"Varšava" jak jsme ani nedoufali

Myšlenka uspořádání tohoto závodu se zrodila v roce 1947 v Polsku. Rok nato Trybuna Lidu a Rudé právo jako hlavní pořadatelé uspořádali první ročník, který se jel současně dvěma směry. První z Prahy do Warszawy a druhý opačně. Další ročník už po komplikacích se dvěma závody se jel jen jedním směrem. V roce 1950 poprvé organizátoři nazvali tento podnik Závodem míru a o dva roky později přistupuje Německá demokratická republika jako třetí pořadatel a trať je zavedena i na toto území.

Každým dalším ročníkem závod získává na kvalitě a prestiži. V šedesátých a sedmdesátých letech snad každý kluk znal hrdiny májových etap. Stále silnější obsazení závodu přitahovalo větší pozornost jak závodníků, funkcionářů tak hlavně i diváků. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Závod míru pro mnoho "nároďáků" vrchol sezony, mnohdy sledovanější a cennější než Mistrovství světa. Po revoluci řada lidí nemohla tomuto závodu odpárat komunistickou nálepku. Téměř to vypadalo, že silné ročníky jsou ty tam a závod možná pomalu nebo rychle zanikne. Naštěstí se tak nestalo, vždyť je na co navázat. Kredit závodu naopak v posledních letech neustále stoupá a to co se podařilo Pavlovi Doležalovi letos nemá v Čechách obdoby. Devět prvodivizních teamů včetně německého Telecomu a Coastu nebo italského Lampre. Pevné místo v druhé kategorii kalendáře UCI a každý den přímý přenos nebo záznam v televizi. Co více si můžeme přát ve chvílích kdy závod už je v plném proudu? Snad jen aby novináři psali objektivně, jak tomu doufám opravdu je. Neboť listování v ročence vydané v roce 1955 ústřední propagační komisí národního podniku Turista, byť jen za korunu dvacet opravdu stojí za to. Rád se s vámi podělím a doufám, že se dnes nad těmito řádky už jen usmějete a pobavíte jako já: ""Reprezentační družstvo Indie se přihlásilo k účasti v Závodě míru." Tato stručná zpráva byla přijata celou naší sportovní veřejností s velkou radostí. Šest let k nám jezdili cyklisté ze všech možných evropských zemí, šest let tito sportovci riskovali diskvalifikaci a další různé persekuce a na závod přijeli. Nakonec se našli i takoví, že známému rakouskému cyklistovi Deutschovi zastavili na rok činnost za to, že jel na silnicích z Varšavy do Prahy. A najednou přišla zpráva z druhého světadílu, Asie, vysílá indický cyklistický svaz své reprezentanty. Příjezd Indů do Evropy byl přijat o to s většími sympatiemi, že jejich slabší výkonnost jim nedávala mnoho nadějí na dobré umístění. Ale pracující v Polsku, Německé demokratické republice a i u nás doma viděli v indických cyklistech posly přátelství a míru mezi národy. Mnoho by šlo napsat o indických cyklistech při jejich loňském startu v Závodě míru. Mnoho bychom museli vyprávět, aby byl plně zhodnocen význam startu indických cyklistů. Podívejme se třeba na takového Munihppu. Již při startu ve Varšavě okamžitě zůstal daleko za ostatními. Po 50 km jel sám s velikým odstupem a spolu s doprovodným vozidlem s největší námahou absolvoval téměř krokem desítky kilometrů. Ve druhé etapě již mladý Ind nevydržel. Desetitisíce rukou na trati ho povzbuzovaly, desetitisíce si vřele přály, aby ten osmahlý chlapec vydržel co nejdále, aby ujel ještě kousek. Bylo to však na něho mnoho. Munihppa ve druhé etapě vzdal. Závod pokračoval a Indům ubývalo sil. Vzdali další, vzdal Dana Singh, který si tak vroucně přál dojet do Prahy. A tak nakonec v třetí etapě zůstal v dlouhém peletonu jediný reprezentant Indie Chakravarty. Když závod jel na území naší republiky, znal a miloval tohoto sportovce již kdekdo. Chakravarty jel první etapu na našem území. Za Mladou Boleslaví najednou prolétla celým peletonem zpráva a všichni si šuškali: Poslední Ind vzdal. Rozbil kolo a těžko se z toho dostane. Dostal se z toho. Spravil poruchu, znovu sedl na kolo a jel. Do kopců už to šlo velmi pomalu. Každou minutu se jeho soupeři rychle vzdalovali. "Chakravarty, vydrž - musíš dojet do Prahy." Tak idického sportovce povzbuzovali lidé na trati. Nerozuměl jim, ale usmíval se na ně, zamával rukou a znovu se dával do boje s kilometry. V Pardubicích dostal nového "Favorita". Držel ho v ruce, usmíval se a rozhodl se do Prahy dojet, kdyby zpoždění bylo sebevětší. Jede se poslední etapa. V cíli je již celá skupina jezdců. Je znám vítěz jednotlivců i družstev. A přece ještě nikdy nečekali diváci tak nedočkavě na další hlášení z trati. Přišlo první, druhé a třetí. Nic o mladém Indovi. "Kde je asi nyní?" Tak se ptají lidé na stadionu Spartaku na tribuně i na trati. Všichni čekají na Chakravartyho. "Poslední závodník se blíží k Dobříši." Ozývá se nadšený potlesk. Ochozy neutichají. Chakravarty jede. Člověk musí obdivovat jeho pevnou vůli, nezměrnou bojovnost a houževnatost. Přitom si připomene zprávy, které posílali kapitalističtí novináři ze známého závodu kolem Francie: "Italovi Camellinimu nalili do obličeje vodu smíchanou s vápnem, jen proto aby vyhrál Francouz." Kolik takových a jim podobných historek k nám došlo. Tam na ně lili vodu s vápnem, tady vítají Chakravartyho, posledního jezdce květinami. Mladý Ind snad nikdy nezapomene. Dostalo se mu nadšeného přijetí. A když mladý sportovec promlouvá do mikrofonu, nese se mu mohutná odpověď tisíců: "Ať žije mír. Ať žije KSČ" Poslední tečkou jsou pionýři, kteří dovedou malou kytičkou svůj vděk a obdiv účastníkům Závodu míru vyjádřit co nejsrdečněji po svém."