Tinker Juarez

Jeho specialitou jsou stoupání absolvovaná na těžký převod. Nechat tam velkou placku, dokud to jde - to bylo jeho závodní krédo. Ve sjezdech ztrácel, ale v 90. letech, kdy dosáhl svých největších úspěchů (2. na mistrovství světa 1994 v cross-country, dvě vítězství v závodech Světového poháru, několikanásobný mistr USA), proslul svými vrchařskými schopnostmi. Jeho tréninkové metody byly brutální, až mu přátelé začali říkat "mutant". Z vytrvaleckých schopností těží i dnes po čtyřicítce, kdy se začal specializovat na extrémní závody. Je například americkým šampionem v 24hodinovce MTB a svému týmu Volvo-Cannondale, jemuž je věrný od jeho vzniku v roce 1994, tedy devátou sezonu, dělá stále dobrou reklamu. Na rozdíl od jiných legend mountainbikingu v zámoří, jako je John Tomac nebo Ned Overend, se dvakrát zúčastnil olympijských her, naposledy ve 39 letech (!), což se jeho kdysi velkým rivalům nepoštěstilo, byť byli oba mistry světa. Tinker je samorost. Prvního trenéra si našel až v šestatřiceti a jeho nekonvenční osobnost dokresluje i jeho jméno. I ve výsledkových listinách bývá uváděn jako Tinker Juarez, jeho pravé křestní jméno je však David, Tinker je přezdívka z dětských let a dá se přeložit jako dráteník. Takže tenhle kalifornský "mexikánec", který neumí španělsky navzdory tomu, že se oženil s jinou olympioničkou v MTB, Argentinkou Jimenou Floritovou, tahle žijící legenda MTB tu teě sedí před námi.

První otázka není vůbec ze světa sportu. Nebál jste se letět do Evropy po událostech 11. září? Někteří vaši krajané stále pociťují obavy a létat odmítají.

"Ne, strach jsem neměl. Události 11. září mě zastihly ve Vailu (na loňském MS - pozn. autora) a stejně jako ostatní jsem byl velmi zdrcený. Od té doby jsem však již párkrát letěl. Navíc bezpečnost na letištích se velmi zlepšila. Za to jsem rád."

Závodíte ještě v klasických XC závodech nebo jste se přeorientoval na "dlouhé tratě", tj. maratony a 24hodinovky?

"Klasické XC opouštím. Částečně ze svého rozhodnutí, částečně z rozhodnutí týmu. Lidé se více zaměřují na dlouhé závody, a tak se tam obrací i pozornost stáje Volvo-Cannondale. Navíc XC tým trochu upadá, stejně jako Světový pohár."

Je to váš první evropský maraton?

"Ano. Christophe Sauser, můj týmový kolega, mi řekl o této akci a mě velmi zaujala. Do poslední chvíle ale nebylo jasné, zda přiletím. Letenky jsem dostal až dva dny před odletem. Cannondale totiž po šesti letech opustil jeho manažer Charlie Livermore a ten nový se trochu rozkoukával. Bylo mi řečeno, že je to nejdelší závod v Evropě, a tak jsem se i přes tuto nejistotu stále připravoval a věřil, že dorazím. Navíc zdejší trať by mi měla vyhovovat. Dlouhé výjezdy a sjezdy na širokých cestách mám rád."

Po závodě zůstanete na chvíli v Evropě nebo se hned vracíte domů?

"Jsem tu již tři dny a stihnul jsem se potkat s Christophem Sauserem, Cadelem Evansem a dalšími z týmu Cannondale. Po závodě tak letím hned domů. Jsem však moc rád, že se můžu podívat do Evropy. Jinak je to pro mě těžké se sem dostat. Vůbec se dá říci, že díky kolu mám možnost poznávat jiné kraje a to je super. Zdejší pobyt jsou pro mě trochu prázdniny. Naposledy jsem tu byl v roce 2000 na MS v Sierra Nevadě ve Španělsku, aspoň myslím."

220 km je opravdu hodně dlouhá trať. Existuje na ni nějaká speciální příprava?

"Já žiju z toho, co mám natrénováno. Pro mě je těžké jezdit v Evropě. Mám problém s časovým posunem a aklimatizací. I proto u mě speciální příprava nepřichází v úvahu. I když nyní jsem tu už tři dny a zatím kupodivu spím dobře. Tak uvidíme. Rozhodně je mým cílem dojet a nejlépe někde vpředu."

Co na tak dlouhé trati jíte? Máte nějaký zvláštní režim?

"Ne. V průběhu závodu jím, co je na občerstvovačkách. Informoval jsem se o nich a bylo mi řečeno, že nabídka jídla je velmi široké. Mnohem důležitější je kvalitně jíst 2-3 dny před závodem. Také v tomto je Evropa pro mě specifická. Jsem tu bez doprovodu, a tak jsem spíše zabodával prst do jídelního lístku a čekal, co mi přinesou. I z tohoto důvodu je můj cíl dojet. Ale veškeré jídlo bylo dobré. Nejsem typ, co by si moc vybíral. Jím všechno. Ani nejsem posedlý výživou a počítáním kalorií. Při takto dlouhých závodech se stejně spálí úplně vše."

Není pro vás problémem start v 5 hodin ráno?

"Ne vůbec. Doma jsem ranní ptáče a vstávám ve čtyři hodiny. Ráno stihnu udělat nejvíc věcí. Daní za to je, že chodím spát už v devět večer."

Na jakém kole pojedete? Hardtailu nebo plně odpruženém?

"Závodím na týmovém Scalpelu. Je to ideální kolo. Zamknu předek i zadek, kdy potřebuju, a nemusím nic řešit."

U nás v České republice zatím nejsou 24hodinové závody tak populární jako v Americe. V čem vidíte rozdíl od maratonů?

"Ve čtyřiadvacetihodinovce startuje malý počet profesionálů, jako jsem já, a zbytek jsou lidi, co se chtějí bavit. Závodí a mezi tím grilují, sedí u ohňů a je to pro ně zábava na celý víkend. Maratony se, dle mého názoru, budou více vyvíjet do soutěžní podoby. Bude se jich účastnit více profesionálů, vzniknou maratonské seriály a ligy. Ale i klasické XC zůstane zachováno. Závodníci jako Sauser je budou dál jezdit jako svou hlavní disciplínu. Běžní bikeři ale budou preferovat maratony."

Nakonec nám Tinker věnoval tolik času, kolik jsme si přáli. A ačkoli bychom s ním rádi debatovali dál, naše svědomí nám velelo ho propustit. Přeci jenom už bylo tři čtvrtě na jedenáct. Věřím však, že pokud bychom sami naše povídání neukončili, příjemný rozhovor by plynul dál. Prostě pohodář.

Pro úplnost - následující den Tinker Juarez závod na 220 km vyhrál.