Svorada o kole

Pětatřicetiletý Ján Svorada, který má za sebou již dvanáct sezón v profesionálním pelotonu, je již od roku 1991 závodníkem stejné špičkové formace. Ačkoliv tato sestava několikrát změnila název, jejím ředitelem není po všechny ty roky nikdo jiný než exmistr světa Giuseppe Saronni. Samozřejmě se hovoří o stáji Lampre.

Kdo by chtěl o Jánu Svoradovi vědět přece jen více, jistě ho bude zajímat, že ačkoli pochází ze sousedního Slovenska, již delší dobu žije v naší republice, v Ostopovicích. Zde má nejen rodinu, ale v Brně od roku 2002 rovněž cyklistickou prodejnu XCR, která mimo jiného kvalitního sortimentu nabízí také rámy se jménem Svorada. V prodejně a ve vztahu ke kolu všeobecně je vidět perfekcionalistický přístup. Spojení závodních a obchodních aktivit dovoluje Svoradovi zužitkovat dokonalé znalosti veškerého vybavení, materiálů a technologií.

Cykloservis využil zkušeností našeho nejlepšího silničáře a následující rozhovor by měl objasnit nejen pohled na profesionální vybavení, ale rovněž možnosti samotných závodníků zasahovat do podoby strojů. Otázek spojených s vybavením závodníků se tedy nabízí mnoho, povídání může začít.

Každého čtenáře bude nepochybně zajímat podoba vašeho nynějšího závodního stroje. Bude se i pro sezónu 2004 jednat o kolo Wilier?

I pro příští rok má náš tým smlouvu s firmou Wilier, značka se tedy nemění. Jedná se o skandiový rám se zadní karbonovou stavbou z bílých vláken. Jsem s ním dost spokojen. Myslím si, že jsou to dobrá kola za poměrně rozumnou cenu. Wilier je zavedená firma, s níž se dobře spolupracuje. Rám je vybaven celokarbonovou vidlicí Mizuno, které jsou podle mého názoru jedny z nejlepších. Jinak máme smlouvu také se Shimanem, jehož desítkovou sadu Dura-Ace využíváme.

Během své profesionální kariéry jste absolvoval přechod ze Shimana na Campagnolo a loni jste se vrátili zpět k Shimanu. V čem vidíte výhody sad jednotlivých výrobců?

Ze začátku jsme dlouho používali Shimano a přechod na kampu jsem tehdy přivítal, jelikož italský výrobce nově nabídl deset pastorků. První rok jsem však byl zklamaný, jelikož životnost řetězu byla minimální. Nedokázal jsem si představit, že bych si koupil kolo a při svých kilometrových dávkách bych si měnil řetěz každé dva týdny. Další rok se však trvanlivost podstatně prodloužila. Podle mého názoru jsou rozdíly v kvalitě komponentů obou výrobců minimální a je to vlastně jen otázka osobního vkusu.

Novou sadu Dura-Ace jsem měl poprvé k dispozici na Giru po dobu tří týdnů. Byl jsem s ní spokojen. Byl znát jak úbytek hmotnosti, tak nárůst pevnosti. Během relativně krátké doby se mi však zdálo, že například brzdové páky zůstávaly stále trochu vychýlené. Bude tedy třeba vychytat nějaké mouchy jako u všech novinek.

Vy jste především spurter, jistě jste musel ocenit příchod systému Octalink a nyní i Hollowtech II, které posunují tuhost klik Shimano dále.

Je pravda, že poslední kliky Dura-Ace působí již na pohled bytelným dojmem a o něco vyšší tuhost je znát. Na druhou stranu dnes Campagnolo nabízí také karbonové kliky, o nichž Shimano zatím neuvažuje. Zatím jsem je ale bohužel nezkoušel. Věc jako tuhost klik člověk ocení jen v extrémních podmínkách, v kopcích nebo ve spurtech.

Jste spokojen se zapletenými koly Shimano a odkdy je vozíte?

Pro většinu závodů nasazujeme kola Shimano WH 7800, v některých závodech na kostkách, například v Belgii, kde je potřeba více drátů, používáme ráfky Ambrosio s náboji Shimano.

Na zapletená kola si ale nějak zvlášť nepotrpím. Nepatřím mezi závodníky, kteří musí mít za každou cenu vysoké nebo karbonové ráfky. Většinou jsem vozil klasická kola s velkým počtem drátů, upřednostňoval jsem tedy maximální pevnost. Zapletená kola Shimano jsme začali vozit teprve loni, předtím jsme používali komponenty Campagnolo. K zapleteným kolům Shimano jsem velké výhrady neměl. Samozřejmě tuhost mohla být ještě o něco vyšší. To bych ocenil zejména ve spurtech. Pro příští sezónu nám bylo slíbeno, že kola budou ještě zlepšena a svou tuhostí se dostanou na úroveň konkurence, například Mavicu a podobných kol. Podle zpráv už firma Shimano vyvíjí nové typy kol s karbonovými ráfky, které by mohly být brzy k dispozici.

Volíte zapletená kola Shimano i do horských etap?

V podstatě moc možností nemáme. Jsme vázáni smlouvami Wiliera se Shimanem tím způsobem, že musíme jezdit to, co nám dají. Pro Shimano je samozřejmě důležité, abychom vozili i jejich kola. Pro mě nejsou horské etapy tak důležité. Musím přijet v limitu, ale nejedu je na výsledek.

Jaké využíváte další komponenty, sedlovky, představce a podobně?

Kolo je doplněno představcem a řídítky značky Ritchey, sedlovka je karbonová Selcof. Sedla používáme od značky Selle Italia. Já jezdím model Turbo. Košíky a bidony nám dodává značka Elite. Obutí je značky Vittoria.

V případě řídítek a představce jste hovořil o značce Ritchey, vyhovuje vám její lomený oblouk?

Zde jsem měl docela problém. Mě vyhovuje klasický kulatý oblouk, zalomení mi moc nesedí. Zvlášť v případě Ritchey, kde je část pod pákou specificky prolomena dovnitř, což se mi zaprvé moc nelíbí, a navíc se mi to špatně drží. Klasický oblouk byl k dispozici pouze v úzkém provedení. Já mám raději hlubší oblouk, kam člověk lépe zapadne. V sezóně 2003 nám firma Ritchey vyšla vstříc hlubokým obloukem bez zalomení, nevyhovoval nám ovšem nově tvarovaný ohyb nahoře, který je příliš ostrý. V nástupech, kdy se jezdec drží dole a jde ze sedla, toto zalomení překáželo pažím. Nové karbonové modely řídítek Ritchey by měly být již bezproblémové.

Jaký vozíte computer a měřič tepové frekvence? Využíváte u computeru bezdrátový přenos?

Computer vozím Cateye s klasickou kabeláží. Myslím si, že je preciznější, neboť nedochází k rušení. Z funkcí jsou pro mě důležité pouze kilometry, podle nichž se orientuji na trati, sleduji prémie a podobně.

Pulsmetr na závod v podstatě nepoužívám, na trénink je však téměř nepostradatelný. Samozřejmě máme k dispozici topmodel značky Polar.

Můžete nám popsat váš časovkový speciál?

Časovka není zrovna moje nejsilnější stránka, jezdím je tedy zase způsobem, abych dojel v limitu. Plně mi vyhovuje, že je kolo stavěné na míru a že mi tedy stoprocentně sedí. Časovkové kolo využívá klasický hliníkový rám, vzadu disk a vpředu loukoť. Co se týče disků a loukotí, měli bychom mít pro sezónu připraveny nějaké novinky.

Zmínil jste se také o obutí, používáte na závod výhradně galusky a na trénink pláště nebo využíváte pláště i na závody?

Já si myslím, že vhodné řešení je použití plášťů pouze na trénink, kde vynikne jednoduchá výměna a stačí mít s sebou dvě nebo tři duše. Na závody určitě preferuji galusku, protože má lepší jízdní vlastnosti. V krizových situacích se dá galuska lépe využít. Například, než k vám dojede doprovodné auto, můžete ještě kousek jet. V zatáčce se při defektu také galuska hned nesvleče. Galuska je tedy určitě bezpečnější.

Jaký je rozdíl mezi vaším závodním a tréninkovým kolem? Je to téměř identický stroj?

Řekl bych, že je to úplně totožný stroj. Rám je shodný, hlavní rozdíl je pouze v kolech, která jsou plášťová. Nyní je výjimečně rozdíl také v osazení. Na tréninkových kolech je zatím devítková sada Dura-Ace, jelikož Wilier neměl k dispozici dostatečný počet nových sad. Další závodní a tréninková kola přijdou v druhém sledu již s novou desítkou.

Funguje u profesionálů něco podobného jako u amatérů, u nichž se pro nadcházející sezónu často ze závodního stroje stává zimák?

Zimní a letní kolo, to se moc nepoužívá. V Itálii je takové počasí, že se blatníky nemontují a nenasazuji je ani já tady. Na ty dva měsíce, které tu strávím, se mi to nevyplatí. Jinak dostáváme všechna kola úplně nová, včetně tréninkových. Vždy se jedná o zcela nový design a většinou i materiál rámu. Nedávno jsem vrátil staré tréninkové kolo, které jsem měl doma, a místo něj jsem dostal nový model.

Kolik závodních a tréninkových kol celkově máte?

Mám závodní kolo, rezervu na závody a kromě toho tréninkové kolo doma, aby při cestování, například v letadle, nehrozilo riziko jeho poškození. Dohromady jsou to tedy tři totožná kola a vzápětí bude připraven ještě rezervní rám, kdyby nastal nějaký problém.

Jaký preferujete materiál rámu? Jistě jste během závodní kariéry vyzkoušel mnoho rámů, v čem vidíte výhodu konkrétních materiálů?

Pokud mluvíme o silnici, tak jsem kromě titanu vyzkoušel v podstatě vše, ocel, hliník i karbon. Musím říct, že sám osobně bych si vybral karbonový rám. Oproti hliníku jsem měl pocit, že se karbon tak rychle neunavil. Na druhou stranu musím přiznat, že minulý rok jsem byl s rámem Wilier maximálně spokojený, přestože se jednalo v uvozovkách jen o hliník. Během sezóny jsem neměl důvod rám ani jednou měnit pro jeho opotřebování, což se mi u jiných výrobců dříve stávalo běžně. V dnešní době jde hodně o to, co se komu líbí a co ne. Já jsem zkrátka zatížený na karbonové rámy. Na karbonu jsem jezdil zatím pouze na Colnagu C40 a to bylo skutečně vynikající kolo. Wilier samozřejmě dělá také karbonové rámy, zatím bohužel ne na míru. Má v nabídce pouze tři velikosti a pokud se do nich někdo nevejde, tak má bohužel smůlu.

Kolo na míru, důležitá otázka. Vy máte rámy vyráběné přesně podle vašich požadavků a proporcí?

Samozřejmě. Co se týče délky kola i úhlů, je to kolo postavené přímo na mě. Po třinácti letech, kdy jsem u profesionálů, už mám požadavky stále stejné, a tudíž i geometrii. Z mojí potřeby by se pro mě zavedená geometrie určitě neměnila. Na druhou stranu jsou i závodníci, kteří nemají vyhraněný styl a pořád ještě hledají. V tom případě se geometrie jejich požadavkům přizpůsobí. Při přechodu k Wilieru od značky Fondriest bylo potřeba mi založit novou kartu s údaji. S kolem, které mi tehdy přišlo, jsem byl spokojen, pouze jsem měl požadavek na delší krček, aby nemuselo být tolik podložek pod představcem. Kolo, které mi následně dodali, bylo nedopatřením kratší, než jsem chtěl. To vzniklo pravděpodobně chybnou komunikací s mechanikem. Na ideální stroj jsem tehdy čekal celkem dlouho, ale to bylo pouze v začátcích. Všechny další rámy byly už samozřejmě v pořádku.

Náhradní rámy dostáváte hned na začátku sezóny nebo průběžně?

Tým začíná připravovat sezónu koncem té předešlé.

První rámy se vyráběly někdy v průběhu listopadu a byly nám předány během prvního soustředění v půlce prosince. Hned po doručení těchto rámů a po konzultaci se závodníky je zahájena výroba dalších dvou kol. Na druhém soustředění ke konci ledna musí být obě kola k dispozici, aby se mohlo vyrazit na další závody. S touto trojicí kol to funguje až do Gira, přičemž je vyroben pro každého ještě další rám, aby byl k dispozici v případě pádu nebo jiného problému. Před Girem je zpravidla vyměněno závodní kolo, na něž je kladen největší nárok. Na Giro jsou většinou vyměněna všechna závodní kola členů týmu, jelikož tento závod představuje jakousi výkladní skříň pro domácí výrobce. Závodníkům, kteří dostanou nové kolo na Giro, vydrží tento stroj většinou až do konce sezóny. Ostatní dostanou nové kolo až na Tour.

Máte představu, kolik najetých kilometrů připadá v sezóně na jedno kolo?

Za sezónu najedu kolem třiceti tisíc, někdy i více. Na tréninkové a závodní kolo to připadá přibližně půl na půl. Na rezervě se samozřejmě najede podstatně méně.

Do jaké míry může profesionální závodník ovlivnit vybavení svého kola, především sedlo a pedály?

Dá se říci, že to nemůžeme ovlivnit skoro vůbec. Smlouvy jsou jednoznačně dané a musíme jezdit to, co se po nás vyžaduje. Samozřejmě jsou důležité komponenty, které nemohou vyhovovat všem. Klasickým příkladem je zrovna sedlo, které by mělo být takové, na jaké je závodník zvyklý. My máme naštěstí smlouvu se značkou Selle Italia, která vyrábí velké množství typů sedel. Každý si tak může vybrat cokoliv z nabídky od pohodlného sedla až po superlehké karbonové modely. Já vozím Turbo, vyhovují mi širší pohodlné modely typu Rolls nebo Regal. V případě lehkých sedel jako Flite nebo SLR mi vadí, že po pár dnech sedí člověk na sedlovce. Je zde tedy značná únava materiálu a podstatně menší pohodlí.

Co se týče pedálů, opět musíme používat Shimano. Přestože jsem dlouhou dobu vozil pedály Look, Shimano mně osobně absolutně vyhovují. V případě, že by pedály některému závodníkovi způsobovaly například bolest v kolenou nebo pokud by jakkoliv omezovaly stoprocentní výkon, pak je možné udělat malou výjimku. Hvězdy to v tomto ohledu mají o něco snazší.

Přejít z jednoho typu pedálů na jiný není pro závodníka nic příjemného. Většinou to znamená změnu výšky sedla i řídítek, někdy s tím může souviset i změna geometrie rámu.

Co se týče povinnosti vozit to či ono vybavení, existují i týmy, které mají třeba dva velké sponzory. Ty mohou dát dost peněz, aby tým fungoval. Většinou chtějí, aby měli jejich závodníci to nejlepší. V tom případě je možné, že tým nedostává například od Shimana všechno zadarmo. Pak se může stát, že bude sada Dura-Ace kombinována například s koly Mavic.

Některé týmy umožňují závodníkům volný výběr treter, takže každý může vozit, co mu vyhovuje. My jsme sponzorováni firmou Sidi, vozíme tedy jejich obuv. To mi maximálně vyhovuje, vozil jsem jejich boty i předtím. Jsou to lehké tretry, které jsou navíc velice pěkné na pohled. Sidi vychází našim závodníkům vstříc a připravuje jim tretry na míru. Já používám tretry sériové, pouze vložku mám udělanou na míru.

Moje zkušenost je, že Sidi mají celkově měkčí podešev a to i v případě nejvyššího modelu s karbonovou výztuhou. Jaký na to máte názor?

Firma Sidi se snaží, aby se bota spíš přizpůsobila noze než naopak. Značka je názoru, že když závodník obuje botu s extrémně tvrdou podrážkou, tak všechny otřesy z kola se přenášejí na nohy. Úkolem treter je tedy rovněž absorpce rázů. Pro závodníky, kteří měli pocit, že jsou boty měkké, byly připraveny modely s karbonovou výztuhou. Modely s plastovou podešví bylo nutné několikrát v sezóně vyměnit, protože zde docházelo k vyměknutí podobně jako u duralových rámů. Karbon je tedy rozhodně přínosem.

Máte představu, jaký vozíte tlak v galuskách, eventuálně v pláštích, nebo je to záležitost mechanika?

V podstatě to nechávám na mechanikovi. Mám rád tvrdší kola, aby se lépe odvalovala. Pouze v případě deště tlak ubíráme. Jinak vozíme většinou maximální hodnoty povolené od výrobce.

Velice důležitá je také otázka převodů. Které kombinace požíváte v rovinatých a jaké v horských etapách?

Vpředu jezdím standardně 39/53 a vzadu pak skoro pořád 11-23. I pro rovinaté etapy tak najdu všechna kolečka, která mi vyhovují. Díky desítce je odstupňování zpravidla po zubu a závodníkům už nechybí téměř žádné převody. Pouze v hodně těžkých horských etapách se volí kazety s pěta- nebo šestadvacítkou.

Jaký vidíte trend do budoucnosti v otázce materiálů?

Na posledních výstavách byl jasně patrný nástup karbonu, což je materiál velice specifický na zpracování. Ne každý může doma na koleně vyrábět z kompozitu. Výrobci kol chtějí mít ve své nabídce i karbonový rám, aby byli schopni uspokojit všechny zákazníky. Budoucnost má samozřejmě i hliník, který je poměrně levný a lehký. Pro amatérské využití je v podstatě úplně ideální, jelikož tam není zátěž tak velká, aby se materiál brzy unavil. Myslím si, že dnes jsou technologie tak vyspělé, že pokud by nenastoupil nějaký zcela nový materiál, a nedovedu si představit, který by to byl, pak už nebude možné například hmotnost rámu ještě výrazněji snížit. Další odlehčování by už bylo na úkor pevnosti.

Je nějaký komponent, jehož vylepšení byste uvítal?

Možná brzdy. My jsme letos dostali novou Duru den před Girem a ze dne na den jsem tak přesedlal z devítky na desítku. Nové brzdy brzdí podstatně silněji, ale dají se hůře dávkovat. Funkce brzdného účinku není u nových čelistí plynulá. Na Giro jsem nakonec vyměnil brzdy za starší model, s nímž jsem neměl problémy. U brzdových špalíků Shimano je také problém s větším opotřebením v mokru. Campa je podle mého názoru v tomto ohledu dále. Možná je budoucnost silniční cyklistiky i v kotoučových brzdách. Díky kritice závodníků, která se týkala především směsi brzdových špalíků, nás Shimano ubezpečilo, že byly pro příští rok vyvinuty nové typy určené přímo do mokra. Velkou výhodou Shimana je, že pokud se mu předestře nějaký problém, začne okamžitě hledat řešení.

Přivítal byste ještě menší vzdálenost mezi osou pedálu a chodidlem, kterou nabízí například Time?

Nikdy jsem se až tak nezaměřoval, jestli je tretra vysoko nebo nízko. Mě vyhovoval třeba i Look. Jestli je vzdálenost dva nebo tři milimetry, jsem opravdu nikdy nesledoval. Hlavní je, aby se pedály daly dobře nakopnout a aby se z nich dalo rychle vystoupit. Nesmí se vyskytovat takové problémy, jaké byly například s počáteční verzí pedálů Campagnolo. Na Paris-Roubaix tehdy někteří závodníci po pádu nemohli znovu nastoupit do kola.

Jak dlouhé vozíte kliky?

Používám stopětasedmdesátky. Všechno má své výhody a nevýhody. U delších klik je možná trochu horší frekvence šlapání, na druhou stranu páka je lepší. Dlouho jsem vozil délku 172,5, ale s nástupem jedenáctky a těžších převodů jsem se rozhodl pro 175 mm a vozím je již několik sezón.

Používáte také horské kolo?

Na biku jezdím minimálně, v létě vůbec. Výjimkou letos bylo absolvování Brněnské padesátky, která mi zapadala do programu volna, jelikož jsme vynechali Tour. Na konci roku jsem jel ještě Oderskou padesátku.

Jsem silničář. Když už se na kole trápím, tak jsem zvyklý, že kolo nějakým způsobem jede. Terén a horské kolo natolik pohlcují energii, že je mi to nepříjemné. V zimním období, když je pod nulou, bike ale preferuji. Když v těchto podmínkách člověk vyjede na silnici, tak bývá díky větru rychle zima. Díky menší rychlosti a často i lesu bývá na biku menší chladno a je možné na kole vydržet déle. Nemám rád bláto, to mi nepřináší žádné potěšení. Jakmile to zamrzne a dá se v lese jet, tak se na biku projedu rád.

Jak vypadá váš bike?

Jelikož jsem si horské kolo pořídil asi před pěti lety, kdy jsme se ještě nezabývali stavbou rámů, tak mám rám značky Morati. Je to moje jediná zkušenost s titanem a myslím si, že do terénu je ideální. Osazení představuje ikstéerko a kotoučové brzdy Hayes.

Máte ještě stále chuť sledovat vybavení soupeřů na startu, studujete novinky v materiálu ostatních stájí?

Určitě ano, vždycky je něco nového, co člověka zaujme. Řekl bych, že vybavení, co se týče sad, máme všichni v podstatě stejné. Buďto Shimano nebo kampa. Rámy jednotlivých výrobců se přece jen liší a každý rok přijde někdo s něčím novým, co člověka zaujme. Určitě se rád na každou novinku podívám.

Je v profesionálním pelotonu možné časté setkání s váhovými maniaky?

Jsou závodníci jako já, kteří jsou na něco zvyklí a zároveň vyžadují maximální spolehlivost. Jsou ale i lidi, kteří se snaží sundat každý gram a vozí třeba jen karbonové sedlo bez jakéhokoliv polstrování. Drtivá většina cyklistů, která má kolo jako profesi, přistupuje ke kolu více realisticky. Na druhou stranu si vzpomínám, jak jsme jeli Giro se Simonim, který také potřeboval kolo maximálně odlehčit na horskou časovku. Ten tehdy použil například k přesmykači klasickou páčku místo Ergopoweru a sponzor musel přimhouřit oči i kvůli extrémně lehkým kolům jiné značky.

Mění se součástky preventivně? Mám na mysli třeba karbonové sedlovky a podobně.

Když mechanik vidí, že některá součástka byla už hodněkrát utahována nebo že by mohl hrozit jakýkoliv problém, součástku samozřejmě vymění dříve.

Děláte si kolo sám, když jste u nás?

Většinu věcí na kole si udělat dokážu. Rád jezdím na čistém kole, takže ho často myji. Celkové seřízení a běžnou údržbu si dělám sám. Pokud je třeba něco vyměnit, tak mi to většinou udělají na závodech.

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěchů v sezóně 2004 a neméně trpělivosti s redaktory časopisu Cykloservis, kteří si již pilně připravují otázky pro další povídání o kolech a všem, co s nimi souvisí.