Nenapodobitelná Itálie

Proto se nelze ubránit otázce, proč tomu tak je? Odpovědi na ni se rodí ztěžka a jsou většinou jen velmi málo přesvědčivé. Je řada zemí, kde měl cyklistický průmysl stejně dobrý start, ne-li lepší než Italové. Vzpomeňme především na Anglii, ale také české země, jejichž průmysl kdysi hýbal celou Evropou. A co Francie! Ta byla u všeho podstatného vždy mezi prvními, snad díky kolonizátorské minulosti, snad díky multietničnosti obyvatel. Nejstarší etapový závod se zrodil v hlavě Francouze Henryho Desgrange a dodnes Tour de France nenašla konkurenci. Že by se ale dalo říci, že celá Francie v době tohoto závodu dýchá v rytmu šlapání Armstronga a spol., to tedy rozhodně ne. Francie byla také první, kdo rozpohyboval horskou cyklistiku na starém kontinentě. A dál? Chce se zeptat... Kde jsou kola Peugeot? Kde součástky Simplex, Huret, Clément a další? Peugeot je tentam, Mavic byl koupen Adidasem a mimo Francii jsou dnes nejznámější kola supermarketového řetězce Decathlon. Dá se mluvit o něčem, co by definovalo francouzskou (německou, holandskou, českou atd.) cyklistiku?

V případě Itálie je to snadné. Její cyklistiku definuje láska k cyklistické silnici a rámařská škola. Itálie má nepochybně několik stovek výrobců rámů, takových italských Štěrbů (Duchků, Bartošů atd.), z nichž někteří začali kroutit už druhou stovku let své tradice. Nikde jinde na světě není možné, aby konstruktér vyrobil superkvalitní a drahý rám v počtu sto až tři sta kusů ročně a velice dobře se tím uživil. V Itálii může být králem v úzkém okruhu svého působiště, ale je za to náležitě oceněn. Snad každý takový region je tak našlapaný cyklisty, fandy, obdivovateli i patrioty, že přežít a dělat si to svoje a svým způsobem na svém písečku je vlastně docela výhodné. A když se do toho jeden takový spokojený výrobce pořádně opře, je z něj kupříkladu Colnago.

Velký svět skrývá velká rizika a tlak konkurence produkuje kompromisy. Boj o cenu tlačí dolů technologie, zpracování, design. Nikoliv v Itálii. Proto jsou italské silniční klasiky tak drahé. Produktivita práce není velká, každý detail zabere hodně času, umu, zkušeností, kompromisy není třeba dělat, zákazníků, kteří chtějí maximum, je dost. Proto se také se svou filozofií většina starých italských značek nechytla ve světě horských kol, který má kritéria úplně odlišná. Kupříkladu Bianchi se podařilo prosadit v MTB až poté, co jej koupil nadnárodní investor.

Silničním italským klasikám konkuruje na jejich domácí půdě snad jedině Trek, a to ještě především díky Armstrongovi. Podle některých ohlasů se zdá být v silniční Itálii silný také Specialized díky své dobré obchodní politice a Cipollinimu. Mnohé další značky, které se v Itálii snaží prosadit, narážejí na hrdost domácích polykačů silničních kilometrů, kteří na své božstvo nedají dopustit. To potvrzují i slova Milana Duchka, majitele Duratecu: "Do Itálie jsme se zatím nepokoušeli prosadit, máme plné kapacity a také víme, že pokud by k tomu někdy mělo dojít, byla by to složitá cesta, která by vyžadovala mimo jiné dokonalého zástupce naší značky, který by dokázal zákazníka přesvědčit o kvalitě. Italové jsou hrdí na své značky, nedají na ně dopustit a navíc jsou v tomto směru konzervativní. Drží se pro ně typických designů, geometrií i obvyklých konstrukcí. Do Itálie jsme vyráběli několik rámů, ale bylo to na základě objednávky a v drtivé většině bikové modely."

Když se ale řekne Trek nebo Specialized, nikdo nevyhrkne - silniční kolo! Také to totiž může být kolo klidně jen za deset tisíc korun. Když řeknete Colnago! Pinarello! Bianchi! Cassati! Moser! Ciöcc! De Rosa! Gianni Motta! Cinelli! Coppi! Gios! Fondriest! a další, vždy vás to nutí dodat - superkvalitní silniční stroj! Klasika! Není to náhoda a není to chyba. Američané a Asiaté ovládli trh s horskými koly, Italové kralují silniční cyklistice. Možná ne v obratech a ziscích, ale určitě co se týče renomé, věhlasu, popularity, kvality, designu. A nikdo se jim do jejich světa plného lesku, chromovaných spojek, desítky let neměnných geometrií, barevných přechodů, šílených grafických motivů a zářivých barev netlačí. Tradice a zkušenosti jsou totiž něco, co prostě nelze nahradit. Nelze je obejít, vynechat, přeskočit, zrychlit. Tradice a to, co označujeme italskou školou, je také tím, co lze jen velice těžko popsat, odůvodnit a vysvětlit. Kdo ale má zkušené oko a cit, stačí mu letmý pohled na to, aby "věděl", stačí mu pár šlápnutí na to, aby "poznal"... Proto a ještě pro mnoho dalších důvodů ještě dlouho budou silniční technice kralovat italští krasavci, jimž statisíce jejich snědých uživatelů s gelem v tmavých kadeřích budou dodávat náležité sebevědomí a věhlas.

Pohled z jiné strany

Zatím tu především opěvujeme dovednosti italských mistrů cyklistického rámařství i samotné Itálie, která žije a dýchá cyklistikou. Ale nebylo by se čemu divit, kdyby to mnohým současným cyklistům připadalo jen jako oprašování starých časů. Je nutné si uvědomit to, co z výše uvedeného tak trochu vyplývá - Itálie, to jsou především silniční kola a silniční cyklistika, MTB tu jen paběrkuje. Že je to přehnané? Uznejte sami - za hranicemi "boty s míčem" je známé například Sintesi, ale o věhlasu ani u něj hovořit nejde, ještě nedávno se i po světových tratích prohánělo Furro, ale dnes už o něm také moc slyšet není. U opravdu zvučných výrobců silničních skvostů najdete biky v nabídce jen minimálně. Jednou z výjimek je Bianchi nebo například Cinelli, které, ač stále italské, patří do menšinové skupiny výrobců, kteří se vymykají zvyklostem. Cinelli totiž zvolilo zcela neitalskou cestu moderních designů, konstrukčních prvků i strategie prodeje a opírá se o široký sortiment doplňků. Proto dnes také patří k nejúspěšnějším. Naopak nejen u nás přilákal boom terénní cyklistiky ke kolu zcela jinou skupinu cyklistů, mnohdy příliš nepostižených historií, kteří už očekávají od kola něco jiného. Lehko se tak může stát, že jejich pohled na díla italských rámařů bude možná i nechápavý, možná i doprovázený despektem - v jejich kolekcích přeci zcela chybí horská kola, navíc sortiment zdánlivě setrvává dlouhá léta beze změn, a k tomu se přidává i svébytný design, z něhož dýchá jižní slunce a mentalita Italů. Na druhou stranu - některé názory vzešlé z této skupiny cyklistů mohou překvapit. "Kdybych si snad někdy pořizoval silniční kolo, určitě by to byla nějaká italská nebo možná i španělská značka a určitě by bylo vybavené Campagnolem. Je to tím, že když se řekne MTB, vybaví se mi okamžitě USA, a když silnice, pak Itálie. Ta kola prostě mají něco do sebe a pokud má člověk k cyklistice silnější vztah, myslím, že ‚to něco' dokáže objevit." Tolik názor redaktora a testera Vela Tomáše Taicha, který svůj vztah k silničnímu kolu zatím z více důvodů nenašel.

Klasická linie

Takřka všechny značky prosluněné Itálie mají mnoho společného, dá se klidně říci, že jedou po stejné linii. Všechny rámy nesou jméno závodníků, kteří byli v minulosti více (např. Giovanni Pinarello) či méně (např. Ernesto Colnago) úspěšní a po skončení své kariéry nebo v jejím závěru se vrhli na produkci vlastních kol. Výjimkou je několik případů, kdy management pouze použil věhlasné jméno a na něm se pokusil vybudovat silnou značku. Zářným případem, že ne vždy je tenhle krok zrovna šťastný, může být Fausto Coppi. Jméno bylo využito až po jeho smrti, management vsadil na sériovou produkci celého sortimentu kol od nejlevnějších po střední třídu (MTB, silnice, krosy, city biky). Současná kolekce je hluboko zadupána v přehršli asijské produkce, je snadno přehlédnutelná, o italské klasice se nedá mluvit. Na tom má zřejmě vinu především čistě obchodní vztah, chybí rodinné pouto. Že by se snad tahle značka měla výrazněji prosadit i za hranicemi, o tom nemůže být řeč. O to ale možná ani nejde, protože v Itálii se jí může dařit dobře...

Ernesto Colnago a Giovanni Pinarello byli jmenováni jako typický příklad vzniku většiny italských značek. Jejich životní příběhy to dokladují. Pinarello po 60 vítězných závodech mezi amatéry přestoupil k profesionálům a i mezi nimi zaznamenal několik cenných vítězství. Ihned po ukončení závodní kariéry se vrhl na produkci kol, značka má dnes již 51letou tradici. Ernesto nedosáhl výrazných úspěchů, jeho kariéru navíc ukončila těžká zlomenina nohy. Nejprve pracoval jako mechanik u prestižní cyklistické firmy Gloria, aby pak začal s vlastní stavbou kol. Ovšem pokračoval dále - prosadil se jako mechanik u profesionálního silničního týmu G.S. Nivea, o rok později již sám sponzoroval amatérský tým. V současnosti jejich kola sedlá hned několik hvězd silničního nebe, které dále utužují svými výsledky jejich renomé. Tady se však oba příběhy mohou snadno rozejít. Dostáváme se totiž k současnosti, která již na celou italskou galerii může vrhnout jiné světlo. Obě značky jsou opět výborným modelovým příkladem. Obě sice zůstaly rodinnými firmami, avšak Pinarello ovládá mladý management, který je velmi úspěšný. Ernesto zůstal na vše sám se svou rodinou bez přímé následovnické linie.

Tradice - síla i nebezpečí

Vznik většiny italských firem se datuje do období po skončení druhé světové války, kdy si Itálie oddychla a nabrala svěží vítr do plachet. Však také v minulém roce zaznamenaly mnohé kulatá výročí - padesátku slavilo Colnago a spolu s ním i jeho kamarád Hugo De Rosa, jehož stejnojmenná kola už také brázdí silnice půl století, či Pinarello. O šest let starší je další fenomén, Gios, o deset pak Cinelli. Naopak z pohledu italských rodinných klanů jsou zelenáči např. Moser (25), Basso či z cyklokrosu známé Guerciotti (letos 30). Mezi opravdové průkopníky pak lze zařadit Bianchi, kterému byste rozhodně netipli rok založení 1885, Wilier (1906) či u nás takřka neznámé Casati (1920). To však neznamená, že by snad Itálie nebyla s to přijmout i novou, mladou krev. Důkazem budiž Fondriest. Nese slavné jméno, které si každý spojí s Mauriziem Fondriestem (38), špičkovým silničním profesionálem. Za jejím vznikem však spíše stojí jeho o rok starší bratr Francesco, ač firmu založili oba bratři společně v roce 1991. Francesco byl také úspěšným závodníkem, hodně jej však táhlo i umění, zejména pak malování. Jeho grafické cítění se hodně projevuje i na rámech kol. Navíc je označován i za skvělého obchodníka, což raketový nástup kol Fondriest mezi vyvolené italské rámařské celebrity rozhodně dokazuje.

Tímto jsme se samozřejmě dotkli pouze té nejvyšší garnitury, mohli bychom pokračovat směrem níže a stupínek po stupínku se dobrat až k regionálním výrobcům. Jen jmenný výčet značek po této cestě by však vydal na několik stránek, armáda italských rámařů je velmi početná. Můžeme snad zmínit Alan (zhruba před deseti lety snad cyklokrosový terén neznal jiné značky, Alan už v té době pracoval s karbonem, kdy tři hlavní rámové trubky byly vlepeny do masivních hliníkových spojek, ještě před tím byl velmi oblíben pro své celohliníkové rámy, opět lepené, které byly v terénu velmi pohodlné), Passoni (je nejvýznamnějším italským producentem titanu a již dlouhou dobu, možná ještě dříve, než se vůbec začalo mluvit o nevýhodách spojení karbonu s hliníkem, kombinovalo Passoni karbonové trubky s titanovými mufnami), Viner (ani v jeho nabídce nechybí titan-karbonové rámy, navíc je možné je objednat v až sto různých designech), Rebellato a další. Ale to už jsme na úrovni, na které je několik desítek dalších výrobců. Itálie je v tomto směru snad bezedná!

Anketa

Několika známým osobnostem, které mají k tématu italské silniční tradice blízko, jsme položili tutéž otázku, kterou se zabývá i tento článek. Zde jsou jejich reakce:

"V Itálii zaprvé panuje hrozná pohodička. Je tam krásně, lidi žijí pohodově a v klidu. Druhá věc, která člověka pohladí po duši, je to, že lidi cyklistiku sledují, zajímají se o ni, studují ji a pamatují si. Mně se i po deseti letech, kdy jsem tam naposled závodil mezi profesionály, stává, že zapředeme v pizzérii hovor s majitelem nebo číšníkem a on vybalí, že si na mě pamatuje, jak jsem vedl v etapáku kolem Sicílie. To je hodně příjemné. Je to paradox, u nás mě nikdo pořádně nezná a v Itálii ano. V tom je Itálie krásná a mimořádná, v obrovské lásce k silniční cyklistice a také v její obrovské znalosti."

Luboš Lom, bývalý silniční profesionál, nyní dovozce italských značek Briko a NorthWave

"V začátcích jsem pracoval ve Švýcarsku u firmy Molk, což je přesně ten malý výrobce rámů, který si může dovolit trvat na kvalitě a maximální náročnosti, jako jich jsou v Itálii stovky. Kolem nich je široký okruh obdivovatelů, kteří jej milují a tím ho vlastně i živí. To je rys především italského trhu, jemuž se nedá konkurovat v našich podmínkách ani v případě asijské nebo americké velkovýroby. Kupříkladu já i Šírer jsme stavbu rámů rozvinuli o klasický maloobchod, abychom se na našem, v porovnání s Itálií maličkém, trhu uchytili a udrželi."

Robert Štěrba, stavitel rámů a majitel stejnojmenné cyklistické prodejny

"Když si jednou uděláš jméno a přidáš design a filigránské zpracování detailů, jsi věčný. To je kouzlo italské silnice, to je kouzlo Ferrari. Nemá to nic společného s racionalitou. Zákazník si kupuje jméno, obrovské odhodlání těch maličkých výrobců, tradici, legendu a design. Většina asijské produkce je dneska lepší, kvalitnější. Pravda ale je, že až budu starej chlap, koupím si modrého Giose, který má stejnou barvu už třicet let a já jsem ho poprvé viděl, když mi bylo devatenáct. A bude mi úplně jedno, že Cannondale Optimo nebo Look jsou s kvalitou úplně na jiné planetě."

Michal Vokolek, cyklista a zástupce řady světových značek (Cannondale, Look, Ritchey, FSA, Jagwire, Hayes)

"V Itálii panuje obrovský kult silnice. Už se mi několikrát stalo, že jsem pozdravil bikera a on mi ani neodpověděl na pozdrav, terénní a silniční tábory jsou tu hodně oddělené. Snad v každém malém městečku najdete stavitele rámů. Není divu, že se uživí. Když vyjedete o víkendu na kolo, potkáváte stohlavé balíky silničářů. Drtivá většina stavitelů pořád drží zaběhlé geometrie (v porovnání se světovou produkcí většinou krátké) i designy. V Itálii mám maminku, trávím tu spoustu času a musím říct, že to tam silniční cyklistikou opravdu dýchá."

Roman Pavlík, cyklista, stavitel rámů Sfinx, majitel prodejny

"Myslím, že na počtu italských rámařů se projevila i tamní silná koncentrace výrobců trubek - dříve byl schopný postavit rám každý maloprodejce, letovalo se do spojek, výroba byla snazší. S nástupem nových technologií bych se nebál mluvit o jistém útlumu, ale s karbonem, kdy přední výrobci dodávají přesné stavebnice k lepení, to možná opět bude podobné, samotné sestavení už není tak finančně náročné jako např. u TIG sváření. Problémem Italů je jejich mentalita - nic nespěchá, vše má svůj čas. Když objednám zásilku, je téměř jisté, že se minimálně o měsíc zpozdí."

Libor Matějka, trenér, manažer firmy XCR (dovozce De Rosa, Eleven, stavitel kol XCR a Svorada)