Josef ZIMOVČÁK a Giro na vysokém kole

Josef Zimovčák, jméno, které je spjato s pokořením tratě Tour de France na vysokém kole. Jméno, k němuž většina cyklistů i veřejnost vzhlíží s obdivem. A také jméno, ke kterému se již v současnosti váže nejen pojem Tour, ale i Giro d'Italia.

Na trati loňské Tour se Zimovčákovi připletl do cesty jeden hodně nepříjemný pád, jenž by pro většinu normálních smrtelníků znamenal konec akce a zároveň konec snu o zdolání velkého cíle. Bylo to v předposlední etapě. Ale tento jezdec na vysokém kole dokázal překonat bolest způsobenou mnohačetným zraněním a nejslavnější etapový závod pokořil. Rozhovor s Josefem Zimovčákem, nazvaný Tak trochu jiná cyklistika, jste si mohli přečíst v Cykloservisu 1/2006. Tam se také Zimovčák svěřil o svém plánu do budoucnosti a zazněla jména Giro d'Italia a Vuelta. Letos dostalo zelenou Giro, bohužel ale bylo poznamenáno jednou smutnou událostí, která nakonec znamenala ukončení jízdy těsně před cílem, i tentokrát lze za smolnou označit devatenáctou etapu. Zimovčák se v tomto okamžiku zachoval jako člověk, nikoliv jako závodník vidící před sebou jen a pouze triumf. Zbývalo mu do cíle už velice málo, přesně 266 kilometrů, přesto byl pro něj jeho tým prioritou a velké starosti jednoho z členů týmu byly i jeho starostmi. Přestože fakticky závod nedokončil, považujeme jej, a myslíme, že rozhodně právem, za pokořitele dalšího slavného etapového závodu, za pokořitele Giro d'Italia. I letos měl Zimovčák jasný cíl, totožný jako při absolvování Tour, a sice zvládnout konkrétní etapu vždy za jeden den. To znamená den před tím, než na ni vyjedou profesionální závodníci.

Jaký je rozdíl mezi oběma slavnými závody, mezi profily etap, jejich obtížností, atmosférou a co se vlastně přihodilo, že byl Zimovčák přinucen jízdu ukončit? Na to vše a na řadu dalších otázek souvisejících s vysokým kolem nám odpoví on sám.

?: Nedá nám to a začneme od té nejsmutnější události, která zapříčinila ukončení vaší jízdy. Čtenáře bude jistě zajímat, jak jste dokázal tak blízko vašeho cíle vše vzdát. Co se vlastně přihodilo?

JZ: V předposlední etapě mě dojel doprovod a oznámil mi, že člen našeho týmu, konkrétně kuchař Pavel, se stal účastníkem autonehody, při níž zemřel motocyklista. Stalo se to mimo mě, naše skupina byla v tu chvíli asi osmdesát kilometrů od místa nehody. Pavel s doprovodným karavanem vždy volil nejkratší přesun do místa cíle etapy, kde na nás čekal. Akce pokoření Gira na vysokém kole ale nebyla jen o Zimovčákovi, ale o celém našem týmu. A když jeden z nás měl tak vážné problémy, tak ani nebylo nutné dlouho přemýšlet a došli jsme k závěru, že starosti jednoho z členů týmu jsou starostmi nás všech. Proto jsme jízdu ukončili a řekli jsme: „Pavle, jedeme za tebou.„ Na Giro se musím já a naše skupina v budoucnu vrátit, nedokončili jsme jej.

?: Kuchař vašeho týmu vyvázl z této autonehody bez zranění?

Ano. K nehodě došlo v ostré zatáčce v kopci. Celou věc samozřejmě vyšetřila italská policie. Ale abych se přiznal, přestože došlo k tragédii, nijak extra mě to nezaskočilo. Po loňských zkušenostech jsem po celou dobu tak nějak podvědomě cítil, že se něco může přihodit. Předčasně jsem se po dojetí etapy nikdy neradoval, věděl jsem, že další je před námi a s tím spojená i další možná rizika.

?: Ale teď již k snad k veselejším věcem a k závodu samotnému. Vy jste se jako tým pohybovali po trati Giro d'Italia oficiálně. Jak probíhala registrace, nedělali vám potíže?

Bylo to celkem bez problémů, měli jsme akreditaci jako novináři. Na Tour to bylo podstatně složitější, tam byl limit na akreditaci do 15. března, což je celkem brzy. Na Giru to bylo oproti Tour všechno jakoby na poslední chvíli a přesto to klaplo, přístup Italů byl v tomhle z našeho pohledu daleko jednodušší. Měli jsme s sebou zástupce z České Televize, fotografa, na autech jsme měli loga Giro d'Italia, takže nebyl celkem problém. Díky tomu jsme měli možnosti, které nám loni na Tour chyběly. Dostali jsme akreditaci, tím pádem veškeré tiskové materiály, jaké dostávají závodníci, měli jsme volný vstup do veškerých středisek závodu a další výhody.

?: Co bylo zásadní změnou proti vašemu loňskému absolvování Tour de France, ať už organizační nebo například materiálovou?

Zásadní byla letos přítomnost kuchaře Pavla, jenž měl bohužel zmiňovanou autonehodu. Když porovnám svůj fyzický stav po loňské Tour a po letošním Giru, tak z Tour jsem se vrátil v doslova pekelném stavu. Nejde až tak o ten nešťastný pád, ale vrátil jsem se podvyživený, dehydratovaný, zkrátka zničený. Díky zázemí týmu, stravování a dalším aspektům to bylo letos něco úplně jiného. Na Tour nebyl problém, že by nebyly peníze, ale nebyl s námi nikdo, kdo by zvládl uvařit jídlo pro 15 lidí. Dost jsme to tehdy podcenili. Kuchař na Giru přejížděl z města do města, vždy připravil ubytování a jídlo. Měl jsem tak po příjezdu do cíle etapy celkem vysoký komfort, možná srovnatelný s profesionálními závodníky. Na Giru jsem zhubl pouze čtyři kila, takže dva dny po návratu jsem už zase trénoval.

?: Kolik členů měla celá vaše skupina?

Celkově to bylo čtrnáct členů. Na kole z toho jelo sedm lidí a čtyři z nich objeli celou naši trasu, tak jako já. Byli to Honza Duda, Jirka Kaláb, MUDr. Jirka Spáčil a Petr Jánský. Dokonce s námi byla i Iva Zajíčková, naše bývalá reprezentantka.

?: Zkuste srovnat svou náročností Giro a Tour.

Giro je jednoznačně těžší, stačí se podívat na profil kopců. Normální je zde 18, 22, někde i 24 procent stoupání. Kopce jsou sice kratší, ale jsou podstatně strmější. Kolo bez převodů zde bylo ještě větším handicapem než loni ve Francii. Tour de France je celkově rychlejší, zatímco tam jsem měl průměrnou rychlost přes dvacet, na Giru to bylo 19,1 km/h. Na druhou stranu, pro mě bylo výrazně lehčí Giro a to díky loňským zkušenostem, které jsou k nezaplacení a hlavně díky skvělé práci týmu.

?: Určitě nebylo možné vše vyjet, kolik jste toho absolvoval pěšky?

Chodil jsem celkově o něco víc pěšky než loni, stoupání byla o dost strmější a na vysokém kole se to vyjet zkrátka nedalo. Ale nestěžuji si na to. Když jsem kolo musel tlačit, tak jsem šel rychlostí asi šest kilometrů za hodinu. Když si můžu vybrat, jestli jet rychlostí osm kilometrů za hodinu úplně na hraně, nebo jestli jít pěšky o dva kilometry pomaleji, tak je často rozumnější volbou druhá možnost. I s ohledem na to, že jsem měl ještě před sebou hodně náročných etap. V kuse jsem šel nejdelší úsek asi čtyři sta až pět set metrů, bylo to v devatenácté etapě. Když se jednotlivé úseky chůze do extrémního stoupání sečtou, tak jsem tam z osmnáctikilometrového stoupání ušel celkově nějaké tři kilometry. Jakmile bylo alespoň trochu možné jet, okamžitě jsem nasedl na kolo.

?: Asi bylo nutné kvůli profilům etap laborovat s různými průměry předního kola, kolik kol jste na Giru použil?

Kol jsem měl s sebou dohromady pět, využil jsem ale hlavně dvě. Do kopců jsem používal padesátipalcové a po rovinách a ve sjezdech o čtyři palce větší. Třetí přišlo ke slovu až poté, co jsem při pádu poškodil ráfek u „vrchařského„ kola. Došlo k tomu při podávání pití v jednom výjezdu, kdy o mě nechtěně jeden ze členů týmu na svém kole zavadil a shodil mě. Bohužel jsme s sebou neměli náhradní ráfek o tomto průměru, tak jsem od toho okamžiku musel v kopcích používat osmačtyřicetipalcové kolo. Kolega si při tomto pádu roztrhl nohu. Naštěstí to byl zrovna Jirka Spáčil, doktor výpravy, který si nohu sám sešil. Takhle poslušného pacienta prý ještě neměl (smích).

?: Takže jste najednou musel v kopcích používat kolo o dva palce menší, které je zároveň i nižší. Nebyl to problém?

Já jsem pro letošek udělal trochu změnu v tom, že jsem do kopců začal používat padesátipalcové kolo namísto osmačtyřicetipalcového, které jsem použil loni. Pouze jsem větší kolo vybavil speciálními delšími klikami kvůli extrémnímu sklonu některých výjezdů. Tyto kliky byly díky použití kvalitní oceli i maximálně tuhé. Po poškození kola při pádu jsem přehodil z původního kola kliky a sedlo a nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat na osmačtyřicítce. Ta je ale vzhledem k mé výšce 185 centimetrů poměrně malá a zároveň je pomalejší. Padesátka mi vyhovuje mnohem více, měl jsem ji již na Korsice na soustředění a byl jsem s ním maximálně spokojený.

?: Pro představu, jak dlouhé jsou kliky na vysokém kole?

Klasická klika na vysokém kole měří devatenáct centimetrů, s prodloužením posunem pedálu pak dvacet tři centimetrů. Speciální kliky, které jsem použil, byly v nejdelší variantě (pedál posunutý maximálně ke kraji kliky-pozn.red.) dlouhé třicet dva centimetrů. Většinou jsem jezdil s nastavením okolo hodnoty dvacet osm centimetrů.

?: Z toho vyplývá úplně jiný styl šlapání, než je na běžných kolech...

To ano, ale já jsem se na to naštěstí připravoval. Samozřejmě montáž takto dlouhých klik znamená podstatně větší námahu svalů, nohy se při každém šlápnutí mnohem více ohýbají a kolena se tak dostávají výš.

?: Jak vás brali diváci, vítali vás při průjezdu?

Teprve až v druhé polovině, možná spíš až v konci závodu, vás začnou brát lidé vážně. V Itálii obzvlášť, ve Francii to bylo daleko dříve. Francie pro Tour doslova žije, na Giru vás začnou vnímat naplno až v horských etapách a ke konci závodu. Je to i tím, že Tour de France je v období letních prázdnin, divácký zájem je tam daleko větší. Nejkrásnější bylo samozřejmě setkání s Čechy, kteří na mě čekali, malovali mi na silnici nápisy, českou vlajku a podobně. To bylo úžasné. Několik našich krajanů se s naší skupinou i svezlo na kolech.

?: V kolik hodin jste průměrně vyjížděli na trať etapy a v kolik jste přijížděli do cíle?

Vyjížděli jsme ráno v sedm a do cíle jsme se většinou dostali tak kolem osmé, deváté. Pouze osmnáctá etapa byla hodně extrémní a trvala asi osmnáct hodin. Do cíle jsme dojížděli kolem druhé hodiny ráno.

?: Kolik jste najezdil kilometrů před absolvováním Gira?

Od listopadu to bylo asi sedm tisíc. Jen pro srovnání, před Tour to bylo dvanáct tisíc, tedy takřka dvojnásobek. Proto jsem měl před Girem obrovský respekt a také obavu, zda to vůbec můžu zvládnout. Začátek v Belgii, kde je celkem vysočina, nebyl úplně jednoduchý. Při Tour se první rovinaté etapy doslova letěly, zde to bylo podstatně pomalejší. Měl jsem z toho docela strach. Ale o to kvalitněji jsem se rozjel. Bohužel nebylo letos tolik času najet před Girem takové množství kilometrů, jaké bych si představoval. Naštěstí to trochu vykompenzovalo soustředění na Mallorce a Korsice, kde jsem dohromady najel kolem tří tisíc kilometrů. Z Korsiky, kde jsem jezdil skoro jenom kopce, jsem se vracel deset dní před odjezdem do Itálie. Ačkoliv začátek na Giru byl z mé strany rozvážnější, po nějaké osmé etapě jsem cítil obrovský rozdíl a jelo se mi dobře.

?: Jak dlouho jedete v jednom kuse během etapy, aniž byste slezl z kola?

Většinou jedu v jednom kuse čtyři hodiny, tedy nějakých osmdesát, maximálně sto kilometrů. Pak zastavím a dám si tak dvacetiminutovou pauzu na jídlo, případně masáž a podobně. Ze začátku by se daly jet v kuse i delší úseky, ale věděl jsem, že musím být opatrný, proto jsem se nechtěl přeceňovat. Při příjezdu do kopců ale často pauzy odpadly, lehce jsem se občerstvil jen při přesedání z většího kola na menší.

?: Měli jste tedy s sebou i maséra?

Ano, to byl další z důvodů, proč byla má fyzická kondice celkem dobrá. Dokonce měl letos s sebou i masážní stůl. Já jsem se bezprostředně po etapě najedl, osprchoval jsem se a masér mě kompletně namasíroval. Masáž trvala třeba i čtyřicet minut a já jsem šel většinou lehce po půlnoci spát. Vstával jsem o půl šesté ráno. Průměrně tak na jeden den připadalo asi čtyři až pět hodin spánku.

?: Jaké nejvyšší a naopak nejnižší rychlosti jste při jízdě dosáhl?

Nejvíce to bylo 53 km/h a nejméně kolem šesti kilometrů, pak už je lepší jít pěšky.

?: Na jedné z fotografií je vidět, jak ve sjezdu stojíte pouze jednou nohou vzadu na stupačce a druhou nohu máte volně ve vzduchu. Vypadá to dost nebezpečně.

Je to jediná možnost, jak mít těžiště dostatečně vzadu v příkrých sjezdech, zároveň se musí tělem hodně vyvažovat do boku. Brzdí se pouze jednou přední brzdou, i proto musí být těžiště co nejvíc vzadu. Případně můžu brzdit i pravou nohou tlakem na zadní kolo.

?: Vezete si s sebou nějaké jídlo a pití, nebo vám všechno podávají vaši spolujezdci?

Jednu láhev s pitím a nějakou energetickou tyčinku jsem si většinou vezl v kapse u dresu, snažil jsem se pít každých patnáct minut. Jinak mi všechno vezli a podávali moji spolujezdci, ať už z kola či z auta. Za jednu etapu jsem vypil v průměru asi tak sedm litrů tekutin. Životosprávu na kole mi ale celkem hlídali spolujezdci z týmu, což bylo výborné.

?: Jaký byl rozdíl ve vaší životosprávě na Tour a na Giru?

Loni na Tour jsem si v prvních etapách dělal sám nákupy a také jsem pomáhal při přípravě jídel, pak v horách už to nešlo, nebyl na to čas, přijížděli jsme do cíle pozdě. Když přijedete stahaný do cíle, máte rozvařené těstoviny a teprve doděláváte maso, to není úplně ono. Letos to bylo něco úplně jiného. Kuchař dokázal absolutně zabezpečit veškerý servis. Většinou jsme jedli těstoviny s tvarohem, cukrem, jahodami, drůbeží maso, silné vývary, dezerty, pudink, rýžové nákypy a podobně. Energii jsem tedy mohl doplnit skvěle.

?: Komunikujete s týmem během jízdy?

Moc nekomunikuji, jakákoliv komunikace odebírá soustředěnost a energii. Ale samozřejmě vnímám, co se v týmu děje. Domluvili jsme se na určitých pravidlech, které všichni dodržujeme. Tým mě nechává jet před sebou, aby nedocházelo ke zbytečným kontaktům a případným pádům.

?: Je rozdíl v mentalitě řidičů ve Francii a Itálii?

Provoz je v Itálii obrovský, nadšení jedněch se občas střídalo s opovržlivostí druhých. Francie byla v tomto ohledu příjemnější. Někteří Italové se ze začátku smáli, často až tupě. Nic podobného asi v životě neviděli. Smích jim ale postupně přecházel a v posledních etapách byli nadšení a tleskali. My jsme byli maximálně ohleduplní k okolí, nehráli jsme si na profesionály. Normálně jsme zastavovali na červenou, nevynucovali jsme si žádné výsady a snažili jsme se nikde nepřekážet.

?: Zásadní bylo určitě správné rozložení sil, „dával jste si„ přesto v kopcích?

Dával jsem si hodně, taková stoupání se nedají vyjet, aniž by člověk nejel ze všech sil. Do kopců je to na hraně fyzicky, ve sjezdech je zase zapotřebí obrovské soustředění.

?: Vy jste jel každou etapu den před tím, než na ni vyrazili profesionálové. Nebyly problémy se značením, bylo už na svém místě?

To byla trochu legrace. „Šipkaři„, tedy lidé značící trať, vyráželi na -jednotlivé etapy také s jednodenním náskokem, podobně jako my. Setkali jsme se s nimi již v Belgii. Když jsme jim oznámili, že máme v plánu absolvovat celé Giro, docela se smáli. Pak v Itálii nás ale začali brát vážně a dokonce vyráželi dřív. V třinácté etapě ale udělali chybu ve značení, načež nás dojeli a moc se nám omlouvali. Všechny šipky a kuželky museli zase sesbírat. Naštěstí jsme si tehdy zajeli asi jen dvanáct kilometrů, takže žádné neštěstí.

?: Měli jste na trati někdy problém s policií?

Jen jednou, údajně jsme přejeli plnou čáru a jeli jsme rychle. Nakonec se ale všechno vysvětlilo a dokonce se omluvili. Poradili nám další cestu a ještě se s námi i vyfotili. Největší radost měli z čepiček s logem Giro d'Italia, zkrátka správná neúplatná policie.

?: Tour jste absolvoval bez přilby, změnil se po loňském nepříjemném pádu váš náhled na bezpečnost?

K Giru jsem po loňských zkušenostech z Tour přistupoval hodně zodpovědně, s obrovským respektem. Chtěl jsem se vyhnout veškerým nepříjemnostem, hlavně pádům a pokud možno bez problémů dojet. Přilbu jsem měl letos ve všech sjezdech a na rovinách, pouze ve stoupáních jsem ji měl v doprovodném autě. Ve sjezdech jsem jezdil relativně citlivě, nechtěl jsem jakkoliv nadměrně riskovat a ohrozit tak absolvování celé tratě závodu.

?: V loňském roce jste měl na vysokém kole soudobé sedlo Selle Italia, použil jste ho i letos?

Na Giru jsem dal přednost úplně obyčejnému úzkému modelu asi za tři stovky. Na tomto sedle jsem jezdil už od listopadu, takže jsem si zvykl. Jakákoliv gelová provedení jsem po Tour zavrhl, jejich životnost nebyla podle mých představ. Velkou výhodou ale byly kvalitní antibakteriální vložky s gelovou výstelkou, jejich profilovaná konstrukce se maximálně osvědčila.

?: Z fotografií je patrné, že jste jel v sandálech. Používal jste je celou dobu?

Sandály jsem měl kromě dvou etap, které byly v dešti, vlastně pořád. V chladu jsem je kombinoval s ponožkami, případně v hodně velké zimě s návleky, které jsem použil místo ponožek. Po loňské zkušenosti, kdy mi slezly v klasických botách nehty na palcích, jsem dal raději přednost cyklistickým sandálům a udělal jsem dobře.

?: Laboroval jste během celé jízdy nějak s posedem?

Ano, to bylo nezbytně nutné, aby si sedací partie trochu odpočinuly. Většinou ale stačil posun sedla tak o centimetr. Řešil jsem to i jiným vyhnutím pružiny, na níž je sedlo uchyceno. Jakmile se objeví otlaky a odřeniny, je nezbytné přenastavit posed a změnit tak kontaktní plochu se sedlem. Je tedy nutné využít zdravou část těla, která není osezená a odřenou partii nechat odpočívat a regenerovat.

?:Jezdíte se sporttesterem, jaké máte tepy?

Normálně při tréninku sporttester nepoužívám, na akcích typu Tour nebo Giro jsem ho ale měl. Normálně mám v kopcích tepovou frekvenci kolem 150 až 170. Maximum, na nějž jsem se na Giru dostal, bylo asi 185 tepů za minutu.

?: Některé vaše dojezdy do cíle byly už za tmy, jak jste byli osvětlení?

Kromě toho, že před námi i za námi jelo doprovodné auto, jsme měli na kolech vpředu vysocesvítivé světlo a vzadu klasickou blikačku. To samozřejmě i já na svém vysokém kole.

?: Pravděpodobně z důvodu autenticity používáte dřevěné rukojeti, které se musí dost podepsat na stavu vašich dlaní. Nepřemýšlel jste o jejich záměně za současné ergonomičtější provedení?

Na mém kole je celkem vysoké procento autentického vybavení, tedy vyjma přední brzdy, sedla a ráfků. Myslím, že by byla škoda je dát pryč.

?: Na Tour jste měl pád zapříčiněný zutou gumou na zadním kole, na Giru vás naštěstí nic podobného nepotkalo. Laboroval jste nějak se směsí obutí?

Trochu ano, výhodou je, že si můžeme celkem přesně definovat její vlastnosti, z nichž pramení životnost i přilnavost. V prudkých výjezdech na Giru ale byl problém s ojížděním gum při silném záběru, kdy se kolo občas trochu protočí. Na asfaltu za mnou zůstávala černá čára. A jelikož k tomuto protočení kola došlo vždy pouze v přední úvrati kliky, guma se sjížděla vždy víc a víc v jednom určitém místě, což mělo po čase za následek drobné poskakování při jízdě. Na předním kole jsem proto musel gumu dvakrát měnit.

?: Dá se spočítat, kolik celé absolvování Giro d'Italia stálo?

Řádově to bude do dvou milionů korun. I sponzoři ocenili naše jednání, tedy to, že jsme z akce těsně před cílem z vážných důvodů odstoupili. Měli zkrátka lidský přístup a to je v dnešní době obdivuhodné. A někteří z nich mě oslovili s otázkou: „Co příště?"

?: Přistoupil byste na výzvu, kdyby někdo přišel s tím, že objede třeba Tour na vysokém kole rychleji a tím pádem by vás vyzval na závod?

Na to bych přistoupil, neboť by to byla do určité míry snaha o zpochybnění mého výkonu. Akorát si to nedovedu až tak dobře představit, znamenalo by to mnohem více riskování a tím pádem i nebezpečí. Možná bych se to dotyčnému vyzyvateli z tohoto důvodu nakonec snažil rozmluvit s tím, že je určitě lepší než já, těžko říct.

?: Po loňském absolvování Tour de France jste si dal další dva cíle, Giro a španělskou Vueltu. Giro máte za sebou, i když z vašeho pohledu asi ne kompletní. Jak to vidíte dál, bude dříve Vuelta, nebo si dáte repete Giro -d'Italia?

Příští rok bych chtěl absolvovat Vueltu, už to bylo v plánu a nechci to měnit. Tím pádem budou tyto akce poskládány tak za sebou, jak je vnímána jejich důležitost, samozřejmě pokud vše dobře dopadne. Původní myšlenka byla, že bychom příští rok absolvovali obě akce, ale nevím, zda to bude reálné. Tři měsíce mezi závody jsou celkem málo a i se sponzorskými náklady to není jednoduché. Všechno ale směřuji k tomu, že se na Vueltu vydáme v roce 2007. Na Giro bych se ale chtěl vrátit, jen zatím nevím, zda to bude také příští rok, nebo až v roce 2008. Bohužel letos na Giru došlo k tragédii, která znamenala ukončení naší jízdy. Ale po stránce organizační mám z našeho vystoupení dobrý pocit. Mám velkou zkušenost, že pokud zázemí projektu funguje tak jak má, je všechno podstatně jednodušší. Je to především o lidech, o jejich schopnostech, toleranci, chuti a radosti.

Děkuji za rozhovor. Přeji hodně štěstí na Vueltě, na Giru i na dalších akcích, na něž se s vysokým kolem vydáte.

Text: Honza

Foto: Lenka Fojtíková

Převzato z časopisu