Fotograf nebo...

Když jsme se druhý den letošního press campu na Gran Canarii vydali sjezdovat z nejvyššího průsmyku, jel Sterling s námi, aby zachytil co nejvíce fotek pro časopisy. Sterl se vždy vydal napřed, aby si našel to správné místo, kde bude projíždějící redaktory fotit. Rozhodl jsem se, že místo, abych vždy čekal s ostatními na kopci, tak pojedu dolů s ním a budu jej sledovat při práci. Jednak je zajímavé sledovat jeho jízdní styl, který se na hony liší od evropského, a jednak jsem se dozvěděl spoustu užitečných informací o fotografování tak specifického odvětví, jakým MTB bezesporu je. Ačkoliv jsem vědomě oželel možnost nechat si udělat nějaké jezdecké fotky na novém odpružení Manitou při průjezdech s ostatními redaktory, nakonec mě Sterl využil jako testovacího jezdce pro správné nastavení foťáku a úhlu pohledu. Některé z těchto fotek jsme uveřejnili už v minulém čísle v reportáži z Kanárských ostrovů. Mezi jednotlivými stanovišti jsme stále sjížděli dost těžkým terénem. Je obdivuhodné, jak si Sterling bravurně poradil s nástrahami terénu, ačkoli měl na zádech obrovský batoh s foťáky a objektivy, který mu jistě musel ztrpčovat zážitek z jízdy. Problémy mu nečinily ani výjezdy po velkých šutrech, prudké zatáčky projíždí přibržděním předního kola a přehozením zadku vzduchem a z kopce se rozhodně nebojí. Během focení jsem měl dost času se ho pozeptat na různé otázky a tak se o jeho odpovědi s vámi podělím.

Sterlingu, výborně fotíš a výborně jezdíš na kole - co jsi byl dřív, biker nebo fotograf?

Horská kola jsem miloval od chvíle, kdy jsem se s nimi poprvé setkal. Dřív jsem jezdil BMX a taky na silnici, ale jakmile se první MTB objevilo u nás v obchodě, musel jsem ho mít. Žiju v Britské Columbii, kde jsou přenádherné hory, a tak mi přišlo spojení kola a hor geniální. Takže první láskou bylo kolo. Když jsme pak s kamarády projížděli celé pohoří křížemkrážem a viděli ty úchvatné scenérie, začal jsem naše cesty zaznamenávat foťákem. Fotografování mě taky vždycky bavilo, táta mi půjčoval dobrý foťák, takže to byla radost s ním fotit. Můj bratranec se navíc fotografováním živí, takže měl spoustu vybavení. Už od mala jsem tedy měl přístup k fotografické technice. Vždycky mě fascinovalo, jak v těch časopisech dokážou vyfotit tak skvělé fotky, takže jsem o tom s bratrancem často diskutoval. Takže nejprve jsem byl biker a k tomu jsem se stal fotografem.

Pamatuješ si ještě, jaký byl tvůj první foťák?

Táta mi půjčoval starý Canon A1 s výměnnými objektivy. Dokonce ten foťák má dodnes. Po vysoké škole jsem si z prvních vydělaných peněz koupil Canon A2. Tehdy jsem také zjistil, že je mnohem důležitější začít kupovat dobré objektivy místo těl foťáků, protože dobrá fotka závisí hlavně na kvalitě skel. Třeba na Northshoru je v lesích docela tma a tak abych udělal použitelnou fotku, musel jsem se poohlédnout po objektivu s dobrou světelností.

A čím fotíš dnes?

Na film fotím Canonem EOS 1 a digitální snímky dělám na Canonu EOS 1D Mark 2. K tělům používám celou škálu objektivů téže značky. Jestli by tě ale zajímalo, kolik má ten digitál megapixelů, tak se musím přiznat, že přesně nevím, protože tyhle technické informace mě nezajímají tolik, jako třeba vlastnosti objektivů. Nejsem ten typ, co sleduje každý parametr, spíš mě baví fotit a nešťourám se v katalozích.

A v jakém programu pracuješ při úpravě fotek?

Používám ten program, co přikládá Canon ke svým foťákům. Taky ještě používám Photoshop, a to je všechno.

Upravuješ nějak svoje fotky nebo je zákazníkům dáváš rovnou tak, jak jsi je vyfotil?

Většinou úpravu snímků nechávám na lidech z časopisů nebo firem, pro něž dělám. To je jejich práce, upravit si fotky k účelu, pro který mají sloužit. Fotky jim dám v neupraveném formátu RAW a oni si už s nimi udělají vše potřebné.

Spousta našich čtenářů také fotí kola, ať už si zaznamenávají své výlety, nebo třeba fotí kamarádům jejich umění. Můžeš poradit, jak co nejlépe vyfotit krajinu s jezdcem a nebo jezdce s krajinou?

Ano, to jsou ty nejzákladnější druhy fotek, s nimiž se u kol setkáváme. Buď fotíme malého cyklistu v celku krajiny a chceme dosáhnout omračujícího dojmu ze scenérie. Tam je vhodné nastavit pomalejší závěrku a přivřít clonu, aby se zaostřilo celé pozadí. Na takovou fotku použiju širokoúhlý objektiv, který umožní mít všechno v záběru ostré. Pokud je dominantní jezdec a jeho výkon a krajina v pozadí není vůbec důležitá, pak bych určitě více otevřel clonu a tím rozostřím pozadí. Když fotím takové snímky, používám alespoň 300 mm objektiv a závěrku nechám okolo F4 nebo F5, čas potom držím okolo 1/800. Čím vyšší číslo má objektiv, tím menší je rozptyl jeho ostrosti. Takže například tvář, ruce a vidlice jedoucího bikera budou to jediné, co na fotce bude ostré. Přední i zadní pneumatika už budou mimo zónu ostrosti a pozadí vůbec nebude čitelné.

Z tvých fotek je vidět, se kterými lidmi nejčastěji spolupracuješ. Jsou to převážně freerideři a extrémní jezdci, kteří skáčou neskutečné dropy. S kým z nich se ti nejlépe spolupracuje?

Díky těmto press campům jsem měl tu čest pracovat s Johnem Tomacem a on je jedním z těch nejlepších jezdců, které jsem kdy viděl. Johnny T. umí s kolem snad všechno, je to jeden z technicky nejnadanějších bikerů, kterému nedělá problém vyjet náročné stoupání, ani sjet ten nejbrutálnější sjezd. Spousta freeriderů je fenomenální při jízdě z kopce, ale do kopce by Johnnymu absolutně nestačili. Jednou z mála výjimek je Andrew Shandro, který je Tomacovi podobný v tom, že miluje celodenní jízdy, které obsahují všechno, od stoupání těžkým terénem až po nejnáročnější sjezdy. Rád také spolupracuju s Thomasem Vanderhamem, jeho styl jízdy působí tak lehce a čistě a hlavně má velký zájem na tom, aby fotky vypadaly co nejlépe. Výborný jezdec je i Darren Berrecloth. Z jeho jízdy vychází obrovská energie, vždycky se snaží o to předvést něco neobyčejného a neokoukaného. Nemůžu říct, že by se mi s někým nepracovalo dobře, ale každý z jezdců do focení vnáší něco svého. A Darren je do toho vždycky maximálně zapálený. Ráno v osm už je schopen mi bušit na dveře, ať už jdeme fotit a elán mu přitom vydrží celý den. Při focení se vždycky snaží, aby se nejen zavděčil mě, ale hlavně aby vytvořil něco, z čeho si svět sedne na zadek. Každý rok přijde s něčím novým, stále chce být napřed.

V nedávné době jsi také spolupracoval na filmu The Collective. Co přesně bylo tvou úlohou při přípravě filmu?

Už dříve jsem se podílel na filmech sérií Kranked, New World Disorder či NorthShore Digger, vždycky jsem měl na starosti dělat snímky z natáčení a propagační fotky do časopisů. U The Collective se sešli lidé z předchozích filmů za účelem natočit něco úplně jiného. Film vznikl hlavně z popudu jezdců, kteří nebyli spokojeni s tím, jak se to dělalo dříve - poté, co natočili spoustu materiálu, jej filmaři většinou sestříhali úplně jinak, než si to jezdci představovali. U The Collective bylo hlavním cílem natočit film kolektivně, od toho i ten název. Slovo jezdců mělo váhu, protože oni hlavně určují, co se dá jet a co už ne. Zároveň měli přístup i do střižny, dokonce sami mohli vybírat hudbu a podíleli se na celém filmu od začátku až do konce. A na konci byli s výsledkem spokojeni. Mým úkolem bylo nejen fotit, ale taky pomáhat ve vzájemné komunikaci a vnášet do filmu své vlastní vize. Některé předešlé filmy postrádaly vlastní duši, diváka ubíjely hlučnou hudbou a pouze těmi nejdrsnějšími triky a to už se v poslední době začalo zajídat. My jsme chtěli natočit film, který by byl o skvělém ježdění, o duchu freeridingu, o pozitivní energii, krásném světle a příjemných barvách.

Všeobecné povědomí o freeriderech z videí je, že jsou to bezmozci, kterým není život milý, když se pouštějí do takových skoků. Vždyť každou chvíli padají. Jsou skutečně takoví blázni, nebo jsou to rozumní lidé, kteří vědí,

co dělají?Celkově vzato, většina z nich nejsou vůbec blázni, ale lidé, kteří stojí nohama pevně na zemi. Sice mezi nimi je pár kluků, kteří jsou trošku crazy, třeba Tyler Klassen, ten třeba strašně rád paří. Ale jinak když je člověk osobně pozná, nepřijde mu, že ten, s kým se právě baví o úplně normálních věcech, je ten samý týpek z videa, co přeskočil patnáctimetrovou díru. To, co dělají, je založeno na letech tréninku, umění a dřiny. Jejich skákání není o tom být blázen, ale o tom umět takové věci dávat, mít to v hlavě srovnané a hlavně postupně natrénované. Kdyby dnes bylo Johnu Tomacovi o deset let míň, jedním pohledem by poznal, jestli ten patnáctimetrový skok dá, nebo ne. Tak jako Kyle Strait dnes pozná, jestli tato díra jde přeskočit a jiná nejde. Kyle je talentovaný a John Tomac by byl to samé. Jenže Johnny T. už je někde jinde. Ti kluci prostě ze svých zkušeností poznají, jestli je skok jetelný či nikoliv. Všechno je to pouze otázka vývoje a progresu v ježdění.

A co Josh Bender? Vždyť ten se skoro pokaždé rozseká?

Bender je výjimka, protože ten je bohužel víc crazy než nadaný. A proto se tak často pouští do skoků, které jsou nad jeho síly. V současnosti třeba zkouší backflipy (salta pozadu), ale nejsem si jistý, jak je to s jeho úspěšností. Snad už nasbíral spoustu zkušeností ze všech těch držkopádů.

Pohybuješ se v centru dění mezi lidmi, kteří píšou dějiny horských kol. Jak si myslíš, že bude vypadat budoucnost našeho sportu?

Horská kola dnes zahrnují spoustu disciplín, máme cross country, street, pak je tu velká freeridová vlna, sjezd a fourcross, atd. Já vidím budoucnost našeho sportu především ve velkých bikeparcích, jako je třeba v kanadském Whistleru a všude možně po světě, kde je možnost se na kopec kromě vlastní silou dostat i lanovkou. Tímto stylem je možné například freeriding zlegitimovat, protože ve volné přírodě je pro společnost celkem nepřijatelné stavět si parky a skoky. V bikeparku zaplatíš vstupné, ze kterého se pokryjí náklady na stavbu tratí a na kopec se svezeš lanovkou, protože kolo je dost těžké. Krosař si to může vyšlapat sám a rodiny s dětmi se mohou nechat vyvézt na hřebeny a pak pomalu sjíždět do údolí po snadných cestách. Pokud by skiareály dokázaly bikeparky vybudovat, pak by se náš sport obrovským tempem rozrostl. Nemyslím si, že by se horská cyklistika mohla nějak významně rozvinout bez vybudování bikeparků ve skiareálech.

Umíš si představit, co budeš dělat třeba za 50 let?

Za padesát let? To mi bude 80! No, když se nad tím zamyslím, asi si umím představit, že se pořád budu bavit focením. Outdoorová fotografie je mou vášní, miluju dobré světlo. Kromě horských kol fotím třeba zrovna teď běžce a různé outdoorové sporty. Dobré světlo je dobré světlo. Zároveň si docela užívám i ateliérové focení, třeba jsem fotil pro Race Face jejich nové komponenty. Tam mě baví zkoumat, jak produkty nasvítit, aby vypadaly co nejlépe. Takže si umím představit, že bych chtěl i za padesát let dělat něco podobného. Díky fotografování jsem měl možnost poznat i marketing, takže pokud bych se už nevěnoval focení, asi bych se chtěl zabývat propagací a marketingem.