Ernesto Colnago

Colnago je tradiční italskou značkou kol a rámů, nejitalštější z italských a nejklasičtější z klasických. Colnago má zvuk, bohatou historii, prestižní současnost, něco, co lze nazvat duchem značky a gloriolu přesahující počet medailí, rekordů, duhových dresů mistrů světa, národních titulů zemí skoro celé Evropy, skalpů nejprestižnějších závodů. Colnago má něco navíc a my jsme se snažili přijít na to, co to je.

Když nevíte, jaké silniční kolo byste si měli koupit, když jste na kole něco zažili, máte paměť, cit a vkus, když chcete kolo, které s vámi poroste, bude stárnout, zrát a dobře sloužit dlouhé roky, kolo, k němuž není třeba nic dodávat, nic vysvětlovat, za něž se po celý zbytek svého života nebudete muset stydět, kolo, které o vás samých leccos vypoví, často svůj výběr začnete nebo skončíte u Colnaga. Na evropském kontinentě dnes již operuje řada značek, která svými obchodními úspěchy a zázemím získaným v horských kolech v prodejích Colnago trhla. Jsou tu i italské, podobně klasické značky kol, které v prodejích Colnago dávno předběhly, jsou úspěšnější, větší, líbivější. Přesto Colnago do sebe "něco" stále má. Zkoušeli jsme to "něco" objevit. Nutno ale říci, že se nám to ve veletržních halách příliš nevedlo. Tolik kol! Tolik italské klasiky! A padesátileté výročí letos slaví další značky a jsou ještě starší.
V Cambiagu se nás ujímá ještě ne třicetiletý Andrea Mangiagalli, vystudovaný letecký konstruktér a specialista na karbon. Dozvídáme se, že Colnago dnes produkuje dvě stě rámů týdně, že se speciální linka na výrobu chrommolybdenových rámů, kde dříve pracovalo ve vícesměnném provozu osm dělníků, pouští maximálně jednou za týden na pár hodin, že prodej karbonových rámů již přesahuje polovinu celkové produkce značky. V obrovské moderní hale, kde by se dalo jíst ze země a poslouchat ševelení motýlích křídel za zdí, se rámy skladují, připravují na cestu do lakovny a posléze na expedici k zákazníkovi. Je zde dílna pro smontování celého kola, stůl vyhrazený reklamacím i stroj pro deformační zátěžové testy, což je nutnost nařizovaná normami ISO.

V předsálí je malá recepce a pár kousků historických relikvií i současných skvostů z tuzemské dílny. Zastavujeme se u nalakovaných chrommolybdenových rámů a s výkřiky "To je přece ono! To je pravé Colnago!" ukazujeme na okrasné kudrlinky chromovaných mufen, neboli spojek. Andrea zjevně nerozumí a vysvětluje, jak je ocel těžká (zkoušíme opravdu je! A děsně!) a že je to vhodné jedině pro mladé začínající jezdce, kteří se teprve rozhodují, zda na kole budou jezdit pravidelněji. "Na těchhle rámech se, chlapče, před pár lety vyhrávalo," letí nám hlavou. To jsme ještě neprošli ani polovinu haly a přiznáváme si, že ve vzduchu je to "něco", proč tady jsme. Tahle značka má opravdu cosi do sebe. Za chvíli stojíme před nástěnkou s fotografiemi: Ernesto Colnago s Berlusconim, Ernesto se španělským králem, Ernesto s papežem Janem Pavlem, Ernesto s monackým princem, Ernesto se svými bližními a stařičkým Enzo Ferrarim, Ernesto v parlamentu, Ernesto s Michaelem Schumacherem, Ernesto s Eddy Merckxem, Ernesto s Bepe Saronnim. Ernesto se rád fotí. Trochu to zavání až komickou ješitností. Možná ale právě tudy vede cesta. Později na požádání ochotně přiskočí k výročnímu modelu kola, zdvořile prolistuje náš časopis, napíše věnování do katalogu. Ernesto má publicitu rád! Ernesto tu ale není jen od toho.

"Ernesto má úžasný cit pro byznys," říká italský odborník z branže. "Vhodně investoval do vlastních výrobních podniků, zakoupil vlastní lakovnu a sám je velmi invenční. Byl vůbec první, kdo v praxi použil karbon na silničních kolech a jede stále dál. A byl také prvním, kdo přišel se speciálním složitým vícebarevným lakem a kombinovanými přechody barev. Také profilování hlavních trubek pochází z jeho hlavy a dílny. Ernesto udává krok a je často o jeden napřed. Ernesto má dar přinášet nové myšlenky, nové nápady i neuvěřitelnou sílu a schopnost k jejich realizaci. Ernesto má ale také trochu smůlu. Stárne a přestává stačit s dechem po obchodní stránce. Bohužel má jen jednu dceru a rodová tradice nemá kde plynule pokračovat. Ernesto všechno táhne sám dál a doufá, že se mladý syn jeho bratra Paola vyučí a chytne."

Alessandro však zatím kolem postává spíše jako portýr. "Úspěch podobné firmy lpí na konkrétních schopnostech konkrétních členů rodiny. Colnago posledních pět let začíná z tohoto důvodu ztrácet." Ernesto je ale jako včelička, 71 let byste mu nehádali. Chvilku je nahoře v patře, chvilku sám osobně obsluhuje skupinu italských veteránů a tahá jim dresy v igelitových pytlících z obrovské bedny. Jeho bratr Paolino osobně měří tělesné proporce dalšího zájemce o nový rám "velkého klasika". Vypadá přitom trochu jako krejčí, trochu jako čínský lékař. Až na ty montérky. Věkový průměr zákazníků a návštěvníků, kteří sem během dopoledne přišli, rozhodně není pod padesát let. Typické. Až na trochu neuroticky rychle se pohybujícího šéfa a "il padrina" zde plyne čas pomalu. Produktivita práce je minimální, reklamační technik vybaluje rám tak dlouho, že to ani nevydržíme pozorovat až do úplného konce. Mechanik se snaží nasadit přední kolo natřikrát, po dlouhém výletu napříč dílnou pro lanko se vrací, aby si opět pro něco odešel k protilehlému stolu. Pokud cena rámu zahrnuje podíl mzdy těchto pánů, pak je vše jasné.

Ernesto Colnago je jedním z mála nositelů slavného kolařského jména, který sice trochu závodil, sám ale velké úspěchy neposbíral. Už ve třinácti letech montoval kola v továrně vyrábějící jízdní kola pro široké masy. V šestnácti si začal nosit práci domů, kde pracoval na zakázku, stal se mechanikem u silničních závodů a již v jednadvaceti letech založil svou firmu. Ernesto byl kamarád s Hugo De Rosou a jsou doposud. Oba své firmy založili ve stejný rok. Poválečná doba cyklistickému byznysu přála. Najednou chápeme, čím je pro nás Colnago unikátní. Máme možnost nasát atmosféru začátků a zároveň pohovořit s jejím zakladatelem dnes a sledovat jej při každodenní práci. To je zvláštní pocit. Úcta. Obdiv. Uznání. To je obrovské plus Ernesta Colnaga, je tu, je při síle a je "in". Pro mnoho zákazníků je stejně cenná jako vlastní kolo fotografie s ním, jeho podpis, věnování, proto sem tolik nadšenců přijíždí osobně.
Od moderní haly jdeme přes silnici po přechodu malého Cambiaga do protější vily. Že má její fasáda stejný odstín jako hala, jsme si doposud nevšimli. Tady bydlí Ernesto a rodina jeho dcery, tady se ještě před pár lety odehrávalo úplně všechno, v malém pokoji za vraty do garáže sídlil celý management, místo prádelny byla zasedací místnost a vzadu jsou poměrně rozsáhlé dílenské prostory. Ale pořád je to suterén rodinné vily, žádná fabrika. Na dvoře suší Anna rozená Colnagová prádlo, litinová mřížka kanálu má tvar trojlístku. Prostě rodinná idylka. Za vraty do garáže/továrny má opřen svůj mountainbike Ernestův zeť Vanni, což je opět tak trochu typické. Jako by se colnagovské klasice vymkl. Colnago už horská kola prakticky nevyrábí, což signalizuje jeho pozici na trhu, strnulost a neschopnost celosvětově konkurovat. Být silný za svými zdmi, na svém dvorku, ve svém rajónu je lepší než se nechat rozdrtit úplně asijskou produkcí a mountainbikingem. Colnago ale horská kola vyráběl a na světových tratích se jich pár prohánělo i v první desítce, krásné monocoque rámy bez sedlové trubky, proletáři, futuristé. Ernesto ale vycítil svou roli na tomto světě.

Vanniho bike je opřen o vitrínu s historickou expozicí, kolem níž ráno do práce prochází každý dělník. To se to chodí do rachoty! Regulérní, veřejně přístupné muzeum, by mělo být za čas za hlavní skladovou halou. A že je co vystavovat! Kolo mistra světa Giuseppe Saronniho, Romingerův stroj i nejlehčí kolo na světěspeciál Eddyho Merckxe pro rekord v hodinovce v roce 1972. Eddy chtěl co nejlehčí kolo a tak mu ho Ernesto vyrobil 5,25 kg! Bylo na něm těžké vůbec odstartovat, kroutilo se. Eddy i Ernesto to ale dokázali. Vitríny skrývají i nerealizované koncepty, dokazující, kam až míří sny a vize velkého malého muže. Hydraulické řazení integrované v trubkách, planetová převodovka v náboji a hlavně všudypřítomné rovné vidlice pohlcující rázy, to vše už v roce 1986!

Hned za vitrínou je regál plný černých uhlíkových trubek, o něž se skutečně umažete černým šmírem jako od briket. Konstruktér má na stole tři sety trubek a spojek, budoucí spoje opatlává jediným prstem černou lepivou pryskyřicí, aby pak vše jako stavebnici lehce zasoukal do sebe. Takhle nějak nasazuje Šakal hlaveň a tlumič na svou ostřelovací pušku zálibně, profesionálně, pomaloučku a důkladně. Geometrie se pak upraví v rámařské stolici. "Zde v žádném případě nefotit, pánové!" Andrea dbá striktních pokynů šéfa a hypnotizuje fotoaparát.

Vše probíhá v bílých gumových rukavicích a trvá do tří minut. Další desítky minut pak rám tráví v peci a později na vedlejším stole, kde se opracovávají nečistoty. Trubky pro Colnago vyrábí stejná specializovaná společnost zabývající se kompozitem, jako vyvíjí a vyrábí karbon pro Ferrari. Z domácí vývojové dílny jsou i zadní stavby B-Stay, jichž pro celkové rozpětí rámů stačí čtyři velikosti. Monocoque výroba je extrémně drahá, a tak se rámy kol zn. Ferrari nebo časovkové speciály, které jsou z jednoho kusu, vyrábějí jen na speciální objednávku. Udělat jeden odlitek se nevyplatí, a tak na jeden objednaný rám připadá jeden další putující do skladu, můžete tedy narazit na to, že koupíte kompozitové Ferrari hned. Spíše ale ne. U Colnaga se úplně všechny rámy a kola vyrábějí na objednávku, skladem neleží nic. Když už je řeč o Ferrari a společné výrobně karbonu Colnago nabízí tři modely této značky, dvě silnice a jeden bike, jehož základ tvoří monocoque bez sedlové trubky, již před desítkou let zkoušený bikery v barvách Colnaga. Pro Schumachera a jeho ženu zde také vyrobili speciální rudý tandem. Nově Ernesto designuje i kola Maserati, tam je těžištěm nabídky nižší třída, Ferrari jsou naopak high tech a extrémně drahá.
Přes obrovskou prašnost nelakovaného karbonu je všude čisto, centrální vysavače běží na plný výkon stejně tak jako v další místnosti, kde se na jednom stole nahrubo opracovávají housenkové spoje hliníkových rámů a na druhém se tytéž spoje brousí na jemno. Finální produkt je dokonalý. Rámy se přesunou přes silnici do manipulační haly a míří do lakovny. Ani zde není moc lidí, snad pět, za rohem ještě objevujeme svářeče hliníku, který vyrábí tu housenkovou nádheru. Skoro škoda ji brousit, ale Colnagu je čistota a elegance vlastní. Svářeč dostává rámy nabodované ze strojní linky, která staví trubky do požadovaných geometrií a úhlů a vyrobí malý spoj. Tady, pod Ernestovým obývákem, se tvoří pevnostní spoj.

Návštěva těchto prostor má neopakovatelnou atmosféru, tady v Cambiagu vše začalo a tady vše pokračuje. Tady se tvoří dějiny cyklistické techniky, v domě, kde mladá Colnagová suší prádlo a starý Ernesto se každé ráno nasouká do svých trepek pln nápadů a idejí, jak udělat silniční kolo ještě lepší, hezčí, rychlejší, pohodlnější. Tady z každého zákoutí řvou tisíce důvodů, proč si značku Colnago zamilovat. Jak dlouho ještě bude ten hlas slyšet až za hranice vesničky Cambiago, to je otázka. Na ní může odpovědět jen mladičký Alessandro nebo, jako v případě Bianchi, velký zahraniční investor. Sledujte s námi. Colnago stojí za pozornost, stojí za to vědět "kdo" a "co" Colnago bylo a je, a přát všem, aby totéž nadále i v budoucnu setrvalo.

Historie trojlístku
1932  -  Ernesto Colnago se narodil jako první syn v rodině farmáře
1945  -  nastupuje do prestižní cyklistické továrny Gloria, první kontakt s technikou
1951  -  zlomenina nohy ukončila jeho závodní kariéru
1952  -  opouští firmu Gloria a začíná s montáží kol na vlastní pěst (na 25 m2)
1954  -  oficiální otevření prodejny a start značky Colnago
1956  -  Ernesto se oženil, navíc se stal uznávaným mechanikem profesionálního týmu G. S. Nivea
1957  -  sponzoruje tým Chlorodont, Gaston Nencini vyhrává Giro d'Italia, vynalezl technologii studeného tvarování vidlic
1960  -  Luigi Arienti vyhrál na Colnagu silniční závod na OH v Římě
1964  -  Ernesto se stal na dlouhá léta mechanikem národního týmu
1971  -  díky použití nových materiálů se podařilo postavit kolo vážící pouze 5,25 kg pro Eddy Merckxe a jeho rekord v hodinovce
1975  -  postavil rám Mexiko se zploštělou rámovou trubkou
1986  -  začal spolupráci s Enzo Ferrarim, která přinesla nové materiály a technologie
1987  -  rovná silniční vidlice
1989  -  celokarbonový model C35 byl prvním potomkem spolupráce Colnago-Ferrari
1991  -  Carbitubo  -  originální konstrukce rámu s dvěma tenčími spodními trubkami místo jediné silné
1994  -  Tony Rominger zajel na Colnagu světový rekord v hodinovce (55 km a 291 m); Ernesto zkompletoval a nechal patentovat technologii jednodílných karbonových spojek
1997  -  v Cambiagu vyrostla nová továrna Colnago
2000  -  premiéra limitované série karbonových strojů CF1 vzešlých ze spolupráce s Ferrari
2003  -  k 50. výročí firmy je připraven silniční skvost C50