Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

TROPICKOU AUSTRÁLIÍ NA CAPE YORK

Konečně jsem se dočkal. Letadlo ze Sydney do Cairns pomalu přistává. Jsem v Quenslandu, jednom ze svazových států Austrálie. Uběhl přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro akci, podle některých lidí bláznivou. Chci projet na kole tropický sever Austrálie a stanout na jejím nejsevernějším bodu, kterému se říká Cape York. Desítky brodů bez mostů, dlouhé písečné úseky, krokodýli, komáři, tropické vlhko a vedro. To vše mě prý čeká při jízdě tropy, to vše mě však o to více motivuje. Projedu, musím.

JÍZDA ZA ÚPLŇKU
Jsem sice v tropech, ale fouká svěží větřík. Je konec června, období sucha, které je chladnější než období dešťů, které zde skončilo před měsícem. V Cairns se nezdržuji. Je to město, které nemám rád, pouze doplňuji zásoby jídla a získávám informace, které mě však spíše mají odradit od sólové cesty.
Nabírám správný směr a po široké asfaltové cestě lemované plantážemi cukrové třtiny a banánovníky uháním vpřed. Od půl sedmé večer jedu ve tmě. V tropech se stmívá velmi brzy a především rychle. Dnes je však úplněk, takže pokračuji dál. K měsíci se přidává i zář hořící buše. Kolem osmé večerní jsem na místě, v Port Douglas. Uléhám v parku u zátoky, stan nestavím.
Ráno zjišťuji, že hned vedle je policejní stanice, bezpečnější místo jsem si vybrat ani nemohl. O spánku však nemohlo být řeči. Celou noc mě otravovaly dotěrné mušky, proto příště už jen ve stanu.

POTÁPĚNÍ V KORÁLOVÉM MOŘI
Dnešní den bude spíše výjimečný. Jsem totiž v oblasti lemované největším korálovým útesem na světě - Great Barrier Reff. Po pár minutách hledání v přístavu naskakuji na rychlou loď a spolu s ostatními potápěníchtivými dobrodruhy uháním za krásami korálového moře. Je pod mrakem. Plujeme pěkně rychle už téměř dvě hodiny. Občas mám divné pocity... Naštěstí jsem jedl jen jablko.
A jde se na to. Šnorchel, brýle a ploutve, kdo má zájem i skafandr.
První ponor a s ním pohled do nekonečné Neptunovy říše plné barev, ticha i tajemna.
Po prozkoumání tří lokalit a návratu do přístavu pokračuji dál na sever. Se západem slunce končím ve stanu přímo vedle silnice.

TROPICKÝM DEŠTNÝM PRALESEM
Dopoledne jsem narazil na první vážnější stoupání, na jehož konci byl krásný výhled z Alexandřina sedla na ústí řeky Daintree. Po prudším sjezdu zastavuji u Hutchinson Creek a ve stínu si pochutnávám na zmrzlině, která mi opravdu jede. Doufám, že mi to po ní pojede také. Na stěnách všude kolem visí krabice plné vypreparovaných motýlů, brouků a pavouků. Uvidím, kolik jich při svém putování potkám.
Jsem však opět v sedle a zvlněnou rovinou se dostávám až ke Cape Tribulation, kde začínají první úseky nezpevněné cesty. Toto místo je velmi známé pro svůj tropický deštný prales a také proto, že pouze sem se lze dostat normálním autem. Dále už jen terénním vozem, motorkou a já věřím, že i na kole. Po pár metrech vím proč. Cesta má velice hrubý, kamenitý, nezpevněný povrch. Stoupání, která jsou vybetonována, to kvůli erozi, jsou natolik příkrá, že musím z kola a tlačit. Párkrát se i zastavuji a nabírám síly k dalšímu hlemýždímu posunu. Tohle jsem moc nečekal, stejně jako blízkou tmu, která mi dělá zatím největší problémy. Jdu pěšky dvě hodiny. Auta už nepotkávám, terén se nemění ani náhodou. Nahoru, dolů, beton, kamení, prach. Přebrodil jsem už tři řeky, je totální tma. Hustý prales nedává měsíci šanci. Podle computeru mám dnes najeto 110 km, což je přesně tolik, abych už byl v cíli dnešní etapy. Do mapy se nemám chuť dívat, akorát tím ztrácím čas. Ochlazuje se. Jsem však zpocen natolik, že není nejmenší šance při chůzi oschnout.
Další brod. Nevypadá moc vábně. Je devět večer. S baterkou, kdesi uprostřed pralesa a já hledám nejvhodnější místo přes vodu. Jdu do toho. Vybírám si pravou stranu řeky. Nic moc. Voda mi sahá po kolena. Ztrácím rovnováhu, kolo pomalu lehá na hladinu. Jsem na druhé straně.
Opět stoupák. Po 100 metrech toho mám dost a v porostu nedaleko cesty hledám místo k zakempování. Stavím stan a rychle hltám jogurt s houskou, mám strašný hlad. Jdu se taky umýt do řeky, jsem zaprášený jako havíř.
V noci slyším v okolí zvuky, povětšinou na stromech. Tipuji to na stromového klokana.

S KROKODÝLY SE NEKOUPU
První červencový den a s ním příjezd do první osady domorodců Wujal-Wujal. Pro Aboridžince, jak se jim říká, musím být asi atrakcí. Chci zde pouze nakoupit. Mám respekt z těchto lidí, ale kolo do obchodu přece nepotáhnu. Pouze ho zamykám. Nakonec se v krámu dlouho nezdržuji, stejně nemají pečivo, prý až večer ...? Vracím se proto ven, kde je vše tak, jak bylo, a na svém místě.
Pokračuji dále do osady Ayton. Kupuji si ono pečivo a navíc dva jogurty. Příští obchod bude po dalších 75 km. Je velké dusno. Dopisuji deník a utahuji hlavové složení. Opět se povolilo. Není divu ... ten terén.
Po průjezdu národním parkem Cedar mám další zjištění, pozor na psy. Jeden z nich měl snahu změřit si se mnou své sprinterské schopnosti. Nestíhal však, bylo to z kopce, kolem dalších tří radši projíždím pěkně pomalu, jsem na rovině.
Opět se šeří. Nacházím se na křižovatce, kde odbočuji na Cooktown. Schází mi ještě 30 km. Protijedoucí auta mě nutí zastavovat, světly mě oslňují tak, že vůbec nic nevidím, a navíc u krajnice je vrstva prachu natolik hluboká, že je až nebezpečná.
Vidím osvětlená obydlí, najíždím na dřevěný most přes velkou řeku. Ne, není to řeka Endeavour, jak jsem si myslel. Jsem v osadě Hamilton, šest km od Cooktownu. Přespím v buši, kousek za mostem. Vracím se však ještě zpět na most za rybáři:
"Ne, není to na plavání, tady určitě ne," říkají. Důvod? Slanovodní krokodýli ...
"Aha, O.K.," říkám zase já a beru zavděk vědrem s vodou.

PRALES VYSTŘÍDALA BUŠ
Je větrno. Vítr mě přímo žene do první Evropany založené osady v Austrálii - Cooktownu. Stojím pod pomníkem a sochou jednoho z největších mořeplavců historie, kapitána Jamese Cooka, který se zde uchýlil po nárazu na korálový útes. Navštěvuji dvě muzea, fotím, natáčím. Dlouho se nezdržuji. Před večerem jsem u vodopádů Endeavour, kde také poprvé vytahuji mýdlo a peru. Od tohoto místa to mám 100 km do Laury, další osady. Začínají první delší písečné úseky, krajina se mění. Skončil prales, nastupuje prašná buš s řídkým porostem.
Blížím se k národnímu parku Lakefield. Je zataženo, dokonce spadlo i pár kapek. Je šest večer. Volím proto jistotu a stavím stan na břehu jezera Emme. Za skřeku žab a křiku divokých hus si vychutnávám krvavý západ slunce, takový, který je snad jen v Austrálii.

K TAJEMNÝM SKALNÍM MALBÁM
Vstávám jako obvykle a v 9.00 jsem v sedle. Jede se mi velmi dobře. Odolávám útoku dvou psů zvýšením kmitu a sprškou nadávek na majitele, raději však v češtině. Projíždím územím termitů, jejichž stavby mi připadají jako patníky.
Jsem právě týden na cestě, ten druhý začínám návštěvou skalního masivu Split Rock Gallery, jenž sloužil coby útočiště domorodcům. Hledím na zdi plné tajemných maleb starých tisíce let. Je to nádhera.
Lakefieldským národním parkem, plným jezer a termitišť budu projíždět asi pět dnů. Zatím je to samý písek, ale dá se. Chci dojet k jezírku zvanému "Šestimílová vodní díra". První odbočka do buše signalizuje jinou "vodní díru".
Jedu dál. Konečně cedule s nápisem, který očekávám. Odbočuji. Je téměř tma. Po dvou kilometrech musím z kola. Teď už pouze tlačím hlubokým pískem. Slyším létat netopýry, bučet divoké krávy i lednáček kookabura se probudil. Přicházím k jakési vodní ploše. Je pěkně temná. Kolo opírám o ceduli s krokodýlem a čárou přes plavce. S baterkou pokračuji dál, kolo zůstává. Po chvíli se však vracím, nemá to cenu, už je příliš tma. Moc se mi zde nelíbí. O koupeli vůbec neuvažuji, nemám odvahu. Radši budu špinavý, než čistý a na vozíčku.
Rychle se oblékám, komáři už zaměřili svou oběť. Vytahuji repelent, stavím stan a vařím polévku. Předtím jsem však tu špínu ze sebe alespoň trochu setřel hadrem, kterým normálně utírám stan. Musím šetřit vodou, proto dnes nepotřebuji kartáček ani zubní pastu.
Je temná noc. Buš se ozývá vším, co v sobě skrývá. Něco mi připomíná vytí psa. Že by snad dingo? Šplouchnutí ve vodě - asi krokodýl.

ZEMÍ DIVOKÉHO PSA DINGA
Se svítáním se rozléhá kookabuří koncert. Krávy si notují také pěkně nahlas. Ještě že jsem v klidu, jinak bych se ozval také! Dnes bude opět parno. Abych se přesvědčil, zda jsem včera opravdu došel tam, kam jsem chtěl, pokračuji po písečném treku dál do buše.
"Dingo!" Několik desítek metrů před sebou, na jakémsi rozcestí, vidím zřetelně divokého psa dinga, jak slídí po kořisti. Mám štěstí, vítr mi vane ze správné strany, ale foťák ani kameru nemám. Vracím se proto pro ni, ale dingo mezitím zmizel. Zůstaly po něm pouze stopy v písku stejné, jako stopa neznámého hada.
Sedám na kolo a upaluji dál rovinatou krajinou se spoustou jezer plných leknínů, jinak však vyprahlou na padrť. Pozoruji ptactvo a při tom vjíždím na pozemek Rangera - správce parku, kde chci získat povolení k noclehu. Málem padám z kola. Asi dvoumetrová goana si to peláší přes cestu strojovými pohyby. Je to krásný, ne nebezpečný ještěr, pozůstatek pravěku.
Téměř za měsíčního svitu dojíždím k řece s kamennými břehy s úmyslem zde přespat, ale i "spáchat" hygienu. Po celém dnu na slunci jsem řádně nažhaven se zchladit. Mám však nejistý pocit. Břehy jsou dosti vysoké, voda matná, jako stvořená pro krokodýly. Po delším zkoumání nejlepšího přístupu přece jen nořím své tělo do vody, avšak ne déle než na jednu minutu. Nejsem sebevrah. Štěstí ze včerejška, kdy jsem se koupal u splavu řeky, kde údajně žije 17 krokodýlů, o kterých mi pak řekl správce, by se nemuselo opakovat.

V MRAČNECH PRACHU
Musgrave, kam jsem dorazil včera večer, mě přivítal zbrusu novým pláštěm, který jsem si sem nechal poslat ze Sydney už před týdnem expresní poštou. Ta sem chodí pouze jednou týdně ve čtvrtek. Nyní se však nacházím v mračnech prachu ve směru na Coen. Čeká mě dnes ještě 100 km, to když to "urvu" najednou. Chvílemi nevidím vůbec nic, připadám si, jako na rallye Paříž - Dakar. Trpím to, teda ta prášící auta ještě další den a pln očekávání odbočuji z hlavního směru a mířím si to k národnímu parku Iron Range, o kterém se říká, že je to část Papuy Nové Quineje v Austrálii, pro jeho rostlinnou a živočišnou skladbu.
Jediná cesta tímto směrem se výrazně zúžila. Více se klikatí, má více brodů i prudkých stoupání. Vše mi tu připadá zelenější, možná je na tom pouze méně prachu. Ale i zde je písek s uježděnými vlnami, které znemožňují postup vpřed. Po většinu času jedu pralesem, společnost mi dělají černí kakaduové.
Poprvé brodím řeku Wenlock, pěkně širokou, ne však hlubokou. Setkávám se s ní ještě jednou. Dalších 34 km mě dělí od prvního hlubšího brodu na řece Pascoe. Počítám na to se třemi hodinami, pak si dám pohov. Terén přituhuje, přibývají kamenité úseky. Mám hlad. Sedám si pod strom do zaprášené trávy, když chvíli na to projíždí auto. Sýr však naštěstí nekřupal.
Jsem opět v akci. Slunce klesá stále níž, už bude šest večer. Tachometr ukazuje 83 km, znamená to, že se blížím k oné řece Pascoe. Kamenité stoupání, pak brod. Celkem v pohodě. Rychle hledám místo k noclehu. Tma urychluje činnost. Nabírám si vodu z řeky těsně před projíždějícím autem, to nebyla ještě zakalená. Za světla rozdělaného ohně stavím stan, teplo z něj moc nepotřebuji, avšak sůl z polévky určitě.

PŘÍZEŇ ABORIDŽINKY DORY
Ráno mám dost. Spal jsem na bleším místě. Rozmáčkl jsem jich už pět, dvě odskočily. Rychle pryč. Projíždím několika typy porostů. Stepí, řídkými křovinami, pralesem. Ubývá termitišť, přibývá bahnitých úseků, které zatím nebyly vůbec. Míjím dva hady a pavouka větších rozměrů. Počet brodů se stává abnormální. V tomto národním parku se zdržuji několik dnů. Využívám je ke kontrole kola, celodennímu treku v pralese a návštěvě vesnice domorodců, na kterou mám zajímavou vzpomínku.
Sedím na zápraží místní galerie, když vtom přichází Aboridžinka neurčitého věku a ptá se mě, odkud jsem.
"Možná Německo," sama odpovídá.
Prý ale vypadám jako Turek. Nedivím se ničemu, na Novém Zélandu mě tipovali na Číňana ... Zajímá se, jestli piju alkohol. Moc jí ale nerozumím, chybí jí pár předních zubů. Táže se také, jestli jsem už byl na jejich pláži. Neměl bych ji prý minout, myslím tu pláž. Sama se culí, skoro až kroutí, představuje se jako Dora. Těsně než odchází, se mě podruhé ptá na jméno a šeptá mi, abych večer přišel, že bude čekat na pláži. Tuto noc však trávím na pláži jiné, kokosové!
"Chilli Beach," kokosová pláž a s ní další příběh. Kempuji přímo na pláži, stranou ostatních. Vybral jsem si místo mezi palmami, ne pod nimi, to kvůli padajícím kokosům. U táboráku před stanem vychutnávám šumění moře. Někde v dáli, na vzdáleném ostrově, bliká maják. V devět ulehám. Po chvíli se však do té doby klidné a poměrně vzdálené moře přiblížilo natolik, že se téměř dotýká mého stanu. V levé ruce baterku, v pravé stan a už si to peláším hlouběji do pralesa. Jsem cyklista, ne mořeplavec.

NEDOBROVOLNÁ KOUPEL S VIDEOKAMEROU
Opouštím Iron Range, vracím se zpět po stejné trase pár desítek kilometrů až k odbočce na tzv. "Frenchmans Road". Cesta se opět zúžila. Objíždím jakýsi kráter, patrně jsem i dost vysoko. Terén je jeden velký šutr, ale nezpevněný. Zrovna asi sjíždím k řece Pascoe, hučí už z dáli. Má být hluboká minimálně po prsa. Průjezdná by měla být, vidím stopy aut. Sjezd ke brodu je nesjízdný. Prvně zkouším projít řeku sám, bez ničeho. Tok je opravdu velice silný, potvrdily se i informace o hloubce. Vše z kola sundavám, s ním také řeku brodím nejdříve. Vracím se zpět pro brašny, videokameru a další věci. Kolo jsem nesl nad hlavou, brašny jsou však natolik těžké, že je vyzvednu pouze do úrovně pasu. Jdu proto jiným úsekem, plitším, ale s rychlejším průtokem.
"A sakra," zbytek tohoto slova už doznívá pod vodou, která mě unáší se vším, co chci přenést na druhý břeh. Plavu s plnými brašnami, botami na krku a s videokamerou. Vše trvá několik vteřin, než se dotýkám dna. Nic mi nevadí víc než to, že z mé kamery teče voda jako z kohoutku. Měním plán, kempuji u řeky a u ohně se snažím vysušit nefungující kameru, pro mne tolik důležitou.

MUSÍM ŠETŘIT JÍDLEM
Ráno mě probouzí křik vycházející z nedaleké dutiny stromu. Je to rodinka kakadu bílých. Celý den pak jedu, či spíše popojíždím s průměrnou rychlostí 10 km/hod., což určitě není žádná sláva, ale to okolí kolem - no prostě paráda. Kamera však stále nefunguje, to až po dvou dnech, kdy už jsem opět na hlavním tahu - Staré telegrafní cestě, která mě dovede až k mému cíli.
Už pár dnů mám problém s levým pedálem. Nechci však do něj vrtat právě teď. To radši snáším skřípání a vrzání. Dlouho však nevydrží, objevil jsem pouhé dvě kuličky kolem osky.
Dnes je zrovna středa a jsem 24. den na cestě k nejsevernějšímu bodu Austrálie. Řeklo by se den jako každý jiný, až na to, že tento překonává svou náročností všechny předešlé. Písečné úseky jsou velice dlouhé, tlačím kolo i hodinu v kuse. Také jsem toho dnes moc nesnědl. Musím šetřit jídlem, protože k první osadě mi zbývají ještě tři, možná čtyři dny šlapání. Momentálně mi schází 5 km k vodopádům Eliot, kde se musím pořádně zotavit. Cítím, že jsem na dně, malátný, mírně dehydrovaný. Není to sranda, proto vytahuji železnou zásobu, sušenky, které sním téměř celé. Dojíždím na rezervu a už se nemůžu dočkat gulášové polévky. Dnešní rychlostní průměr? Pouhých 11 km/h na úseku 60 km!

NÁVRAT DO PRAVĚKU
Vstávám později. Chci se věnovat výhradně vaření a koupání. Za celý den stíhám pět teplých jídel. Musím si pořádně odpočinout. V noci se mi neprokrvovaly prsty na rukou.
Jsem v dalším národním parku - Jardine River, který mi nabízí úplně jiné pohledy. Močály, slatiny, palmami zarostlé laguny. Pravěk. Je navíc pod mrakem, což atmosféru jen zvýrazňuje. Chvíli také pomáhám vyprošťovat auto zapadlé v kamenitém dně řeky. Zatěžuji odlehčenou zadní nápravu, avšak mých necelých 60 kg může jen stěží pomoci.
Opět brodím, tentokrát jen po pás a s plně naloženým kolem na rameni. Balancuji na ponořeném kmeni a dávám si větší pozor než před pár dny, kdy jsem zmizel pod hladinou. Večer jsem u řeky Jardine, kde čekám do rána na první převoz na druhou stranu.
V osm jsem tam a široká, místy upravená cesta s jasně červenými písčitými závějemi mě přivádí až do osady Seisia, odkud zítra vyrazím k útoku na posledních 42 km za mým cílem. Teď však beru útokem místní potraviny, abych zaplnil svůj žaludek, tolik zkoušený v posledních dnech.

U CÍLE
Je neděle, 28. den na cestě. Jede se mi velice dobře. Jak by také ne. Mám už najeto 1500 km, z půli v písku. Krátký průjezd pralesem a přede mnou stojí skalní masiv. To jsem zrovna nečekal. Od cíle mě dělí 400 metrů skály. Lidé jen kroutí hlavou a smějí se, tvrdí, že je nemožné těch pár stovek metrů absolvovat s kolem. Takže se směji i já jim, protože nejsem přece blázen, abych se po 1500 km buší a pralesem sklonil a otočil zpět před kusem kamene. Na to zase oni, že ten blázen jsem. Tak když už jím teda jsem, tak to bych měl udělat bláznivou věc a to kolo prostě přenést. Tak se také děje. Jednou mi sice i spadlo, ale to nic nezměnilo na tom, že ona sada svařených trubek, GT Karakoram - krákorka, jak jí říkám, s černým podřeným lakem nakonec stojí opřena o ceduli s nápisem v překladu znamenajícím

"STOJÍŠ NA NEJSEVERNĚJŠÍM BODU AUSTRÁLIE".

Adrenalin dostoupil vrcholu, v očích cítím slzy... Jsem velmi šťasten, vše si zpětně promítám. Jsem nejseverněji na nejvzdálenějším kontinentu. Prožívám svůj živý sen, jsem na CAPE YORKU.

 

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.
text a foto: Dalibor Kupka

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA