0 Porovnat
Přidejte si do porovnání produkty pomocí ikonky vah a zde si poté můžete porovnat jejich parametry.
0 Košík
Váš košík je prázdný...

Pavel Padrnos, nenápadný dělník pelotonu.

Ne, to není postesk nad odlišnou mediální odezvou krajanských úspěchů ve dvou různých sportovních odvětvích. Vždyť Pavel si v posledních týdnech na nezájem novinářů rozhodně nemohl stěžovat. Paradoxní je jen to, že média teď náhle objevila Padrnose, kolegu toho věhlasného cyklisty, který přežil rakovinu, jakoby se český silničář zázračně vynořil odněkud z cyklistického vzduchoprázdna, přitom on jen dělal svoji práci jako kdykoli předtím. Stále stejně dobře již šestou sezonu v první divizi. Jen si toho většinou nikdo nevšiml a jeho snažení doteď zůstávalo ve stínu Cipolliniho etapových vavřínů či Savoldelliho promarněných nadějí na celkové prvenství v Giru.

Konečně se tak dočkal, byť relativního, profesionálního uznání. Být členem týmu, který tak výrazně pomohl k vítězství jednotlivce na Tour, to je skutečná pocta. Padrnos, tenhle dříč pracující na druhé, se tak musel potkat s fenomenálním Armstrongem, aby jej cyklistický svět vzal konečně na vědomí. Byl v tomto směru skutečně nedoceněný a nemusí se vůbec stydět za to, že je dnes jedním z nejlepších domestiků na světě. Královských domestiků.

Jeho loňské rozhodnutí odejít do US Postal působilo na první pohled dosti riskantně. Protože už se předtím sžil s italským prostředím, protože bylo jasné, že v US Postal nedostane ani více volnosti. Ovšem co je víc? Vyhrát třeba nějaký menší závod či dílčí etapu v průměrném celku, anebo kroužit triumfálně po Champs Elysées, kde se tísní milion diváků, bok po boku se čtyřnásobným vítězem Tour de France?

Když na podzim loňského roku sportovní ředitel US Postal Service Johan Bruyneel poprvé Pavla kontaktoval, vlastně o něm ani příliš nevěděl. Ovšem jeho instinkt pro výběr těch správných závodníků do party ho ani v tomto případě nezklamal. I ty nejuznávanější odborníky způsob, jakým se bývalý vítěz Závodu míru, v profipelotonu však jeden z mnoha bezejmenných, pohyboval zvláště v pyrenejských stoupáních, dokonale šokoval.

Bezmála dva týdny po skončení Tour sedíme na lavičce v jednom pražském parku. Závod, který jej po tři týdny zaměstnával, se zdá být dávnou minulostí. Vypadá to, že vše už bylo vyřčeno a Padrnos je všechno jiné, jen ne velký řečník. "Moc toho ze mě nedostaneš," začíná trošku obehraně naši obvyklou debatu, která někdy trvá i hodiny a trvala by možná i teě nebýt milé přítomnosti Pavlovy paní, která taktkně učinila přítrž našemu nekonečnému tlachání o cyklistice.

Pro novináře je tenhle chlap noční můrou. Dokáže otázky zlehčit tak, že ani nevíte, na co jste se vlastně zeptali, z jiných vyklouzne jako had. V jeho tváři se ale teď zračí velké uspokojení. S tak uvolněným úsměvem jsem se u "Pepanose" nesetkal ani při našich půlnočních seancích během velkých etapových závodů. Čišela z něj prostě absolutní pohoda, možná i pocit z dobře vykonané práce.

Pavle, ty jsi loni v zimě opravdu věřil tomu, že tě Bruyneel nasadí jen na jarní klasiky na pomoc Hincapiemu a že Padrnose, rozeného etapového jezdce, nechá v červenci sedět doma u televize?

"Je fakt, že jsem se tehdy nad tím musel pousmát, když mě prý angažovali kvůli jednorázovkám, na něž jsem nikdy specialista nebyl. Ale už na prvním soustředění, když byla řeč o závodním programu, mi Johan řekl, že budu mít sezonu rozdělenou do dvou částí. V té první že mě chtějí nasadit na klasiky a když to půjde dobře, budu se v té druhé připravovat na Tour. Když mě pak Bruyneel spolu s Armstrongem, Herasem a Landisem vyslal měsíc před startem Tour na soustředění do Alp trénovat horské etapy, bylo mi jasné, že se mnou počítá."

Jenomže po podpisu smlouvy v US Postal jsi vtipkoval v tom smyslu, že budeš mít vlastně v dubnu po sezoně. Někdy to vypadá, že vlastně nemáš Tour ani příliš v lásce. Když loni nebyl tvůj tehdejší tým Saeco na poslední chvíli nominován, nezdálo se, že by ti to nějak obzvlášť vadilo.

"Já jsem ale nikdy netvrdil, že nemám Tour rád. Je jenom na mě příliš dlouhá, jinak proti ní nic nemám. Kdyby trvala tak čtyři pět dní... Ale vážně: je to největší závod na světě se vším, co k tomu patří."

Na svoje první profesionální vítězství stále čekáš. Necítíš se ale teě přece jen trochu jako vítěz?

"Ne. Tenhle pocit opravdu patří jen jednomu závodníkovi, a to je Armstrong. Nic na to nemění ani to, že jsem s ním jel v jednom mančaftu. Ovšem zážitek to byl neopakovatelný. Závodit ve stejném dresu s člověkem, který Tour suverénně ovládl, to je něco výjimečného. Myslím, že jsem na kole už zažil hodně, ale tohle nesnese srovnání s ničím."

Armstrong v jednom z nesčetných interview prohlásil, že každý den vidí u večeře osm stále stejně usměvavých tváří plných pohody, osm maximálně motivovaných chlapů, kteří táhnou za jeden provaz. Byla to opravdu taková idylka?

"Skutečně nepřeháněl, v týmu panovala skvělá nálada, i když jisté napětí tu samozřejmě cítit bylo, objevily si i určité tlaky. Once nás porazilo v časovce družstev, Lance se nedostal do žluťáku ani v té první individuální. Během prvního dne volna napětí vrcholilo, ale stres to nebyl. Všichni jsme byli stoprocentně přesvědčení, že Lance vyhraje, věděli jsme, že rozruch kolem Once je tak trochu nafouklá bublina. Ve finále se vlastně nedostali do žádné akce, která by naše postavení lídra závodu ohrozila."

Občas mezi oběma týmy zajiskřilo, zvláště mezi direktorem Once Saizem a Armstrongem, když si cosi vzkazovali přes média.

"Byla to součást strategie Once, která měla Lance psychicky nahlodat, jenomže spíše ho ještě více vyhecovala. Začal to Saiz zřejmě povzbuzený vítězstvím v časovce družstev, který do novin prohlásil, že všechno, co Bruyneel, jeho bývalý svěřenec, umí, se naučil od něj. První reakce přišla od Johana, pak se do toho obul Lance, který Saizovi naznačil, že by si měl více všímat kaučování svému týmu a nedělat chyby. A co řekne Armstrong, to je samozřejmě víc slyšet."

Mně se zdá, že největší kouzlo US Postal bylo v kolektivní motivaci a maximální laojálnosti kompletní osmičky vůči svému lídrovi. Třeba i Heras, který by za určitých okolností mohl Tour vyhrát, dokázal zcela zahodit své osobní ambice.

"To je pravda. Roberto měl v první pyrenejské etapě možná i na to, aby Lance utrhl a Armstrong pak přiznal, že si ten den hodně vytrpěl, aby se mu udržel v háku."

V televizním přenosu to skutečně vypadalo tak, jakoby Heras svého lídra utrhnout chtěl a vlastně mu paradoxně připravil nejtěžší chvilku celého závodu. Stačilo ale přece jenom na Herase křiknout, aby trochu zvolnil, vždyť už s nimi v té chvíli zbyl jen Beloki. Nebo je na to Lance příliš hrdý?

"Možná to na něj i volal, ale nemuseli se slyšet, protože hluk davu je ve stoupáních ohlušující a k tomu ještě neustále zní hlas direktora ve sluchátku z vysílačky. Jedno je ale jisté: Lance se dokáže hodně zmáčknout."

Na váš tým se snesly jen samé superlativy.

"Zdá se, že byly na místě. Realizovat nějaký únik v horských etapách, který by Armstronga ohrozil, na to neměl nikdo šanci. Pořád měl kolem sebe i v závěrečných pasážích Rubieru nebo Herase, takže ani Once se nedostalo k přečíslení, na které se spoléhalo. Mimochodem, to, jak dokáže Bruyneel určit taktiku před závodem, co říká závodníkům, jak je dovede uklidnit, jednoduše, jak koučuje tým v průběhu etapy, s tím jsem se opravdu nikdy nesetkal. Přitom se nedá říct, že by to byl nějaký cyklistický metuzalém, ale zkušenosti má ohromné a hlavně fenomenální instinkt. Îe jsme všechny situace s nadhledem zvládli, je hlavně jeho zásluha."

V čem se to jeho kouzlo projevovalo?

"Přece jen už jsme byli před první horskou etapou hodně nervózní, bylo to vidět i na Lancovi. Na žlutý trikot se čekalo nebývale dlouho, to nemohlo skrýt ani vedení týmu. Ale Johan měl dokonalý odhad, dokázal nás udržet na uzdě. Když v dlouhé etapě se šesti stoupáními odskakoval z balíku jeden závodník za druhým a někteří měli na Armstronga v průběžném pořadí ztrátu třeba jen pět minut, nevěděli jsme, jestli je můžeme nechat odjet. To už bylo v době, kdy měl Lance žluťáka a Bruyneel prozíravě rozhodl, že ty uprchlíky nemá cenu dojíždět od prvního kopce, že se dá jejich náskok eliminovat po sjezdu na rovině v údolí."

Skladba týmu je výsledkem Bruyneelova geniálního citu pro výběr vhodného závodnického typu nebo měl prostě štěstí, že jste všichni byli v ideální formě?

"Štěstí v tom hrálo určitě velkou roli, ale Bruyneel prostě vybíral závodníky, kteří dokážou dobře vyjet do kopce a umí časovku, nepotřeboval lidi na rozjíždění spurtů. Proto jsme prakticky až pod poslední kopec vždy dokázali být stále v devíti, a to byl největší rozdíl oproti ostatním týmům. Někteří říkali, že to snad ani není možné, jakou máme převahu, ale byla to čistě otázka výkonnosti."

Francouzští diváci ale byli jiného názoru a chválu na vás zrovna nepěli. Ba naopak. Dopé, dopé! - dopuješ! ozývalo se z davu, když projel kolem Armstrong.

"Ono se to netýkalo jen jeho. Pokřikovali na nás všechny, na celý tým. Ale začalo to až den po etapě na Tourmalet, v níž jsme sjeli dlouho odjetého Jalaberta, protože to jinak prostě nešlo, a to nám diváci nemohli odpustit."

Jak jste to urážlivé skandování snášeli?

"Je to dost na nervy, když ti půl hodiny při stoupání pořád řvou do ucha spoustu nadávek, zvláště pro toho, kdo rozumí francouzsky. Jeden z nás to už nevydržel, otočil to a zastavil o pár metrů níž u jednoho takového křiklouna, aby mu řekl do očí, co po něm chce. Ten hrdina najednou oněměl..."

V první pyrenejské etapě s dojezdem na Tourmaletu (La Mognie) jsi sám na špici odtáhl prakticky celé úvodní stoupání na Col d'Aubisque v délce bezmála 17 km. Komentátoři žasli, jak je ten vytáhlý šech s postavou i pověstí tempaře ohromně silný vrchař.

"Hmmm, nebyl jsem na tom špatně. Podle plánu jsem ale měl táhnout prvních sedm kilometrů a střídat se s Joachimem. Ten však zůstal někde vzadu. Pak mě měl vystřídat Landis, ale ten taky zrovna chytil krizi a nebyl vpředu. Zbylo to tedy na mě. Johan mi z auta vysílačkou určil nasadit takové tempo, aby v čelní skupině zbylo třicet, maximálně čtyřicet lidí, a tak jsem tak jel. V závěru stoupání dorazil zezadu Jeki a bylo to v pohodě."

(Pavel se pak udržel v první skupině až na úpatí cílového kopce na Tourmalet, kde už převzali jeho roli jiní a on si mohl dovolit zvolnit a dojet se ztrátou 15 minut, aby šetřil síly na další den. Svůj úkol splnil - pozn. autora.)

Určování taktiky je tedy spíše záležitostí pohotové reakce na konkrétní dění v etapě?

"Podstatné úkoly se určují již před etapou. Každý den jsme měli mítink v autobuse a Johan nám řekl, co má kdo dělat. První hodinu až půldruhé hodiny stejně museli jet všichni, ve stoupáních pak měl určen každý svůj úsek, stejně tak i na rovině. Občas se to ale na trati vyvinulo jinak a pak nastoupila improvizace, respektive dokonalé Bruyneelovo koučování z auta. Dokázal také briskně zareagovat na momentální stav závodníků. Když jsem mu před jednou lehčí etapou oznámil, že se cítím dost unavený, řekl O.K., dneska nebudeš střídat, jeď v háku, odpočívej. Žádný problém."

Letošní Tour vejde do historie tím, co dokázal tým US Postal. Jeho členové by tedy neměli mít problémy se smlouvou na příští sezonu.

"To bych očekával také, ale realita je jiná. Nikdo mi ještě kontrakt nenabídl."

A chtěl bys zůstat?

"Chtěl, ale jsou i jiné možnosti. Stát se může všechno."

Když se loni novináři Padrnose ptali, v čem vlastně bude jeho angažmá v týmu vítěze Tour de France odlišné, prohlásil: "Budu chodit do práce jinam." A v tom je velká pravda jeho profesionálního údělu, naznačená již v úvodu. On jenom stále stejně dobře dělá svoji práci, jen je to někdy víc a jindy míň vidět. Právě teď platí ta první varianta. A klidně se může stát, že příští rok bude chodit do práce opět jinam, tedy že bude závodit za jiný tým. Stále to však bude tentýž Padrnos. Nenápadný dělník pelotonu.

Kamil Hofman

Foto: M Navrátilová (Cor Vos)