Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

Paříž - Brest - Paříž 1891

"Když se ta výzva k závodu objevila v Le Petit Journal, věděl jsem hned, že je to něco pro mě. Ukázal jsem to přátelům a říkal jim, že musím vyhrát. Zjistil jsem, že postavení na startu určí pořadatelé podle pořadí došlých přihlášek. Na nic jsem nečekal a hned jsem ji poslal. Přidělili mi číslo 5."

Souboj velikánů

Těmito slovy vzpomínal Charles Terront (1857 - 1932) na závod Paříž - Brest - Paříž v roce 1891. Jeho paměti sepsal známý historik Baudry de Saunier. Poprvé vyšly v roce 1893 a část vyprávění o tomto závodu patří k nejúchvatnějším. Proč? Protože první ročník podniku se stal zřejmě nejtěžším martyriem na dvou kolech. Jen pro představu: první ročník Závodu míru v roce 1948 měřil 1107 km a byl rozdělen do sedmi celodenních etap. Z Paříže do bretaňského přístavu Brest a zpátky to bylo rovných 1200 km a etapa to byla jedna jediná: od startu do cíle se jelo non-stop. Žádné přehazovačky, žádné přesmykače, žádné galusky, "furtošlap" čili šlapání bez volnoběžky, na ráfcích choulostivé objemné pneumatiky, které se poprvé objevily teprve tři roky před tím.
Přihlásilo se 575 odvážlivců, na start se jich 9. září 1891 nakonec postavilo 221. Na vítězství mohli vážně pomýšlet jen tři: Charles Terront, Jiel-Laval a Jules Dubois. Už tenkrát byla cyklistika rozdělena mezi amatéry a profesionály, kteří se sportem dobře živili. Jízdní kola se definitivně stala dopravním prostředkem, módou i sportovním nářadím, o prodejním úspěchu té které značky rozhodovala z velké míry reklama, tedy i sportovní úspěchy. Cyklistické závody byly tehdy stejně populární jako dnes Tour de France či formule 1. Však také proto očekával Pierre Giffard, vydavatel tehdy velmi rozšířených francouzských novin, že náklad listu stoupne. Určitě se nemýlil.

Muži v pozadí

Každý profesionální jezdec měl tým lidí, kteří o něho pečovali. Hlavním manažerem Terronta byl Angličan H. O. Duncan, který ve Francii zastupoval britského výrobce Humber Beeston Works. Vítězství v závodě, který dlouho před startem vzrušil nejen Francii, ale celou Evropu i Ameriku, by bylo reklamním trumfem nad trumfy. Duncan tedy nechal postavit speciální závodní typ, který musel odolat enormní zátěži - hlavní části kola se totiž před startem zaplombovaly a nesměly být během závodu měněny.

V Anglii nebyli aktivitami H. O. Duncana nijak zvlášť nadšení. Představenstvo uvolnilo na výdaje pro Terronta 400 liber - asi 10 000 franků, což byl zlomek částky, kterou investovala konkurence. Jiel-Lavala angažoval De Civry a získal ho pro francouzskou značku Clément a pro výrobce pneumatik Dunlop. Terront jel na Humberu obutém do michelinek. Byl to první typ snímacích plášťů - dunlopky se totiž ještě připevňovaly k ráfku omotáním pruhy odolného plátna. Vlastní odměna pro jezdce zřejmě nebyla největší položkou v rozpočtu. Velká část finančních prostředků padla především na vodiče, kteří doprovázeli svého závodníka, vedli ho a pomáhali mu. Tito zkušení a dobří jezci, nejčastěji sami profesionální závodníci, museli být rozmístěni po celé trase v odpovídajících vzdálenostech. Závodník potřeboval doprovod plný sil. Manažeři i vodiči cestovali po trase závodu vlakem a pokoušeli se stanovit ideální harmonogram, aby byli v pravou chvíli na pravém méstě. Jenže nikdo neměl zkušenosti s tím, jak rychle ten který jezdec pojede, kolik bude mít sil, kde a jak dlouho bude odpočívat. Do jisté

míry to byla sázka do loterie.H. O. Duncan sepsal své paměti a vydal je v roce 1927 v Paříži. Tam také popisuje, jak po trase závodu cestoval vlakem, aby mohl sledovat a podporovat Terronta. V té chvíli mu už možná šlo i o živobytí - určených 400 liber dávno utratil, a tak do nejistého podniku dál investoval. Neúspěch značky v závodě by znamenal asi i konec jeho spolupráce s Humberem.

Do Landernau, kousek před obrátkou v Brestu, přijel H. O. Duncan včas. Avšak první jezdec, který se přiblížil, neseděl na Humberu, nýbrž na Clémentu: byl to Jiel-Laval. Jeho náskok před druhým Terrontem činil více než 40 minut. Co se dělo? Duncan vzpomíná: "Když se zpožděním asi 40 minut přijel i Terront, byl strašlivě unavený a chtěl vzdát. Rychle jsem mu v hotelu zařídil teplou koupel, pak masáž a horký hovězí vývar. Kolem se stále motalo mnoho nejrůznějších lidí. Zvláště jsem si všiml malého chlapíka, který jel se mnou už z Paříže. Někdo z naší skupiny v něm poznal zaměstnance od De Civryho, manažera Jiel-Lavala. Tak tedy špión! Když Terront zmizel v hotelové hale, hodně hlasitě jsem řekl, že je k smrti unavený a jde si lehnout, aby se trochu prospal. Nebude-li mu pak líp, vzdá závod. Fungovalo to, ten človíček hned zmizel, nejspíš poslat telegram. Terront vyšel po 35 minutách z hotelu, sedl na kolo a vyjel zpět k Paříži."

Od začátku drama

V 6 h 55 min vyrazili první jezdci od startu. Terront mezi nimi jako nejrychlejší. V Bois na něho čekal první vodič Antony a společně naplno rozjeli závod. Asi to přepálili - tedy Antony určitě. Ve Versailles už nemohl a odpadl. Naštěstí tu náhodou čekal Thouvenin, přítel ze závodů. Nemeškal a ujal se role vodiče. Terront jel sice na špici, ale o svých soupeřích neměl žádné zprávy. Proto zvolil jedinou správnou taktiku - jet co nejrychleji. V první kontrole v Queue-les-Yveline byl ve tři čtvrtě na devět. Prvních 50 km ujel za 1 h 50 min. Tady měl být další vodič - Dalvy. Byl tu, ale nečekal svého jezdce tak brzy. Terront tedy pokračoval sám, protože Thouvenin už nemohl a Dalvy ještě nemohl. Avšak nejel sám - dva dobrovolníci, rovněž zkušení jezdci, skočili na svá kola a vedli Terronta několik kilometrů. Jenže byli pomalí. Terront je předjel, chvíli vedl on je a pak jim ujel. Prostě mu nestačili. Nestačili mu ani v Dreux, kam dojel v 9 h 56 min. Ještě ani neotevřeli kontrolu! Terront musel chvíli čekat, než se mohl podepsat. Spolkl pár lžic polévky, kterou mu gentlemansky nabídl vodič čekající na Jiel-Lavala, a spěchal dál. Po sedmi hodinách a jízdě ve dvojici s vodičem Darbovalem dojel do Mortagne, další kontrole. Město bylo ověšeno girlandami a ozdobeno květinami, tak tak se jedzec prodral zástupy lidí. Odsud ho doprovázel René de Knyff, tehdy vydavatel La Revue des Sports, později jeden z prvních automobilových závodníků (1899 - I. místo v závodě Paříž - Bordeaux - Paříž). De Knyffa brzy vystřídali místní cyklisté - málokdo stačil Terrontovi déle než deset, dvacet kilometrů. Vedoucí závodník nechtěl nikde odpočívat - dosud neměl o svých pronásledovatelích žádné zprávy. V pět odpoledne - stále beze zpráv o konkurenci, bez jídla a bez odpočinku - projel třetí kontrolou v Pré-en-Pail. Kdosi na něho volal, ať si s nimi dá pivo. Všichni - i Terront - se smáli, ale zastávka nepřicházela v úvahu. Jen dál!

Hřebíky

V půl deváté večer, už byla skoro tma, Terront poprvé píchl. V pneumatice trčel zcela nový hřebík. Jak se sem dostal? Nastražila ho konkurence? Na silnici se nedalo nic dělat, a tak na prázdném plášti pomalu došlapal do blízkého města, kde čekala další kontrola. Měl štěstí. Už ho vyhlížel H. O. Duncan i s mechanikem od Michelinů. Jenomže to byl mechanik málo zkušený. Výměna pláště mu trvala 40 minut! Zatímco ho Terront zkroušeně pozoroval, přijela do kontroly skupina vodičů s Jiel-Lavalem. Ten se rychle podepsal a byl pryč. Po nekonečných minutách mohl Terront pokračovat se dvěma čerstvými vodiči. Kde je soupeř? Kolem půlnoci ho dojel. Dál pokračovali společně, bez jediného slova. Co kdyby se dohodli, že společně zastaví a odpočinou si? Už teď bylo zřejmé, že nemají vážnějšího soupeře. První se zeptal Terront: "Kde budeš spát?" Jiel-Laval: "Nevím, kde mi vybrali místo." Pokračovali kolo na kolo, vodič vedle vodiče, beze slova, černou nocí bez světel. Tak dojeli do Rennes. Oba dva zastavili, Terront si dal dva talíře polévky. Sotva vyjeli, vrazil nový Terrontův vodič Gaëtan de Knyff (bratr Reného?) do jakési káry a zničil své kolo. Dále tedy vedli Terronta Jarrier s Carpentierem a podařilo se jim soupeři ujet. Ve čtvrt na tři nad ránem byli v kontrole před Jiel-Lavalem. Jenže kontroloři spali doma v posteli! Než přišli ke svému stolku, dorazil i Jiel-Laval. A tak dál pokračovali spolu, podruhé bez jediného slova dalších 50 km. Pak musel Jiel-Laval chvíli odpočívat, Terront se ujal vedení. Ne na dlouho. Další hřebík, opět úplně nový, stejně jako poprvé... Terront pomalu dojel na prázdném plášti do příští kontroly. Měl štěstí, znovu tu čekal Duncan s mužem od Michelinů. Zatímco měnili plášť, Terront se vykoupal. Než ale mohl vyjet, dojel ho a předjel Jiel-Laval.

Závod trval už 30 hodin a stále neozhodně. Terront šlapal s vidinou svého soupeře, kterého chce, musí! dojet. Po poledni ho zahlédl v dálce před sebou. Skvělé, ještě přidal. Zbývalo snad jen 200 metrů, když v tom ... bang!, další hřebík. Terront se zoufale skláněl nad píchlým kolem, když kolem projížděli dva pošťáci. Zastavili a vyměnili duši rychleji než mechanik od Michelinů. Byla to ale slabá náplast, vždyť zase ztratil snad půl hodiny. Má to šechno smysl? Má se dál honit, když ho o vedení připravují defekty? Koho by to nezlomilo? Snad každého, s výjimkou Terronta. Znovu se vyhoupnul do sedla a dupal do pedálů, jako kdyby měl kolo rozbít. Už se blížil k Brestu, když mu v ústrety jela naproti skupina cyklistů. Byli to vodiči Jiel-Lavala, který se vracel zpátky. Terront dojel na obrátku se ztrátou 41 minut. On ve svých pamětech tvrdí něco jiného - že prý nechtěl vůbec zastavit, hnalo ho to za Jiel-Lavalem. O nějakých myšlenkách vzdát se není v jeho vzpomínkách ani zmínka. Nicméně i on říká, že se nakonec zdržel.

Na Paříž!

Jen co se vydal na zpáteční cestu, začalo měknout zadní kolo. V zadním plášti vězel hřebík... Nejprve zkusil duši dohustit, ale marně. Po ráfku dokodrcal do Landernau. Dva kilometry před ním praskl jeho vodiči řetěz. Když Terrontovi opravili plášť, rozjel se do druhé noci. Vodič, který sem dojel vlakem, aby mu pomohl překonat nástrahy cesty, brzy zastavil. V předním kole trčel hřebík. Sotva si Terront stačil uvědomit, že pojede sám, musel zastavit i on. Samozřejmě hřebík, pro změnu v zadním plášti. Zoufalství zaplašili náhodní kolemjdoucí, kteří si svítili na cestu lampičkou. Nejenže tím pomohli Terrontovi při opravě, ale také mu sdělili, že jen před krátkou chvilkou zalepil duši svého kola nějaký závodník před ním. Nemohl to být nikdo jiný, než Jiel-Laval. Takže nebude až tak daleko. Když Terront vyjížděl znovu na trať, ztrácel na vedoucího konkurenta hodinu. Snad ještě není všechno ztraceno, říkal si, i když pokračoval tmou dalších 50 kilometrů bez vodiče. Když dojel do místa, kde ho měla čekat další posila se závodním kolem, zjistil, že doprovod má píchlé kolo. Tak tedy dalších 50 kilomterů sám. Ve dvě nad ránem dojel Terront do Guingampu a hned zamířil do kavárny, kde měl domluvený sraz se svým vodičem Gaëtanem de Knyffem. Seděl za stolem a usmíval se, protože měl dobrou zprávu: Jiel-Laval přijel vysílený a jeho manažer De Civry rozhodl, že se může posilnit spánkem. Nejspíš už měl k dispozici telegram s falešnou zprávou od svého zvěda v Brestu. Tak tedy Jiel-Laval v Guingampu spí. SPÍ!

Vojenská lest

De Knyff a Terront se ihned vyšvihli do sedla a nikým nepozorováni se vydali na trať. V půl čtvrté se přiblížili do Lamballe, městečka, které Terront znal z dob své vojenské služby. A co víc - věděl, že tady na Jiel-Lavala čeká De Civry. Kde může De Civry čekat? Přece v budově nádraží, kolem něhož vede trasa závodu. Co je třeba udělat? Je třeba město objet oklikou, aby si Terronta nikdo nevšiml. Až se Jiel-Laval v Guingampu probudí, nebude do Paříže pospíchat, neboť tam Terronta nikdo nespatřil. Až dojede do Lamballe, De Civry ho uklidní - kdepak je Terrontovi konec, tudy ještě neprojel. Jiel-Laval nebude spěchat, zato Terront pojede jako k ohni. Terronta nad ránem potěšili diváci u silnice, kteří na něho volali: "Jeď, Jiel-Lavale, jeď, jeď!" Netušili, že jejich favorit buď ještě spí, nebo šlape poklidným tempem.

Lest se vydařila, i když tak snadné to Terront neměl. Zbytek noci, ráno a dopoledne silně krvácel z nosu, které mu zašpinilo oblečení a které se snažil zastavit, aniž by sesedl z kola. Pozdě odpoledne si dal polévku a poprvé i kousek pečiva s máslem, po dvou a půl dnech první kousek potravy, která se musela kousat. Po sedmé večer se dozvěděl, že Jiel-Laval spal tři hodiny, a že ho jeho doprovod nemohl vzbudit, když zjistil, jak je Terront přelstil. Jenže zakrátko dostihl skupinu jezdců telegram: "Ztráta Jiel-Lavala činí už jen 10 minut." Ta zpráva byla falešná, jak se později ukázalo. Terront nikdy nezjistil, kdo telegrem odeslal. Přítel? Někdo ze skupiny soupeře? Ať jakkoli, vlila Terrontovi představa největšího rivala za zády novou energii do žil. Jednoduše ještě zrychlil. V devět večer v Mortagne ho vítali ohňostrojem, celé město bylo na nohou, "zvedací" holčička mu předala náruč květin. Zdržel se jen okamžik a dál se pustil do souboje s časem. Už byla noc, když narazil do větve na silnici. Upadl a zlomil kliku, naštěstí na vrcholu kopce, z něhož se sjíždělo do vsi. Sedl na kolo a sjížděl do vsi, hlasitě křiče, aby ve tmě nepřejel nějakého chodce. Ve vsi vyburcoval kováře a v jeho dílně přehodili kliku z kola vodiče na jeho Humbera. Kolem půlnoci přijel Terront do Dreux, kde si dal pár loků šampaňského, v půl čtvrté ráno se podepsal v poslední kontrole v Gueue-les-Yvelines. I tady ho varovali, že Jiel-Laval je mu v patách. Kde tu informaci vzali? Kdo ví. Terront sedl a šlapal. Do Versailles přijl v půl šesté ráno - čekalo ho zde na sto nadšených cyklistů, kteří se k němu připojili a pokračovali dál k Paříži. Však už to byl jen kousek. Poslední kopec Picardie Terront vyjel, mnozí tady ovšem svá kola jen tlačili. Paříž byla na dohled a Terront myslel na jediné - aby do cíle nepřijel v oblečení, umazaném po třech dnech jízdy. Stále ještě krvácel z nosu, podle toho i vypadal. Podle dohody čekala maminka s čistými šaty u cesty, ale Terront nedbal - co když mu je Jiel-Laval opravdu v patách? Žádné mytí, žádné převlékání. Projel Boloňským lesíkem a už byl v Paříži. Tisíce lidí ho hlasitě zdravily, na bulváru Maillot nebylo přes časnou ranní hodinu k hnutí. Terront lehl na řídítka a z posledních sil šlapal, aby dokázal, že v něm je ještě hodně energie. Cílovou páskou projel v 6 h 12 min. Davy bouřily a Charles Terront prožíval nejšťastnější okamžik svého života. Trať dlouhou 1200 km projel časem 71 h 35 min, tedy průměrnou rychlostí 16,783 km/h.
Jiel-Laval přijel do cíle jako druhý ve tři hodiny odpoledne se ztrátou více než osmi hodin. Třetí byl Coulliboeuf, kterého odmávli dalšího dne ráno. Celkem se s tímto strašidelným závodem vypořádalo celkem 99 jezdců z 221 na startu.

Závod Paříž - Brest - Paříž vstoupil svým prvním ročníkem v roce 1891 do historie. Opakoval se pak každých deset let. Dostatečný důkaz náročnosti takového podniku.

Paříž - Brest - Paříž, 1200 km

1891
221 startujících, 99 v cíli
1. Charles Teront (F), 71 h 30 min (O 16,783 km/h)
2. Pierre Jiel-Laval (F)
3. Henri Coullibeuf (F)


1901
139 startujících, 88 v cíli

1. Maurice Garin (F), 49 h 23 min 30 s (O 24,295 km/h)
2. Gaston Riviere (F)
3. Hypolite Aucouturier (F)


1911
133 startujících, 32 v cíli

1. Emile Georget (F), 55 h 7 min 8 s (O 21,771 km/h)
2. Octave Lapize (F)
3. Ernest Paul (F)


1921
106 startujících, 59 v cíli

1. Louis Mottiat (B), 50 h 13 min 24 s (O 23,893 km/h)
2. Eugene Christophe (F)
3. Emile Masson (B)


1931
28 startujících, 14 v cíli

1. Hubert Opperman (Aus), 1186 km, 52 h 11 m 1 s (O 22,734 km/h)
2. Leon Louyet (B)
3. Giuseppe Pancera (I)

1948
50 startujících, 11 v cíli

1. Albert Hendrikx (B), 1182 km, 41 h 36 min 42 s (O 28,405 km/h)
2. Francois Neuville (B)
3. Mario Fazio (I)

1951
34 startujících, 11 v cíli

1. Maurice Diot (F), 1182 km, 38 h 55 min 45 s (O 30,362 km/h)
2. Edouard Muller (F)
3. Marcel Hendrikx (B)

1991. Autorovi se nepodařilo zjistit, kolik jezdců startovalo a kolik dojelo, ani celková vzdálenost.
1. Scott Dickson (USA), 43 h 42 min
2. Dennis Hearst (USA)
3. Thoroval (F)

Charles Terront v roce 1901, kdy už nezávodil. V letech 1876 - 1889 byl francouzským mistrem ve sprintu, v roce 1879 vyhrál šestidenní závody v Bostonu a Chicagu, v Anglii vyhrál mistrovský závod v Londýně (584 km za 26 h), v roce 1888 byl mistrem Francie na 100 km na vysokých kolech. V roce 1889 vyhrál závod na 100 km poprvé na bezpečníku. Po závodě Paříž-Brest-Paříž 1891 vyhrál v roce 1901 ještě závod na 1000 km proti Corrému (41 h 58 min 52,8 s) a závod Sankt Petersburg - Paříž (14 dnů 7 h).
Pierre Jiel-Laval
Terront na obrázku z časopisu Véloce Sport z 2. března 1893, na kole Rudge. Závod Paříž - Brest - Paříž v roce 1891 jel na Humberu, který vážil 22 kg.
Text: Jan Králík
Prameny:
Andrew Ritchie: Charles Terront and Paris - Brest - Paris in 1891, in: The Boneshaker, No. 150/1999
Kamil Lhoták: Kolo, motocykl, automobil, Praha 1955
Braunbeck´s Sport-lexikon, Berlin, 1910

Článek byl převzat z časopisu Motorjournal č. 10 z roku 2002. Motorjournal je měsíčník pro sběratele historických vozidel, který má svoji pravidelnou rubriku Velojournal. Více nawww.MotorJournal.cz
 

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA