Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

MEXIKEM POD POPOKATEPETL

Když mi kamarád Zdeněk (majitel cykloshopu v rodišti Vladimíra Menšíka - Ivančicích) nabídl výlet do Mexika, chvilku jsem váhal. Odlet za týden... v našem věku to rozhodování už nejde tak rychle.
Bicykly nám poskytne firma Author, takže balení bude jednodušší.
O náhradní díly (prakticky všechny včetně drátů jsme vezli zbytečně - Author je holt Author) i o vercajk se postará vůdčí osobnost a organizátor Zdeněk. Na cestu jsme se vydali tři, ještě s kamarádem Pavlem.

NEJVĚTŠÍ MĚSTO NA SVĚTĚ
Mexiko-City... domorodci tohle americké pojmenování nemají rádi a mně taky nesedí. Dvacetimilionová aglomerace na ploše 2600 km2 (stejnou rozlohu má Lichtenštejnsko) - největší město na světě - se správně jmenuje Mexiko D.F. = Districto Federal.
Když jste uvnitř, tak vám ty rozměry nepřijdou. Prostě velké město. Jen to dýl trvá, než se dobabráte na venkov. Nám se to dnes večer určitě nepodaří. Kompas kupodivu ukazuje stále stejným směrem. Magnetický smog zde teda není tak zlý, jako třeba na Islandu.
"V hlavním městě Mexiku dochází denně v průměru ke třem vraždám," uvádí Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa, a pokračuje: "V ulicích žije 13 000 dětí bez přístřeší. 2/3 z nich mají již záznam v trestním rejstříku. V r. 1996 stoupl podíl trestných činů, jejichž obětí se stali cizinci, o 40 %. Bylo uneseno 2000 cizinců - dvojnásobek proti předchozímu roku..." Ještěže jsem si tohle přečetli až po návratu domů. Na ulicích se hustě hemží bizarní směs starých amerických aut legendárních značek dodge, chevrolet, cadilac... všelijak přerobených, blikajících jako kolotoč na pouti. Cinkrlátka cinkají, z klaksonů se linou všechny představitelné melodie. Předpisy se berou jako informace, nikoliv dogma jako u nás. Šoféři jsou svéprávní a užívají vlastního mozku. Sami se rozhodnou, jestli je lepší čekat, nebo jet na červenou.
Všude a pořád jezdí mikrobusy - cosi mezi taxíkem a autobusem. Jejich specialita: Prudce zastavit u krajnice těsně poté, co vás předjede.
Nicméně, cítím se zde bezpečněji než doma. Místní šoféři totiž nejsou nervově labilní. Jezdí pomaleji, velkoryse a zkušeně. Dovedou odhadnout, co udělá ten druhý, a totéž očekávají od vás.
Bezprizorní psi - uklízeči poživatelných odpadků - a je jich hodně (psů i odpadků) - vědí, že auta můžou ublížit. Přejetá mrtvolka je hodně výjimečná.

UŽ BAŠTÍME S DOMORODCI
Zdeněk zastavuje u prvního kiosku a dává si tortillu (tenkou placku z kukuřičné mouky) s mletým masem. Já a Pavel si tuhle pochoutku odpustíme. V každé příručce se dočtete, že jíst u pouličních stánků je hazard se zdravím. Nejhroznější hrozba tropů jsou améby, vyvolávající úplavici. Nelze proti nim získat imunitu, očkování neexistuje, nelze je uvařit... Bojí se jich i domorodci. I oni pijí pouze kupovanou vodu. Do domácností a hospod se dodává ve velkých demižonech z tlustého PET materiálu.
"Jídlo je v pohodě. Baštím s domorodcama v Indii i na Sumatře. Nebezpečí hrozí z vody." říká Zdeněk. Budeme ji kupovat nebo chemizovat. Máme tabletky ze Švýcarska. U nás nic vhodného neseženeš. (Lékárny, co vy na to?)
Strach z exotických améb nám vydržel jen do příštího poledne. K obědu už byla smažená vejce se zeleninou, sýrem, fazolemi a samozřejmě tortillami. Do těsta těchto neslaných nemastných placek se prý přidává vápno. Tohle musím prokonzultovat s fundovanými kuchařkami.
Mimochodem, kafe se servíruje tak, že krčmář ti přinese hrnek horké vody. Na stole stojí piksla kafe a ty si je sám uděláš. (U nás se to podobně praktikuje s čajem).

Určitě vás zajímá, jak jsme se dožili rána v té nedozírné aglomeraci jménem Ciudad de Mexiko. (Tento název lze též použít). V pohodě. Na plácku s rypadlem a stavební buňkou vedle polní cesty, za níž se táhne ohrada, od západu odděleni potůčkem (spíš stokou) v hlubokém rigolu od potencionálního fotbal-placu. Hukot aut se ztrácí v psím štěkotu. Psi jsou v této době nejaktivnější. Oáza uprostřed velkoměsta.

RETARDÉRY NA KAŽDÉM KILOMETRU
Rozednívá se v šest. U nás je jedna po obědě. Není divu, že jsem svěží jako nikdy touhle časnou dobou.
Celé odpoledne jsme jeli mezi domy, pak mezi chaloupkami jako z americké kovbojky, v hustém, hlučném, smrdutém davu aut. Ale žádné město není nekonečné.
Zima je zde obdobím sucha. Na první pohled je Mexiko vysušené, uprášené, poseté odpadky. Na plotech, šňůrách, stromech, kaktusech, po celé zemi visí sušící se prádlo. Optimální je ostnatý drát, že nepotřebuješ kolíčky.
Retardéry - takové ty hrboly přes celou cestu - jsou bez nadsázky na každém kilometru. Jedete třeba pustinou, jen v houští blízko cesty je chýše z palmového listí. A už je tu retardér. Některé jsou tak výrazné, že auta drhnou spodkem.

Policie jezdí na rychlých pick-upech. Ten, co stojí na korbě, má zatraceně dobrý přehled. Na trase máme krásné starobylé město Taxco. "Světové hlavní město stříbra," říkají prospekty. Stříbro lze nakoupit ve více než stovce obchůdků neobyčejně levně.
Taxco je epicentrum turistů. Do všech úzkých křivolakých strmých malebných uliček smějí auta. Pomalu se posunují mezi lidmi a o to šeredněji smrdí. Ach jo. Už mám zase katar horních dýchacích cest jako trám.
Za příšerného hicu míříme na jih - k Pacifiku. V 50 oC na slunci (stín tady nenajdete) stoupat do nekonečného kopce... v půlce ledna... to mě dokáže zdeptat.
Za kopcem je oblast cukrové třtiny. Zrovna jsou žně. Zpracovává se tlusté třímetrové stéblo. Uříznout si špalík a žvýkat tu nádherně sladkou vláknitou dužinu. S cukrovou řepou se to nedá srovnat. Vezeme si zásobu půlmetrových klacků.

POZOR NA KOKOSY!
V podvečer pátého dne jsme se nečekaně ocitli v Acapulku. Kruci, jak to?! Stačí pohled do mapy. Aha, zle jsme odbočili na poslední křižovatce v městečku Tierra Colorada 60 km severně odtud.
V restaurantu vyžebrat aquu purificadu (=pitnou vodu), koupit dvoulitrovku coca-coly (není o mnoho dražší než voda) a spěchat na východ, pryč ze špinavé periferie s bary a diskotékami mezi kupami odpadků - po zvětralé asfaltce. Jen retardéry vypadají erozí nedotčeny.
Konečně domky řídnou. Kolem to hraje všemi barvami rozkvetlých keřů. Slunce už se červeně sklání k obzoru. Sjíždíme doprava na polňačku mezi zeleň. Cesta končí u haciendy.
Gazda nás vítá s úsměvem přes celý obličej. To se ví, že si tu můžeme postavit stany. Pozor na kokosy. Pád ořechů na hlavu obyčejně končí smrtí. On totiž kokosák, jak ho zná Středoevropan ze supermarketu, má ještě tlustou zelenou slupku a váží jako balvan.
Statkář Marcelo (v ohradě má asi třicet krav, ovce, krom toho slepice a tři nebo čtyři psy) nás pohostil - čím jiným než kokosáky. Mačetou odsekne kus slupky, čímž vznikne ploška, aby ořech stál na stole a nekutálel se. Nahoře utnout více, až k jádru. Slámkou vysát lahodné mléko a lžící vydolovat dužinu.
Aby řeč nestála, zveme Marcela na návštěvu do Čechoslovakie."Tam radši ne. Je to příliš blízko Afganistanu," odvětil.
Je nám fajn. Cvrčci rachotí přece jen příjemněji než automobily. Marcelo s rodinou bydlí v chaloupce z desek, samá škvíra. Středoevropan by řekl - v Mexiku se žije bídně. Ale vždyť tady je pořád hezky a teplo, tak k čemu bytelný barák? Naopak - škvíry zkvalitňují větrání. I bez elektřiny se dá žít spokojeně. Toto je první noc, kdy není v dohledu žádná rozsvícená žárovka.

NOČNÍ KOUPÁNÍ V PACIFIKU
Vyrážíme dál - na východ - po transamerické silnici - úzké hrbolaté asfaltce s minimálním provozem (ani těch retardérů tu není tolik), fádní křovinatou krajinou, teoreticky podél Pacifiku. Jenže kde je oceánu konec. Není slyšet ani cítit. Vidět už vůbec ne.
Moc rádi bychom dnes spali na pláži. Mapa říká, že by se to mohlo podařit, když den trochu natáhneme.
Za hluboké tmy - už je 19 hodin - jsme dospěli do vsi Marquelia. Trans-Am. Highway je zároveň hlavní avenidou a jedním velkým bazarem. Hustý mumraj lidiček a auťáků kolem stánků, kiosků a obchůdků nás už nevyvede z míry. Nejsme v Mexiku první den.
Nakoupili jsme vajíčka, cibuli, chléb a pár pomerančů a dáváme se tmavou rozbahněnou uličkou (zastavením veřejného vodovodu se nikdo neunavuje) podle rad domorodců. Za vsí je černá tma - pustina. Nikde nic, nikdo. Tápeme po hrbolaté polňačce. V dálce se objevují světla...pár stavení...hukot příboje...loďky na pláži...hluboký písek...Pacifik!
Příboj je hrozně hlučný a teď v noci z něj jde strach. Voda je krásně teplá. Odvážil jsem se do ní jen po pás. Příbojová vlna mě srazí do písku, stáhne mi trenýrky a odnese zpět na pláž.
I dnes spíme pod kokosy. Burácení moře tlumené mangrovovou houštinou příjemně ukolébává. Cvrkot cikád narušilo bziknutí osamělého komára. Po ránu shodit ráhnem pár ořechů. Nejsou zralé a dají se načnout nožem. Uvnitř ještě není dužina. Zato mléko je v nich pod tlakem. Naplnit bříško a láhve a můžeme jet. Ale až po koupeli. Za chvilku už dovedu vběhnout do vody, aniž by mi příboj ublížil. Na volném moři se vlny nerolují a člověk se jen příjemně pohupuje.

KOLAPS Z VEDRA
Z Puerta Escondida jsme se vydali na sever - do hor Sierra Madre. Kolaps z vedra se o mne pokoušel jen pod prvním sedlem vysokým 900 metrů. Bezvládně jsem se sesul na trávníček vedle cesty...piju a piju...dech se nezklidní ani po čtvrthodině. Tep si radši neměřím. Hernajs, jsme v Mexiku teprve týden a tenhle "žaket" je už druhej. Jestli to takhle půjde dál... Domů letíme až za tři týdny. Nepříjemná představa. No nic, pojedu dál. Výš jsou hory zelenější, žár snesitelnější a potůčky nabízejí osvěžení. Nejvýš jsme byli třetí den poté, co jsme se vzdálili od oceánu - ve 2150 metrech.
Další den jsme dosáhli velkoměsta Oaxaca - 1600 m n. m. Hned na vedlejším kopci Monte Alban, 400 metrů nad městem, leží starověké město Olméků. (Po nich přišli Zapotékové a po nich Mixtékové. Ale to by bylo dlouhé povídání). Je to jedna z nejvěhlasnějších předkolumbovských památek v Mexiku. Večer jsme vyjeli nahoru a rozložili se pod borovičkami s 20centimetrovým jehličím. Oaxacu máme pod sebou jako z letadla. Pro ten pohled na nočně osvětlené město stálo za to sem vyjet.
Zítra je neděle, tudíž vstup na všechny památky Mexika zdarma.

NEJTLUSTŠÍ STROM NA SVĚTĚ
Pár kilometrů východně od města Oaxaca - ve vsi Tula - roste obrovský cypřiš, starý snad 2000 let. (Co je to proti sekvojím a borovici osinaté). Ale ten cypřiš je určitě nejtlustší strom na světě. Jeho obvod činí 58 m. Hanzelka se Zikmundem, kteří zde byli před 50 lety, uvádějí obvod 36 m. Vysoký je 42 m.
Ještě si prohlédnout zříceniny starých indiánských měst Yagul a Mitla a můžeme se přesunout pár stovek kilometrů východně do města San Cristobal ve spolkovém státě Chiapas.
Východně od Oaxacy jsou nádherně malebné hory a my je projíždíme v drncajícím náklaďáku! Hledíme ze zmítající se korby na členité kopečky porostlé šedými keři. Políčka kaktusů agáve - suroviny na populární kořalku tequilu - tmavě zelená až do modra, jsou na nejnemožnějších místech mezi skalními srázy. Chaloupky na hřbetech kopců. Palmy se suchými listy, které jako vlasy splývají až na zem. Kaktusy s ochmýřenými vršky - zřejmě květy. Svěže zelená vegetace na dně údolí u řeky zajímavě kontrastuje s šedými vysušenými stráněmi.
Před San Cristobalem zdoláváme další pohoří - Mesetu Central de Chiapas. Bohužel i tentokrát na korbě auta. Kdo mohl tušit, že tam bude tolik fotogenično. Indiánské vísky mezi kukuřičnými políčky...na kopečku nad vsí stojí kostelík. Vede k němu dlouhatánské schodiště. Klikatě stoupáme a stoupáme. Silnice vede po okraji kráteru s jezerem a městečkem na jeho březích. Příště si tyhle trasy určitě dám na kole.

INDIÁNI NENÁVIDÍ FOŤÁKY
Konečně nahoře - 2500 m n. m. Chladno tomu odpovídá. Oblékáme vše, co se nám podařilo vydolovat z brašen.
San Cristobal leží v 2100 metrech. Spíme na louce za městem. Asi jsme se vetřeli na teritorium vlčákovitého vořecha, který celou noc nervózně běhá kolem a štěká. Všichni v doslechu mu odpovídají. Ještěže mám špunty do uší. Z kousnutí strach nemáme. V Mexiku žijí jen hodní psi.
Probouzíme se ve stříbrné krajině. Mrazík máme poprvé. Jinovatka mizí hned, jak se jí dotkne slunce.
Před kostelem Santo Domingo prodávají domorodci rukodělné lidové výrobky. Od staré indiánky jsem koupil několik tkaných náramků po 2 pesos - asi 9 korunách. Poprosil jsem ji o vyfotografování. Svolila, ale tvářila se, jako by ji bolely zuby. Zdejší indiáni nenávidí foťáky. Věří, že vyfocením jim seberete duši.
Po kamenité cestě jsme voňavým borovým lesem vyjeli ještě o 700 metrů výš. Máme v plánu navštívit horské zapadlé vísky, ve kterých žijí dva mayské kmeny - Tzotzilové a Tzeltalové.
Indiánky se oblékají krásně barevně. Vede tyrkysová a oranžová. Mají zvláštní účes - drdol vpředu nad čelem. Když ukážeme na foťák, jakože jestli smíme, zaškaredí se tak, že jeden ztratí chuť riskovat.
Na dvorku tkají koberečky, ponča a tak. Jeden konec osnovy přivázaný ke stromu, druhý kolem beder. Povídáme si s nimi přes plot a ten zadní se snaží nenápadně fotit, ale fakt nenápadně. Neradi bychom skončili s rozšlapaným foťákem či obličejem.

KE GUATEMALSKÉ HRANICI
Nazítří bez otálení opouštíme tento interesantní kout Mexika. Míříme dále na východ - k Lacandonskému deštnému pralesu. "Při hranici s Guatemalou pravděpodobně zkřížíte cestu když ne pašerákům drog, tak emigrantům mířícím skrz Mexiko do USA. Může vás též unést Zapatova osvobozenecká armáda (bojující za odtržení Chiapasu od Mexika), aby se zviditelnila. (Chiapas patří k Mexiku teprve od druhé poloviny 19. století)." Uvádí Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa. A ta dramatická reportáž v posledním Koktejlu... Naštěstí i tohle všechno jsme si přečetli až po návratu. My jsme zažili po celém Mexiku jen pohodu. Dokonce ani děcka nehážou kamení.
Situaci na guatemalské hranici nedramatizuje jen literatura, nýbrž i místní armáda. Dnes nás 2x kontrolovali, a než jsme dojeli do Palenque, ještě 4x. Jejich stanoviště vyhlíží strašidelně - obložené pytli s pískem s kulometem v pohotovosti. Masivní deska s hřeby, jaké používají fakýři, leží na krajnici. Stačilo by přitáhnout ji za provázek doprostřed cesty a máme po pneumatikách. Vojáci jsou však samý úsměv a rádi se fotí.

PŘÁTELŠTÍ MEXIČANÉ
Provoz je řídký, ani vesnic není mnoho, jak se na divoký prales sluší.
K večeru se začíná mračit stejně jako včera. Blížíme se k šesti chaloupkám roztroušeným po louce. Jedna má prima verandu, ideální na bivak. Chaloupka s verandou je škola - sbitá z desek, samá škvíra, stejně jako ty ostatní. Utěsněný dům je v tomhle klimatu zbytečnost, ale to už jsme probírali. Vedlejší chajda s doškovou střechou je kostel. Místo dveří má kus pletiva, aby dovnitř nešel dobytek. Naproti vchodu je skromný oltář. Ač u asfaltky, elektřina tu není.
Rychle jsme se skamarádili s vesničany, přátelskými a vstřícnými, jako jsou všichni Mexičani. Často prosíme, aby nás nechali stanovat na dvorku či verandě. Vždy jsme uspěli na první pokus. Nikdo nás neodmítl.
Ukazujeme na mapě, kudy jezdíme po Mexiku a odkud jsme. Na zdejším globusu je Česká republika namalovaná. Ani tady žádný chlap nekouří. Zřejmě dovezu všechna cigára domů.
Po setmění se louka rozblikala světluškami. Ti broučci využijí každé přestávky mezi dešti, aby se ukázali.

MAYOVÉ BYLI KOUMÁCI
Příští dopoledne jsme projeli pravoúhlou zatáčkou doleva - nejvzdálenějším místem naší trasy. Stáčíme se k severu a zvolna se začínáme přibližovat k Mexiku D.F.
Skrytou stezkou vyjela z pralesa tlupa domorodců na horských kolech. Každý veze na nosiči naditý pytel, avšak nikoliv marihuanou, nýbrž kukuřicí. V Mexiku se pěstuje odjakživa. Španělé ji přivezli do Evropy (stejně jako čokoládu a hru horních 10 000 - squash). Mayové vykrmovali kukuřicí i psy - významný zdroj masa.
Výlet po Chiapasu končíme v mayském chrámovém městě Palenque. Mayové obývali hlavně poloostrov Yucatan. Tam se bohužel nedostaneme. Za měsíc nelze stihnout všechno.
"Na Yucatanu je i ta slavná Bílá cesta. Dlážděná vápencem, zbudovaná na náspu 3 m nad terénem. Spojuje města Colbu a Yaxunu. Dlouhá 100 km, absolutně přímá. Jak to ti Mayové mohli před 1500 lety tak přesně v džungli trefit?!" "Mysli, hošíku. Prostě prvně postavili silnici a na jejich koncích města." (Mayové, to byli, panečku, koumáci. Přečtěte si Dänikena).

KDYŽ JE ČLOVĚKU ZLE
Nejlíp se stopuje u postu vojska. Tam musí zastavit každý kamion. Na jeden zátah jsme zdolali celých 900 km zpět k Mexiku D.F. Na udrncané korbě. Pod nejvyšší horou Mexika Orizabou jsme se vyploužili do výšky 2850 m. Zima, mrholí - útrapy. Ale ušetřili jsme každý 45 USD.
Nevýrazný průjem mě otravuje už týden. Dnes je to horší. Ne že bych musel na WC často, ale břicho mám nafouklé jako balon. Odpšouknout si nelze. Asi by to nebyly jen plynné zplodiny, čeho bych se zbavil. Bojím se najíst. Jsem mdlý a sláb, a naše cesta - už zas v sedle bicyklu - vede přes hřeben vysoký 3350 metrů. Ještěže mě to na kole baví. Fakt nevím, jestli bych dnes dojel k nocležišti, kdyby tomu tak nebylo.
Zítra je v plánu vyjet na sedlo Cortéz (3600 m) mezi Popokatepetl a Iztacihuatl. Vidím to skepticky. Když je jednomu blbě, nemá chuť ani zájem. Líto mu to přijde až posléze, ale to už je jedno. Počkám, jak se budu cítit ráno.

VÝJEZD DO SEDLA CORTÉZ
Fotíme efektní východ slunce nad Iztacihuatlem. Zatím to jde. Uvidím, jak se budu cítit, až bude potřeba se opřít do pedálů. Zítra se sem vrátíme, tak schováváme ranec nepotřebných věcí do hloží. Lékárnu, nářadí... dobře, že jsme je nepotřebovali.
V Amecamecu v kanceláři turist-information nám půjčili pár mapek (okopírovat a originály vrátit!) a vystavili oficiální povolení ke vstupu do rezervace.
Za městečkem Amecameca uhýbáme z hlavní cesty doleva po šipce na Tlamaculu. Za touto vsí vjíždíme do lesa a začíná opravdické stoupání. Máme sobotu, na silnici se hemží auta výletníků. Nečekali jsme tak hustý provoz od cesty, která za chvilku končí. No - za chvilku...My jsme to převýšení 1100 metrů zdolali za pár hodin. Na průsmyku Cortéz končí asfalt. To pozdní odpoledne tam bylo +12 oC a dost větrno. Jestlipak by se dalo vyjet sem z druhé strany - od východu, od města Puebla? Podle naší mapy, co vezeme z Brna, nikoliv. Na legrační mapce místního prospektu jakás takás cesta je. V reálu také. Příště to probádáme.

NOCLEH VE ČTYŘECH TISÍCÍCH
Popokatepetl jemně kouří. U cesty k němu je varovná cedule: "Vstup zakázán! Výbuch je na spadnutí!"
My míříme na druhou stranu - k Iztacihuatlu vysokému 5250 m. (Popo je o 200 m vyšší). Zvolili jsme polňačku, na kterou ukazuje šipka "útulna La Joila". Nestoupá nijak strmě. Kola se však boří do sopečného popela, až se kácíme z bicyklů a místy musíme jít pěšky. Ve 4000 je řídký vzduch zatraceně cítit, ale my jsme v pohodě. Tady v Mexiku se aklimatizujete jaksi mimochodem, protože se stále pohybujete ve výšce kolem 2000 metrů.
Skončili jsme na návrší u shluku baráků a stožárů - asi retranslační stanice. La Joila je v nedohlednu, jestli to není tenhle zamknutý baráček - turistický shelter. Skrz okna vidíme uvnitř palandy a kuchyňku.
Dalo by se rozložit za větrem ve výklenku na starých matracích s výhledem na metr vzdálenou betonovou stěnu, ale my dáme přednost romantice. Stavíme stan pod nízkou košatou borovicí na nedalekém hřebínku. Výškoměr ukazuje 4120 m. Slunce červeně zapadá napravo od Popokatepetlu, jenže řídký vzduch zpomaluje nejen naše pohyby, ale i myšlení. Zkrátka nestíhám aktivovat foťák.
Poprvé v Mexiku robíme ohníček. Ze hřebínku nad kempem vidíme nedozírnou plochu mihotajících se světýlek - Mexiko D.F. Oblékáme všechno, co máme, a uklízíme se do stanu. Poprvé v Mexiku nezamykáme na noc kola.

VÝSTUP NA VRCHOL VZDÁVÁME
Po rozednění vidíme místo velkoměsta Mexika jen šedou duchnu smogu.
K výstupu na vršek Iztacihuatlu nezbývá energie. Mimo bicykl se jen taktak ploužím. Oficiální důvod k rozhodnutí upustit od pokusu o vrchol je nedostatek času. Za pár dní odlétáme a chceme ještě navštívit prehistorické město Teotihuacan - nejpopulárnější, protože blízko Mexika D.F. Fakt je tam nejhustší hemžení amerických turistů (tzv. "gringos") i prodavačů suvenýrů. Popis těchto pamětihodností i lekci z dějepisu bych nechal na jindy. Vlastně se neví, kdo tohle město postavil. Na vrcholu prosperity prý bylo ve stejné době jako Říše římská.

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM
A hotovo, můžem domů. Ještě překlepat dva dny v Mexiku D.F. A dvě noci. Z těch máme obavy. Jenže na hlavní avenidě jménem Reforma jsme padli do oka mladému Holanďanovi. Slovo dalo slovo - kam jedeme, odkud pocházíme a tak podobně... a máme nocleh na střeše činžáku, ve kterém má byt. Štěstí zkrátka přeje připraveným.

 

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.
text a foto: Jan Vlasák

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA