Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

Giro d'Italia: mladý následník trůnu donutil panovníka k předčasné abdikaci

Když jsme si v minulém čísle kladli otázku, jak dlouho vydrží mladičký Damiano Cunego vévodit letošnímu Giro d'Italia, lhali bychom, kdybychom tvrdili: bylo přece jasné, že to bude až do samotného cíle třítýdenního závodu v Miláně. Ba co víc, ten odvážný kluk se dokonce po ztrátě růžového dresu opět vrátil do vedení, aby se ve svých 22 letech stal jedním z nejmladších vítězů závodu v historii. To popřelo veškerou cyklistickou logiku. Triumfoval jezdec, který měl jen jedinou zkušenost s růžovými etapami, nastupoval jako pomocník Simoniho a jeho údělem mělo být mu sloužit na cestě k třetímu prvenství. Cunego se však vzepřel předem nalinkované roli a udělal z Gira zajímavou podívanou. Nezamotal se v klubku spletitých taktických variant a smetl je ze stolu svou drtivou převahou. Kdyby měl v závěru závodu v duchu týmové hierarchie zatáhnout za ruční brzdu a nechat zvítězit Simoniho, byli bychom svědky nepovedené frašky. Naštěstí se tak nestalo.

Talent, kuráž i pokora

Předehrou velkého finále se stala časovka ve 13. etapě, která mnohé napověděla. V dešti dominoval specialista na chronometr a exmistr světa v této disciplíně Sergej Gončar (De Nardi) a vyhoupl se na druhé místo průběžného pořadí. Byl to vůbec velký ukrajinský den v Terstu, protože třetí místo stačilo Jaroslavu Popovičovi (Landbouwkrediet-Colnago) k tomu, aby se poprvé v kariéře oblékl do růžového. Saeco se muselo stáhnout ze svých čelních pozic. Simoni nejen kvůli pádu na kluzké vozovce ztratil dvě a půl minuty a propadl se na průběžně čtvrté místo, zatímco Cunego, který je přeci jen slabší časovkář, klesl ještě o dvě příčky za svého kapitána.
Čekalo se na poslední tři etapy se stoupáními Gavia, Bormio, Mortirolo či Presolana, ale Damiano udeřil ještě před druhým volným dnem v 16. etapě. A byl to doslova jeho koncert s přispěním superdomestiků Saeca. Ti byli nejdříve v odjeté skupině, ale když se z hlavního pole favoritů odpoutal Cunego a nechal ze sebou nejen růžového Popoviče, ale i spolujezdce Simoniho, Tonti s Mazzolenim na něj počkali a splnili svou roli luxusních gregarií. Vůbec se ukázalo, že přestup Eddyho Mazzoleniho (loni na Giru 10.) do Saeca z Garzelliho týmu Vini Caldirola byl strategickým tahem, který výrazně přispěl k jednoznačné nadvládě jezdců v červených dresech. Cunego znovu v pohodě všem ukázal záda a do cíle ve Falzes přijel s náskokem více než dvě a půl minuty na Gončara a Simoniho, když na do té doby vedoucího Popoviče získal dokonce bezmála čtyři minuty. Volnou ruku k této spanilé jízdě mu dal kapitán Simoni, ale co bylo podstatné, nikdo ze soupeřů Cunegovi prostě nestačil. A nestačil by mu zřejmě ani Simoni.

Zázračné dítko z Verony tak opět ponořili do růžového roucha a tentokrát už to vzhledem ke konečnému účtování začínalo být pro ostatní adepty vítězství kritické. Simoni sice kvitoval počínání svého kolegy, nicméně volný den ve Falzes strávil obhájce se smíšenými pocity. Začalo mu docházet, že možnost vyhrát Giro a nepodrazit přitom svého mladého stájového druha, případně se nespoléhat na direktivní rozhodnutí vedení týmu, se rapidně vzdaluje.

A tak každý čekal, co Gilberto udělá, jak se zachová. Nebyla to vůbec jednoduchá pozice - vzdát se hattricku na milovaném Giru ve prospěch toho drzého kluka nebo riskovat pověst férového jezdce a myslet jen na sebe? To sice nechtěl, ale zároveň jakoby se nehodlal smířit s nečekanou rolí hvězdy, která má ustoupit domestikovi, navíc o deset let mladšímu.

Velké věci se děly v posledních dvou horských etapách, zvláště v 18. vedoucí přes legendární Gavii, s 2618 metry nejvyšší bod letošního ročníku, a s dojezdem na vrcholu stoupání v Bormiu 2000. Na Gavii zkoušel štěstí Garzelli, ale měl to být perfektní den pro Simoniho a byl to také on, kdo se pokusil o sólovou akci. Nejenže však nezískal v průběhu svého snažení nijak významný náskok, ale nedokázal ani únik dotáhnout do zdárného konce, což by představovalo etapový vavřín. Jeho snahu celkem snadno eliminoval letos vynikající Dario Cioni (Fassa Bortolo) a za ním se vyvezl Cunego.

Udělal přesně to, co měl - svého kolegu sjíždět nemohl, ale využil příležitosti, aby nenabral zbytečné manko. I laikovi muselo být při pohledu na televizní obrazovku jasné, že kdyby chtěl, Cunego mohl opět setřást všechny. Však to také předvedl v závěrečných stovkách metrů, kdy vystřelil jako raketa s řádově jinou kosmickou rychlostí než ostatní. Byl z toho jeho čtvrtý etapový zápis, jasný důkaz o tom, kdo je pánem Gira, potvrzení suverenity Saeca, ale také Simoniho zlost. Příznačně to byl on, kdo před páskou vystartoval po Cunegovi, ale vyznělo to jako zoufalý pokus. Přesto se Gilberto čertil, protože přece on je lídr a ten bažant mu měl etapu nechat. Jakoby Simoni zapomněl, že tu ještě byli Cioni a Gončar se stejným úmyslem.

Giro se zdálo být rozhodnuto, ale kdo ví, co se peklo uvnitř týmu Saeco. Byla tu přece ještě poslední horská etapa, krátká (122 km), ale hodně výživná s obávaným Mortirolem, Passo del Vivione a Presolanou. Ale že by Simoni hodil v šanc svou čest? V každém případě došlo k velmi neobvyklé situaci. V předposlední etapě jezdec na třetí pozici z týmu vedoucího závodníka, usazeného v čele s pohodlným náskokem, zavelel k útoku! Simoni s Cunegem v balíku ještě prohodili pár slov a ten starší na Mortirolu vyrazil a s ním také Garzelli a Slovinec Valjavec.

Ačkoli se zdálo, že Saeco má vše pod kontrolou a nepřipustí spekulace o tom, že jejich svěřenci se navzájem podrážejí, těžko odhadnout, co se odehrávalo v Cunegově hlavě. Opět neztratil glanc, Simoniho nestíhal a jen se pověsil za zadní kolo Gončara, který musel tvrdě hájit svoji druhou pozici ohrožovanou právě Simonim. Gončar měl ale dost potíže, náskok se blížil hranici dvou minut a tedy i momentu, kdy by Simoni pomalu svlékl svého spolujezdce z růžového dresu. Už už se zdálo, že pokud nepomůže Cunegovi Cioni, Popovič (ten ale bojoval sám se sebou) nebo dvojice Lampre Garate s Bellim (Tonkov útočit na Garzelliho nemohl), bude s ním amen. Aby se objevil sám na špici, bylo přece nepřípustné... To byla pro zázračné dítko nejkritičtější chvíle v celém závodě. Zachoval však chladnou hlavu a nezbytnou dávku pokory.

Co se asi odehrávalo v doprovodném voze týmu Saeco? Zastavil by sportovní direktor Giuseppe Martinelli rozjetého Simoniho, mohl by si to dovolit? Nebo by dal pokyn Cunegovi, aby zapomněl na konvence a vyrazil kupředu?

Co jen teď udělá Simoni, jak se zachová, lámali si hlavy fanoušci sledující dramatické vyústění Gira. Zvolní nebo připraví mladému kolegovi tvrdou lekci a těžké zklamání? Těžko říct, zda Simoni nakonec skutečně uslyšel ve vysílačce příkaz "zvolni", nebo mu jednoduše došly síly, zatímco Gončar a Cioni ve svém závěsu s Cunegem se vzpamatovali. Ale nakonec Damiano nepodlehl panice. Do cíle přijel jen s odstupem necelé minuty a o svoji růžovou ozdobu už se nepodlehl. Ve 22 letech docela slušná škola psychické odolnosti. Cunego vyšel z tohoto náporu jako vítěz a morálně zocelený. Nikdo mu nemůže nic vyčítat.

Vzpomněl jsem si na podobnou situaci, byť v mnohem decentnějších kulisách, na Závodě míru před jedenácti lety. Tam také v předposlední etapě trenér vyslal za etapou Jaroslava Bílka a ten nakonec připravil o jisté celkové prvenství kolegu Františka Trkala. Vztah těchto dvou závodníků pak natrvalo ochladl. Dokáže ještě Simoni závodit po boku svého "sesaditele"? Nebo skutečně odejde, jak to naznačují italská média, a předčasně ukončí svůj kontrakt v Saecu, který má platnost až do konce příští sezony?

Nemělo by se ale zapomínat, že prostě vyhrál ten nejlepší. Kdo znal ještě měsíc před startem Gira jméno Damiano Cunego? Snad pozorní příznivci silniční cyklistiky, kteří vzpomínají na jeho sólo na MS juniorů před pěti lety. Ono ani 34. místo z loňského Gira nebylo k zahození, obzvlášť, když si uvědomíme, že jeho držiteli bylo tehdy pouhých jednadvacet. Cunego sice letos na jaře zazářil v několika podnicích, především v etapách Kolem Trentina (už tehdy za sebou nechal na druhé příčce Simoniho), v generálce na růžový závod, ale velké Giro, to je jiná káva. "Cunego a přeskočit Simoniho? Vyloučené," odmítal striktně tuto variantu při našem letmém setkání na Závodě míru velezkušený Andrea Tafi, který si z titulu svých 38 let a 16 profisezon může dovolit v italské cyklistice komentovat cokoliv. Nebyl sám, koho vývoj letošního Giro d'Italia zaskočil.

Vyhrát velké Giro ve 22 letech, to už je parádní zásah sám o sobě nehledě na týmové zákulisí. A tak trochu také popření všech zákonitostí. Vždyť silniční cyklistika je vysoce vytrvalostní sport a jestliže lze připustit občasné "úlety" jezdců těsně po dvacítce v jednorázovkách, třítýdenní etapák obsazený nejlepšími profesionály, to je jiná opera. "Je pravda, že to odporuje fyziologickým zákonitostem, ale Cunego může být jednou z těch mála světlých výjimek - prostě mimořádný talent, který se rodí jednou za několik desítek let," podotýká odborník na cyklistickou přípravu a dvorní trenér Vela Libor Matějka.

Subtilní mladík, jemuž přezdívají kvůli jeho poctivosti v přípravě "voják nohou" a o jehož unikátních tělesných předpokladech svědčí i fakt, že má přirozenou a UCI potvrzenou hladinu hematokritu neuvěřitelných 52%, však musí počítat s velkým tlakem. Tifosi v něm našli nový idol a budou od něj chtít další vítězství. Vzhledem ke svému věku může vyhrát Giro třeba ještě pětkrát, nebo ovládnout Tour de France, až se uzavře Armstrongova éra, ale musí si také dát pozor, aby se u něj neprojevil "Ullrichův komplex". Když totiž německý cyklista vyhrál v 23 letech Tour, také se odborníci jen dohadovali, jestli ji získá ještě čtyřikrát nebo pětkrát, jenomže od té doby sbírá "kaiser" jen samá druhá místa. Jedno je jisté. Na světě je nový super talent.

A Simoni? Pro něj je to hodně nová zkušenost. Možná mu časem dojde, že se choval trochu jako egoista, a pak udělal na podiu v Miláně poněkud laciné gesto, když objímal svého vítězného kolegu, jemuž ještě dva dny předtím spílal. Možná to bylo jen divadýlko pro sponzory a fanoušky, ale zvěsti o jeho zaječích úmyslech se nezdají být úplně liché. Nechce se věřit, že by byl ze dne na den zažehnán válečný stav mezi oběma kohouty na jednom smetišti. Jestli však chce Simoni uhájit svoji pozici lídra pro Tour a uchovat si důvěru svých kolegů, musí rychle získat znovu půdu pod nohama. Jedno pozitivum ale Gilbertovi, který z posledních šesti ročníků vytěžil dvě vítězství a tři třetí příčky, letošní Giro přineslo. Přesvědčil se o tom, že má nyní za sebou skvělý tým schopný se postavit US Postal, Liberty Seguros či T-Mobile, což ještě loni rozhodně tvrdit nemohl. K Tour de France, na níž Cunego startovat nebude, může hledět s velkým sebevědomím.

 

Zrodil se nový šampion

Kluk, co se rychle učí. Vyrostl ve svazích nad Veronou, kde se rodí skvělí běžci na lyžích jako třeba šampioni Belmondová nebo Valbusa. Doma v Cerro Veronese mu visí na zdi pokoje, který stále ještě obývá se svým o hodně mladším bratrem, plakát rockového rebela Jima Morrisona, ikony legendárních Doors, jejichž hudbu obdivuje. Snad Damiana nepotká stejný osud padlých hvězd, které podlehly drogám a pocitu vlastní nezranitelnosti. Cunego začínal jako devítiletý s ledním hokejem, dvě sezony válel za klub v městečku Bosco Chiesanuova, odkud je zase pro změnu biková diva Paola Pezzová. Stejně jako ona i Damiano běhal na lyžích, ostatně jako všichni v této oblasti. Dokonce skončil v roce 1995 třetí na italském školním mistrovství. Všestranné sportovní základy a mimořádné fyzické parametry (171 cm, 58 kg, klidová tepovka 44,5 % tělesného tuku) z něj činí potenciálního šampiona Coppiho či Merckxova formátu.

Příznačně pro dnešní generaci začal s cyklistikou koketovat skrze objevení kouzla horského kola a až poté přesedlal na silnici. V létě 1996 pracoval o prázdninách v pekařství a vydělal si dost na to, aby si mohl pořídit svoje první závodní silniční kolo. V 15 letech začal závodit ve veronském klubu Gaia-Goretex a od začátku se prosazoval především v kopcovitých závodech či časovkách do vrchu. Dva roky poté se mu už houpala na krku zlatá medaile z juniorského mistrovství světa. A propos, získal ji na stejném okruhu, na němž se letos ve Veroně na podzim bude bojovat o profesionální světové medaile. Damiano by u toho nerad chyběl.

Ani poprvé, ani naposledy

Přes svůj mladý věk a navzdory tomu, co jeho triumf doprovázelo, není Damiano Cunego ani nejmladším vítězem a ani prvním, kdo se musel vzepřít roli domestika, aby se stal slavným. Historie napovídá, že podobné střídání stráží předvedli v dávných dobách Coppi vs. Bartali, Indurain vs. Delgado na Tour 1991, nedávno Garzelli vs. Pantani (Giro 2000) a v živé paměti máme i Tour 1997 a nástup Ullricha, který do poslední chvíle zachovával dekorum a čekal, až kapitán Riis definitivně posvětí jeho cestu za vítězstvím. Však se podobně zachoval i Damiano - ve vší počestnosti a s maximální loajálností. Proč mu teď někteří spílají, že je kanibal, že se chová nenasytně ve své mladické přezíravosti? Proč by nemohl vyhrát další etapu, když jeho kapitán jednoduše neměl svůj den?

Navíc Cunego musel podstoupit přece jen složitější cestu, protože abdikující lídr, v tomto případě Simoni, měl stále velkou naději na prvenství. Vynořil se tak příběh z Tour 1986, v níž loučící se Hinault sice vyhlásil, že pomůže svému stájovému druhovi Lemondovi k premiérovému vítězství, ale pak jel spíše proti němu s vidinou svého šestého skalpu. Nakonec to byl otevřený souboj, v němž zvítězil Američan právě před Francouzem.

Není to tedy ani poprvé, ani naposledy, co sluha přeskočil svého pána. Bez těchto momentů by koneckonců závodní cyklistika byla dost nuda a dopředu naprogramovaný teátr.

Cunego se také zařadil mezi ty, kteří ke zlaté medaili na juniorském mistrovství světa připojili titul z velkého Gira. Ovšem na rozdíl od svých předchůdců to zvládl mnohem rychleji, po pouhých pěti letech.


Corsa Rosa

K největším překvapením letošního Gira patřili především Dario David Cioni (Fassa Bortolo, 4.) a Brad McGee (na snímku, FDJeux.com, 8.). Australský bývalý mistr světa ve stíhačce na dráze přesvědčil, že už dnes není jen výborným časovkářem a specialistou na prology (po loňském držení trikotu vedoucího jezdce na Tour de France po úvodní krátké časovce si totéž zopakoval na Giru). Ani v kopcích příliš neztrácel a osmé místo je něj injekcí před Tour.

Dario Cioni (na dolním snímku) je zase bývalým bikerem. Už v roce 1996 dojížděl v závodech Světového poháru XC několikrát v první desítce, jenomže v italské reprezentaci dostávali přednost jiní, hlavně Pontoni a Bramati. Tehdy mladičký Dario, z matčiny strany s britskými kořeny, dokonce uvažoval o tom, že přijme občanství Spojeného království, aby se dostal na olympiádu. Nakonec si to ale rozmyslel a protože ho sponzorovala firma Mapei, zakotvil v její silniční ekipě. Odtud už nebylo daleko k účasti na Giru (poprvé před dvěma lety). Že je Dario výborný vrchař, se vědělo, ale v podstatě to byl on, kdo byl jediný schopen konkurovat v kopcích Cunegovi a Simonimu. Přitom měl ve svém týmu Fassa Bortolo velmi složitou pozici, poté, co absentoval Aitor Gonzalez a kvůli zdravotním potížím odřekl účast Frigo a po něm i Vandenbroucke, se rázem sice ocitl v roli hlavního jezdce pro celkové pořadí, jenomže prakticky celý zbytek sestavy byl k dispozici sprinterovi Petacchimu. Cioni tak zůstával v horách povětšinou zcela sám, přesto se dokázal prosadit na čtvrtém místě. Dnes 29letý cyklista tak nemusí litovat, že kvůli bikové olympiádě kdysi nezměnil občanství. Na všemi Italy zbožňovaném Giru by se takových ovací jinak určitě nedočkal. Nakonec je zatím nejúspěšnější z bikerské vlny, která zaplavila silniční profipeloton - Cadel Evans skončil před dvěma roky na Giru 14., Michael Rasmussen loni na Vueltě 7. a Miguel Martinez se neprosadil vůbec.

Stejně jako před rokem měl být Stefano Garzelli (Vini Caldirola) největším sokem Simoniho, ale všechno to dopadlo úplně jinak. Od počátku hrál druhé housle. Po závodě vyšlo najevo, že bojoval se zánětem hrtanu, ale chyba se stala zřejmě i v přípravě, protože Garzelli měl před Girem skvělé výsledky a jeho forma byla, zdá se, předčasně. Přesto při jeho vysokém standardu to stačilo na šesté místo celkově a etapové vítězství v jednom z nejtěžších dějství s dojezdem na Presolaně.

Při pohledu na celkové výsledky lze hovořit o definitivním střídání stráží v italském pelotonu. Je tu v plné parádě nová generace reprezentovaná Cunegem, Cionim, Pellizottim (11.) a Sellou (na snímku 12., vítěz etapy v Pantaniho rodném kraji po velkolepém sólu).

Skvěle rozjetý závod měl mistr světa do 23 let z roku 1996 Giuliano Figueras (Ceramiche Panaria). Neapolitánec chtěl navázat na své 10. místo na GdI v roce 2001, čtyři etapy před koncem držel páté místo, ale pak musel vzdát pro střevní potíže.

Giro bylo prvním velkým závodem v novém dresu pro mistra světa Igora Astarlou (na snímku), který nevydržel nucenou odmlku stáje Cofidis, jíž v dubnu cloumala dopingová aféra. Španěl tak přišel o svoje závody - jarní klasiky a po dohodě s vedením francouzské stáje se vrátil do Itálie (loni závodil za Saeco). Sáhlo po něm Lampre, kýženého etapového vavřínu ale světový šampion nedosáhl, ačkoli v úvodu k němu měl blízko, a celkově skončil 56.

9! Tolik etapových vítězství si připsal fenomenální Alessandro Petacchi, jemuž italští novináři začali přezdívat Alexandr Veliký. Dojezdům vládl tvrdou rukou a jeho počin je poválečným rekordem v počtu vítězných etap v jednom ročníku, když překonal Belgičany Maertense a R. De Vlaemincka i svého krajana Saronniho (všichni 7 etap). Petacchi skvěle pilotovaný svými rozjížděči si přisvojil devět z jedenácti hromadných dojezdů a vyhrál bezmála polovinu etap letošního Gira. Dosáhnout na výkon Alfreda Bindy z roku 1927 (12 vítězných etap z 15) však už v dnešní cyklistice zřejmě není možné...

Ukrajina se mohla dočkat svého prvního triumfu na GdI, ale nejblíž k němu, jak se očekávalo, neměl talentovaný, 24letý Jaroslav Popovič, který dokonce po časovce držel růžový trikot, ale o deset let starší Sergej Gončar. To je skutečná stálice Gira. Při svých osmi účastech v posledních osmi letech jen jednou vypadl z první desítky a celkem má na kontě pět vítězných časovek na GdI včetně té letošní. K vysněnému místu na podiu (dosud 2x 4. - 1997 a 2001) mu pomohlo výrazné zlepšení v kopcích. Gončar už není jen specialista na časovku. Před sezonou se nechal od sportovního ředitele týmu De Nardi přesvědčit, aby zhubnul a v 34 letech dokázal shodit tři kilogramy. V horských etapách vyloženě překvapil a o svou druhou příčku se rval jako lev. Však ji cyklista, známý svými extrémně těžkými převody (jeho kadence je ve stoupáních o 25 - 30 otáček nižší než u ostatních), také uhájil před Simonim o pouhé tři vteřiny, když v 19. etapě obě závěrečná stoupání prakticky odtáhl sám.

Popovič a Cunego byli kdysi častými soupeři v kategorii do 23 let v italském pelotonu a obvykle byl úspěšný Ukrajinec. Ale jako už mnohokráte předtím se ukázalo, že mezi profesionály se může karta obrátit... O dva roky mladší Ital si užívá všech poct vítěze, Popovič, který už má za sebou postupně 12., 3. a 5. místo na Giru, si musí ještě počkat.

Finále předposlední etapy v Dolomitech ovládl chaos. Bylo neuvěřitelné, jaké šílenství předváděli v cílovém stoupání fanoušci. Div, že neshodili někoho ze závodníků v popředí z kola a dokonce krátce po projetí cílem silnici v posledním kilometru zcela zaplnili a jezdci ze zadních pozic se museli proplétat davy lidí. Někteří museli i zastavit a došlo i na pošťuchování. Pořadatelé tento dojezd vyloženě nezvládli.

Možnost odložit přilbu v závěrečném stoupání, pokud je na jeho vrcholu etapový dojezd, a obrázek, kdy závodníci odhazují svoji ochranu na krajnici, budí dojem, že profesionálové s helmami plýtvají. V začátčích finálového stoupání však vévodí hektika, boj o pozice, a tak možnost předat přilbu svému domestikovi, který ji odevzdá do doprovodného vozidla, nemají všichni. Ti ostatní to řeší, jak se dá. K vidění je i odložení přilby pilotům doprovodných motorek a když už není zbytí, letí do příkopu. Jenomže ani profesionální týmy na tom nejsou tak, že by mohly často hodně drahé kousky odhazovat a poskytovat tak fanouškům cenný suvenýr. Mechanici posléze přilby sbírají, ačkoli se prý nyní rozmohla nová zábava - sběratelství helem. Někteří diváci se prostě těžko loučí s tak unikátní trofejí.

Jeden ze dvou Čechů na startu GdI Ján Svorada (Lampre) ví, co je třeba k tomu, aby takový závod dokončil, vždyť první Giro absolvoval již před 13 lety. V dolomitské 17. etapě se ve sjezdu vydal do úniku, aby získal mírný náskok a mohl se pak pohodlněji vejít do časového limitu, což je cíl každého sprintera v horských etapách. Jenomže na silnici ležící zbytek roztržené pneumatiky kamionu sestřelil Švýcara Bertogliattiho a přes něj kromě jiného spadli i týmoví kolegové Svorada a Brazilec Pagliarini. Pikantní je, že také Bertogliatti byl ještě vloni členem Lampre... Svorada i Pagliarini byli nuceni vzdát, oba skončili v nemocnici v Bolzanu, český sprinter se zraněními na hlavě a v obličeji. "Pagliarini mi spadl přímo pod kolo, nedalo se s tím nic dělat," vysvětloval Svorada, který však chtěl být do mistrovství republiky v Brně (27. 6.) fit.

Poněkud vulgární vítězné gesto, které nabídl divákům v cíli 17. etapy Pavel Tonkov (35. na snímku), nijak nekoresponduje s jeho přátelskou a klidnou povahou. Chtěl tak dát najevo, že kašle na ty, co ho odepisovali. Vítěz GdI z roku 1996 při svých 11 účastech v závodě Kolem Itálie jen jednou nedokončil (loni kvůli bolestem zad) a jedinkrát se nevešel do první desítky (letos - 13.). Prvenství v 17. etapě bylo jeho celkově sedmým na Giru.

Je to jistě paradox, ale největší nebezpečí na vítěze letošního Gira číhalo ve vlastních řadách. Bylo zajímavé sledovat, jak se v průběhu závodu měnila rétorika týmu Saeco. Nejdříve proklamace pospolitosti, ubezpečování o tom, že nedotknutelným lídrem je Simoni, a pak mírné náznaky možné změny, že nejdůležitější je přece vítězství pro tým Saeco, a pak hašení požáru a diplomatické urovnávání sporu mezi novým objevem a zhrzeným kapitánem, který se přece vůbec nezlobí...

Momentů, které svědčily o tom, že causa Cunego - Simoni nebyla standardní šablonou vztahu kápa a jeho prvního pobočníka, se našlo hned několik. 3. etapa: První dojezd na kopci. Cunego útočí, Simoni jde surově po něm. Zdá se, že Damiano je pouhou volavkou, ale drží se jako klíště a dojíždí v etapě druhý za velkým šéfem.

7. etapa: V celkovém pořadí vede Simoni před Cunegem o 13 vteřin, a tak když si mladíček jede pro etapový vavřín, je jasné, že k němu dostane přibalen i růžový dres.

16. etapa: Simoni je blokován, každý jeho pohyb vyvolává alarm v poli soupeřů. Nechává tak zazářit svého panoše, ale spíš se zdá, že na jeho zrychlení v kopcích stejně nedokáže reagovat. Cunego sice prohlašuje, že jeho cílem bylo vyhrát etapu, ale najíždí na ostatní téměř tři minuty a s takovýmto náskokem by mohl už kilometr před cílem dávat divákům tradiční děkovačku. On však dojíždí do cíle zalehlý za řídítky a ruce zvedá až za páskou. Ani vteřina nazmar.

18. etapa: Královská štace. Odjíždí Simoni, Cunego zachovává dobré mravy a až v závěru si spurtuje pro etapu. Když kolem hloučku novinářů sesypaného na Cunegovi projíždí rozladěný Simoni, utrousí směrem k mladšímu spolujezdci pár peprných slov cosi naznačujících o jeho ignoranci. U večere v hotelu je u stolu Saeca hodně napjatá atmosféra. Simoni odchází od jídla jako první na procházku s manželkou, zatímco Cunego teprve vchází do jídelny...

19. etapa: Poslední dolomitské dějství. Simoni útočí, přestože jeho spolujezdec figuruje v čele celkového pořadí. Nevídané. Může si to dovolit, byť je lídrem stáje a o deset let starším borcem? Přesto je to Cunego, kdo neporušuje nepsaná pravidla a nevydává se za Simonim, jen jistí svou pozici za Gončarem a posléze Cionim. Simoni stejně v boji o etapu prohrává s Garzellim, Cunego ztrácí jen několik desítek vteřin, růžový trikot mu nemůže nikdo vzít.

20. etapa: Na podiu v Miláně Simoni objímá svého nástupce. Majitel firmy Saeco Zanella září štěstím. Je to upřímné smíření a gesto sesazeného krále?

Slova, slova...
echo ze zahraničních médií aneb jak se měnily názory uvnitř suverénního týmu


"Když bude mít sílu mě utrhnout, má právo to udělat."

Simoni o Cunegovi v úvodu závodu

 

"Saeco má jenom jednoho kapitána a tím je Gilberto Simoni!"

Cunego během svého prvního držení růžového trikotu

 

"Bohužel se stalo přesně to, co jsem očekával. Mohl jsem to napsat ráno před etapou, jak se to bude vyvíjet, a nespletl bych se. Když jsem se já o něco pokusil, všichni byli v permanenci, když jsem řekl Cunegovi, aby odjel, nikdo se ani nehnul. Ale přesto, nejdůležitěhjší pro tým je, že vedeme."

Simoni po 16. etapě

 

"Uzavřeli jsme spolu pakt. Pojedeme každý svůj závod, ale nebudeme závodit proti sobě. Nikdy jsem nejel proti němu a ani on proti mě. Ale kdyby chtěl tuhle dohodu porušit, byla by to velká chyba. Chci vyhrát Giro s Damianem nebo bez něj. Jak? Nejsem si jist jak, ale ještě to nevzdávám."

Simoni před rozhodující fází závodu

 

"Když se Gilbertovi nepovedlo ujet, vsadili jsme na závěr. Nasadil jsem tempo a čekal, co udělá Simoni, ale on se k ničemu neměl a já se cítil tak dobře, že jsem nastoupil. Koneckonců, bylo to tak domluveno, že když přijedeme v malé skupině, zkusím vyhrát etapu já. Nevěřím, že byl Gilberto naštvaný, ačkoli se možná tohle Giro neodvíjí tak, jak očekával."

Cunego po dojezdu 18. etapy v Bormiu

 

"Bastarde, jsi ignorant!"

Simoni na jeho adresu krátce za cílem téže etapy

 

"Gilberto měl šanci zaútočit, ale to se nepovedlo. Nyní je čas si přiznat fakta. Damiano má všechny trumfy v rukou k tomu, aby Giro vyhrál."

manažer stáje Saeco Claudio Corti tentýž večer

 

"Gilberto je zklamaný, protože nevyhrál, což chápu. Ale na našem vztahu se nic nemění, jsme přátelé a chovám k němu stále stejný respekt, protože on byl jeden z těch, kteří mi v posledních dvou letech ohromně pomohli se zlepšit. Po jeho boku jsem se ve dvou ročnících Gira hodně naučil. Možná už spolu nikdy nepojedeme žádný velký etapák, ačkoli je ještě brzy něco takového tvrdit."

Cunego po skončení závodu

 

"Ano, Cunego mi pomohl před rokem na Giru a teď ten závod zvládl jako velký šampion."

Simoniho odezva v Miláně

Kamil Hofman
Foto: Markéta Navrátilová (Cor Vos)
převzato z časopisu Velo

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA