Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

Chilská cykloodysea

ARICA, 6. 11. 2001, 13:00, 0 m n. m., START

"Ne, přece nebudu tlačit plně naložené kolo přes 200 metrů písečné pláže. Kolu písek nedělá dobře, a vůbec - tlačit kolo v písku...," říkám si. Kolikrát mi to za pár dní bude znít v uších? A tak si jen symbolicky smočím nohu a dokumentární startovní fotečka má Pacifik jen z povzdálí. A pak se rozeběhnou první metry, čerstvý západní vítr v zádech smaže stoupání a my večer můžeme spočinout ve výšce 900 metrů nad mořem. Dopravní značka s náklaďákem poněkud postaveným na zadeček v úhlu 45o nás upozorňuje, že dnes to začne "doopravdy", dnešní cíl je ve výši 3200 m. Nohy se však rychle dostanou do pravidelného rytmu a permanentní 4% stoupání, které nás čeká po celý den, nějak přestáváme vnímat.

Stoupáme nad údolí-oázu Lluta v poušti Atacama a snažíme se uniknout polednímu žáru do větších výšek. Vnímám okolní rezavočervenou poušť, a protože mysl v té dřině nějak nemá co na práci, baví se po svém.

Cestu do NP Lauca v nadmořské výšce 4650 m dobře znám z předcházejících akcí. Autem je to pěkný, celkem třistakilometrový výlet z Ariky a zpět, aklimatizace není nutná. Jenže na kole je to trošku jinak. Pokud se chcete s jistotou pohybovat v nadmořských výškách od 3000 metrů, musíte být aklimatizováni. Při špatné aklimatizaci hrozí zdravotní potíže, které mohou nejen ohrozit uskutečnění akce, ale v závažných případech i život. My jsme naši aklimatizaci začali paradoxně v cíli trasy, San Pedru de Atacama. Kromě toho, že jsme si v nadmořské výšce 2400 metrů moc pěkně zařádili v pouštních pistách a kaňonech, tak jsme se také na jednom z autovýletů dotkli čáry 4200 metrů.

Trvalým stoupáním se probíjíme pouštními údolími, až se nám nakonec odhalí výhled na další tentokrát už pětitisícové předhůří And. V cíli u restaurace - "posady vagón" - jsou už skoro všichni a vydatně odpočívají. Na rozdíl od ostatních, kteří makali bez větších přestávek, nemáme potřebu zalehnout do spacáku, ale místo toho se věnujeme popíjení maté de koka a konverzaci s pánem domu. Vezeme mu také dárek - videokazetu s filmem ČT2, který zde o něm natočil Jan Burian před dvěma roky. S povděkem přijímá, bohužel si ji však nemůže pustit, neboť ve skromně zařízeném bývalém železničním vagonu (ovšem se solární energií - zde se žije přísně ekologicky) nemá video. Nicméně při naší večeři zní na počest českých cyklistů Honzova muzika z audiokazety.

"Naše" asfaltka z Ariky sleduje bývalou inckou stezku, která vedla od jezera Titicaca k Pacifiku. Pro její ochranu i odpočinek karavan stavěli Inkové vojensko-obchodní stanice zvané pukará. Jednu z nich, Pukará de Copaquilla, právě míjíme i nyní na trase. Kdysi jistě monumentální stavba ční na sklaním ostrohu a kontroluje úrodné, dnes jako v inckých dobách uměle zavlažované údolí s terasami. Dnes zde (jako i na celém chilském altiplanu) žijí indiáni kmene Aymará. A pak stále výš a výš a na konec z výšky 3900 m přehlížíme městečko Putre ležící v údolí téměř 300 metrů pod námi. V dnešní etapě překračujeme aklimatizační limit 500 m/den, v pěkném indiánském městečku proto zařazujeme první odpočinkový den, abychom zahnali i drobné příznaky aklimatizačních problémů. Po dvou noclezích pod střechou v útulném hostalu a s vědomím, že brzy už téměř nebude kam, stoupáme dál. Kolem 3900 metrů se objevují první lamy. Většinou zde žijí polodivoce - jejich majitelé z okolních vísek si je pouze jednou za čas přijíždějí "sklidit" - podojit, ostříhat, vybrat kusy na maso. Lamy jsou totiž nenáročná zvířata, kterým stačí dostatek potravy a voda. Pokud jim toto zajistíte, nemají žádnou potřebu se pohybovat dále a trvale zůstávají v blízkém okolí. Společně s kondory budou našimi hlavními společníky na altiplanu, kterého v této výšce dosahujeme.

ALTIPLANO
Altiplano je název pro obrovskou andskou náhorní plošinu, částečně bezodtokou pánev. Rozkládá se v nadmořských výškách kolem 4 km a je pokryto z větší části pampou - plochým územím se sprašovými nánosy, na kterých se uživí trsy rezaté trávy pro lamy a místy i sporé keříky. Ale hlavní vlastností altiplana je, že z něj nádherně vyrůstají Andy. Kopce v této části dosahují výšek přes 6000 metrů a jako u naprosté většiny andských vrcholů jde o bývalé či činné sopky. Jejich podobu jako by vystřihli podle vzorového obrázku sopky: kuželovitý stratovulkán, ozdobený nahoře čepičkou. Ty marnivější kopce si k tomu pořídí jezero na úpatí a do něj si nasázejí plameňáky a lamy - to abyste je viděli i v zrcadle a vyplýtvali tak spoustu fotomateriálu na různé pokusy... A ty nejnáročnější kopce si k tomu decentně pokuřují.

Aymarská víska Parinacota leží na úpatí stejnojmenné sopky (6330 m). Stává se naším posledním odpočinkovým bodem předtím, než se odpoutáme od asfaltu, a tudíž i civilizace. Jeden den věnujeme výletu nalehko a zvykání na výšku 4400 m. Ještě bychom mohli vcelku rychle a beztrestně uniknout při aklimatizačních potížích dolů, do hustého vzduchu, kde se člověk z ničeho nic nezadýchává a kde nemusí trpět čaj uvařený z téměř vlažné vody. Ale kromě Zdeňka, kterému lékař František pomáhá kortikoidy, nikdo necítí žádné významnější potíže. Ale je pravda, že některé jedince přece jen deptá pohled na lahůdkovou večerní cigaretku, kterou si s Jardou dopřáváme k večernímu maté de koka.

V Parinacotě bydlíme ve zdejším multifunkční domečku. Utábořili jsme se v prostorách lokálu hospůdky, která podle všeho funguje i jako místní kino a obecní úřad. Paní domácí si kromě toho přivydělává pečením chleba ve velmi jednoduché pícce a soubor jejích živností doplňuje provoz veřejného WC pro občasné návštěvy turistů. Každopádně je babča velmi milá a očividně z nás má radost nejen jako ze zákazníků ale i jako z lidí.

Po včerejším výletu nalehko si nás dnes již v plné zbroji naposled vychutnává vulkán Parinacota. Přestože jsem tu již počtvrté, i tentokrát mi způsobí deficit v zásobách diáků.

Po 30 kilometrech opouštíme asfalt. Očekávaná roleta se však po pár kilometrech zahušťuje hlubokými písečnými vanami, do kterých radostně zapadáme. Co že jsem si to říkal na začátku u moře? Písek však po pár kilometrech mizí a my v 4670 metrech dosahujeme dalšího výškového rekordu. Setkání s lamami už přestáváme evidovat, příjemným objevem jsou přírodní termály, které uleví našim roletami těžce zkoušeným řiťkám.

Zvykáme si na rozlehlost prostoru altiplana. Obrovské pláně vyšperkované bílými jakoby sněhovými plochami salarů (solných jezer) a lemované vulkanickými černočervenými pohořími. Pocit sepětí s všehomírem je velmi intenzivní. Obtížně se to fotí, ještě obtížněji se to popisuje, ale velmi silně se to vnímá.

Daleko jednodušeji se popisuje každodenní režim diktovaný klimatem. Nalézáme se v prostoru mezi obratníkem Kozoroha a rovníkem v období astronomického léta, a tak sluníčko je opravdu velmi silné. Velká nadmořská výška teplotu silně snižuje. Každé ráno se probouzíme kolem půl sedmé do jasného počasí. Vstáváme, rozbíjíme led v PET láhvi, venku je kolem -5 oC (noční extrém pod -12 oC). Vaříme, balíme a kolem deváté při odjezdu už je nad 10 oC. Po poledni se dosavadní bezvětří mění na protivný západní, stále sílící vítr. Dojíždíme kolem šesté večer a v již ledovém větru máme nejvýš hodinku na uvaření, zatáboření a zalezení do spacáku. Pak už je venku pod nulou a vítr utichne tak někdy kolem půlnoci.

Klima trošku zaskočilo Jardu a oba jeho spolunocležníky Martiny. Při redukci výbavy před akcí "sáhli" hoši i na tloušťku spacáku a doufali, že si ve třech ve stanu zadýchají. Jejich cvakání zubů a rozcvičky nás nyní budou budit každé ráno. Hlavní nepříjemností tohoto počasí je, že výrazně omezuje večerní společenský život, protože po osmé večer se už u ohně zkrátka sedět nedá. Ale hvězdy, hvězdy jsou tu tak blízko, že se na ně dá sáhnout...

EL CONDOR PASA
Paso znamená ve španělštině průchod = průsmyk, sedlo. My když jsme během výpravy řekli paso bez určení jména, měli jsme s obavami na mysli průsmyk ve velmi sporném místě trasy v nadmořské výšce kolem 5000 m. Mapy se zde totiž dosti podstatně lišily v zobrazování terénu. Nakonec jsme dali důvěru chilské vojenské speciálce, která cestu přes průsmyk značila jako úzkou horskou cestu, v souladu s tím, co jsme podle ní už absolvovali. Byla to chyba. Dnes mohu zodpovědně říci, že mapové podklady zřejmě pocházejí z doby chilsko-bolivijských válek z konce 19. století a byla vydána především za účelem zmatení nepřítele.

První zastávkou v civilizaci je po čtyřech dnech ospalé hraniční hnízdo Colchane, ležící na asfaltce spojující Chile a Bolívii. Vybavenost nás vcelku uspokojila - obchod s pivem a chlebem, špagetami a vínem, hospůdka, kde nám upravili poněkud pohublá kuřata, a v celku přijatelný hostal. Jenom tu nemají harinu tostadu - praženou mouku a kalorickou bombu - standardní součást Láďova a mého jídelníčku. Na této cestě jsme se bez ní museli obejít.

Ještě pár kilometrů před městem jsme se po vcelku drsném sjezdu zastavili ve vesnici Isluga s jedním z nejslavnějších chilských kostelíků. Mše se zde koná právě jednou ročně a je s ní spojeno i obrovské procesí. Ale k tomu dojde až na Tři krále, to se nás netýká. Odpočatí a zcivilizovaní radostně vyrážíme s úlevou z Colchane. Čeština má pro zhodnocení významu takovéhoto místa vcelku výstižné dvojsloví, pro tyto stránky se však nehodící. Nedaleká vesnička Cariquima nás překvapuje daleko větší úpravností, ale jen do té doby, než nám místní vysvětlí, že sem plynou státní peníze pro uchování kultury Aymarů. Další vesnička na naší silnici - Ancuaque - už takové štěstí nemá, hliněné domky se rozpadají a vesnička očividně živoří jako těch pár ostatních, co jsem potkali. Jenže silnice, po které opět stoupáme (Colchane má 3500 m), vypadá nově - široká velmi poctivě založená se zpevněným makadamovým povrchem. Je tak nová, že na ní ani ještě není roleta. Že by měla pravdu obyčejná turistická mapa 1:2 000 000, která tu měla zakreslenou silnici?

"To skončí buldozerem uprostřed cesty a dál nic," míní kdosi optimisticky. Stoupáme dál po kvalitní cestě, objíždíme mohutný vulkán Cariquima (5390), vypadá to, že i dnešní příděl 60 kilometrů bez problémů strávíme. Na 4150 m stojí vpravo montované domečky se zelenými auty poblíž. No jistě - INGENIEROS - znamenité chilské ženijní vojsko, které budovalo i Carreteru Austral. Vojáčci o nás mají zjevně starost. Končím v buňce u důstojníka, který mi vysvětluje, že přes průsmyk silnice nevede. Říkám, že vím, že je tam stezka, kudy naše kola projedou (přestože naše vojenská mapa je legálně zakoupená, neodvažuji se ji vytáhnout). Moje tvrzení jej rozruší natolik, že začne mluvit anglicky (tedy tím, na co si vzpomene ze střední školy - Chilané zastávají vcelku oprávněný názor, že španělština je také světový jazyk a zvládnutí jednoho světového jazyka považují za dostačující), domnívá se, že jsem mu nerozuměl. Jenže mně je to jasné a po krátké poradě se spoluexpedičníky se rozhodujeme pokračovat dál - nová silnice zkrátka někde skončí a místo ní bude pokračovat původní stezka. S tímto klidným vědomím táboříme. Ráno moudřejší večera. Po 4 kilometrech nacházíme buldozer. Parkuje v nadmořské výšce 4680 m a za ním už táhne kamsi vzhůru pouze řada červených kolíků. Stezka žádná! "Vracet se nebudem!" - to už padlo včera. Tak tedy vzhůru! Svahem sestávajícím z hrubého sopečného popela se rveme vzhůru. Je to dost pracné. Z našich strojů-miláčků se tak stává nepříjemná přítěž, a to zatím neuvažujeme, co to s nimi provede. Po svahu stoupá řada mravenečků, každý sám se svým nákladem. Nad námi krouží kondoři - místní zdravotní policie. Tak špatně na tom snad ještě nejsme! Téměř každý z nás si s každým krokem zlepšuje svůj výškový rekord. Čekám na Janu, která zaostala vzadu, v téhle situaci není dobré, aby lidi zůstávali sami. Výška začíná být už dost cítit, i mně už chybějí síly. Ti, kteří dorazili dříve, se nyní vracejí pomoci opozdilcům. Nakonec se scházíme všichni v Paso, spojeným úsilím všech přítomných výškoměrů a GPS stanovujeme jeho výšku na 5115 m.

Jsme na vrcholu naší expedice, 10 z 12 přítomných si právě nastavilo svůj výškový cyklorekord na tuto hodnotu. "Z kopce to půjde snadno," míní kolektiv. Po prvním sjezdu pěkného suťáčku je ale zase všechno jinak. Traverzujeme sutí, společným úsilím rozebíráme kola a brašny, abychom je mohli přenést po kusech přes skalní ostrohy a kozí stezky. Kola tlačíme z kopce v písku proti silnému větru a za tmy konečně táboříme u zázrakem nalezeného pramene. Za celý den jsme urazili celých 28 km (také rekord) a ztratili půl dne z rezervy vytvořené v předcházejících dnech.

Noc byla nečekaně teplá, ráno máme ušetřenou práci s rozbíjením ledu. Po krátkém průzkumu se pouštíme podél koryta vyschlé říčky. Pesimisté v čele s Jardou si odmontovávají pedály, aby si při tlačení neotloukali kotníky. Mají recht - cesta korytem je ještě 8 km dlouhá. Místo očekávaných dalších termálů jsou zde jen sutiny domečků, avšak... začíná zde sjízdná cesta. V blízké neskutečně chudé vesnici (z nejasných důvodů jsou ale velmi nuzně odění obyvatelé vybaveni vcelku slušnými triedry) není jako v těch předcházejících žádný obchod. Volíme pokračování dál, abychom dosáhli civilizace s našimi tenčícími se zásobami co nejdříve. A jako symbolické transkontinentální spojení peče ten večer Jarda v jihoamerické polopoušti berberský chleba v popelu.

SALARY A LIDÉ
Velké širé altiplano se rozvíjí kolem nás. Roleta pomalu či rychle ubíhá, stejně jako štíhlá sopka po levé straně střídá tlustou a tu zas tupý kopec se zničeným vrcholem. Přibývají kilometry a také i pády, zejména v četných písečných polích - to když se je snažíme "prostřelit" a nedokážeme udržet směr - trochu to připomíná jízdu na vodních lyžích. Salary přibývají jeden za druhým. Paqusa, Surire (tam byly pěkné termály), Huasco (tam byla pitná voda v geologické základně). Mapa tvrdí, že k salaru Coposa nás dovede asfaltka (co to je?). Hm ano, to je takové hladké černé a vůbec na tom není písek ani roleta. A jezdí po tom takové divné smrduté obrovské domy na čtyřech či šesti kolech. Ale kopce to má taky.

Táboříme kousek před vyhlídkou na salar. Hned další (opět) nádherné ráno se nám panoráma salaru otevře v celé kráse. Fotím skládané panorama a nemůžu se vynadívat. Až doma vyvolám diáky, nepochopím, co jsem vlastně chtěl fotit. Stavíme ještě u laguny s plameňáky (pokolikáté už?). Asfalt končí u domečku s ohromnou anténou. Přichází místní policista - carabiniero:
"Su pasaportes, por favor," a ukáže do domečku. Následuji ho a vidím, že to tu bude zajímavé... Ponechávám mu pas a jdu ven upozornit ostatní. "Zastav, támhle si dej kolo, připrav si pas, jsme zatčeni v pohraničním pásmu!"

Ve velké vrátnici si nás seržant přísně měří temným pohledem podpořeným mohutným knírem. Zatímco zapisuje naše nacionále, posílám kolegy do vedlejší místnosti. Pohodlná křesílka, kouřící termosky s horkou vodou, krabičky s čajem, kávou a cukrem, mísa kulatých chilských chlebíků, piksla másla a kousky sýra. Lehká chilská snídaně. Vtípek je mi samozřejmě okamžitě odpuštěn. Přichází seržant, který splnil svou evidenční povinnost a živě se zajímá o naši cestu. Cyklisty prý tu ještě nikdy neviděl a Čechy už vůbec ne. A jedním dechem dodá, že je mu líto, že nás Belgičané vyřadili z MS ve fotbale. (Fotbal je tu jako v celé Latinské Americe velmi populární - běžný Chilan zná z Čechů kromě Václava Havla ještě Haška a Poborského, ti zkušenější ještě přidají Skuhravého a Nedvěda). Ještě nám v televizi ukážou, že v Kábulu "už je vymalováno". Neplánovaný oběd byl příjemný, ale musíme dál. Carabinieros se omlouvají, že lepší pohoštění nemají (sic!), kdybychom chtěli, že můžeme i přespat. My však musíme dál. Carabineiros de Chile - siempre tu amigo (Chilští karabiniéři jsou vždy tvým přítelem!) stojí u všech chilských silnic. Když mi před 5 roky zhodnotili naměřených 154 km/h na Panamerické dálnici (limit byl 90), byl jsem trochu jiného názoru.

Střih zpět z asfaltu do písku je poněkud nepříjemný. Projíždíme kolem nádherného solitéru tyčícího se z altiplana - osamělý pravidelný kužel hory Pabellon del Inca (5112). Nahoře se nachází prastará svatyně Inků a k ní vede očividně udržovaná cestička tvořící pravidelnou šroubovici. "Střihneme si to?" hecuje někdo vedle mne. Někdy místnímu názvosloví dochází invence. Další pohraniční město Ollagüé leží u Salaru de Ollagüé pod Volcánem Ollagüé (5863). Hraniční přechod je i železniční, prochází zde téměř opuštěná unikátní úzkokolejka, která spojuje pobřeží Pacifiku se sítí Bolívie a Peru - jedna z velkých železnic světa. Městečko tvoří vlastně dvě polozpustlé ulice, které obklopují obrovské prázdné nádraží.

Nejúpravnějším stavením je restaurant a hostal - náš dnešní azyl, a i to je skromné. Ale co - mají tu chleba, sýr a špagety a piva je taky dost, ve studené sprše spláchneme prach a šrámy z dnešní i předcházejících etap. Ta dnešní byla poměrně krvavá - rozbité cesty v drsných sjezdech nám dávaly zabrat.

CESTA VULKÁNŮ A SLZ
Půletapa příštího dne jako by vypadla z pouťových přesýpacích obrázků. Pískoprachové přesypy tvoří úžasné tvary černobíle kolorované. Po obou stranách cesty defilují vulkány - je to nezvyk, zatím jsme je měli pořád jen po levé straně. Stoupáme do malého sedélka a pod námi se rozvíjí Salar de San Martín, přestřižený vejpůl tělesem železnice. Po ní supí nákladní vláček, kterému jsme před chvílí hravě ujeli. Tato "cesta vulkánů" mne velmi zaujala už na mapě, realita je daleko před představou, a tak si ji teď fotograficky i očima patřičně vychutnáváme.

Po noclehu v zapomenuté hornické osadě na téměř smetišti a zastavení v sedle u dalších policistů je dnešní etapa vlastně táhlý sjezd až na 2900 m. Očekávaná vesnice v cíli je sice překvapivě uzavřenou vojenskou osadou, ale místní carabinieros si vědí rady a nechávají nás přespat v dřevěném domku bývalého důstojnického klubu a společnost nám dělají tři vojáčci v teplácích. Třicetikilometrový sjezd po asfaltu do půvabného městečka Chiu Chiu (2550 m) je příjemnou ranní rozcvičkou. Po nákupech a občerstvení - Chiu Chiu je víkendovou osadou bohatých horníků z nedalekého největšího měďného dolu na světě - a tudíž je příslušně vybaveno, míříme ale zpět do pouště a k altiplanu. Přestože je nám potřeba nastoupat na 3500 metrů, celkově najíždíme opět přes 80 km. Ráno (už pokolikáté?) je opět moudřejší večera. Po 3 kilometrech zdobí cestu nápis CAMINO CORTADO (cesta uzavřena) a je pravda, že camino opravdu nepůsobí udržovaně.

"Kde neprojede džíp, projede horské kolo!". A když neprojede, protlačí se nebo přenese, zjišťujeme během následujících hodin. Písečné vany, zborcené mosty, vymletá koryta - jet se to prostě nedá. Překonáváme etapový rekord a zvládáme za den celých 21 km!!! Rázem jsme o půl dne zpět za itinerářem. Následující den očistec pokračuje. Kompletně písečná cesta stoupá až do výšky 4660 m. Co že jsem si to říkal na začátku u moře? Krize, která se i o mne pokoušela včera, konečně přichází. Moje záda se začínají těžce vzpouzet proti tlačení kola. Kondoři se opět slétají. V horských sedlech na mne postupně čekají Láďa s Janou a společně stoupáme dál. A jako mávnutím proutku: za nejvyšším sedlem po 10 km končí písek a začíná krásně jetelná cesta. Slavné gejzíry Tatio jsou tu raz dva. V termálních bazéncích se vyvaluje zbytek skupiny, prý na nás čekají už 2 hodiny. Už včera jsme se smířili s tím, že dnes večer v San Pedru nebudeme, přestože vzdálenost je sice jen dvouciferná a máme k dobru přes 2000 m. Příští den altiplano zkouší moji trpělivost i paměť. Tuhle trasu už znám z předcházejících akcí, kdy jsme sem jezdili na oblíbený autovýlet ze San Pedra. Stoupáme na Paso las Vizachas (4650 m) a ohlašuji poslední průsmyk. Táhlý sjezd - a - stoupání a další průsmyk (4580 m). Táhlý sjezd - a - stoupání do dalšího průsmyku (4730 m). Jsme 40 km před San Pedrem a stále přes 2 kilometry nad ním! Očekávaný střih je velmi náhlý a samozřejmě příjemný. Za hodinu a půl už přistáváme na hlavním náměstí městečka a začíná nám docházet, co se nám podařilo.

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.
text a foto: Miloš Podpěra

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA