Heuréka Facebook Youtube
  • Facebook
  • Přihlášení
  • Registrace

Šterba kola

ALPY - ZPÁTEČNÍ

Alpy jsou překrásné. Předloni jsem je na kole navštívil poprvé sám a naprosto si mě získaly. Další cesta v sedle bicyklu nutně vedla také tam. Tentokrát spolu s přítelkyní Lenkou. Sehnali jsme si předem spoustu materiálu o všech alpských zemích. Korespondovali jsme s turistickými informačními kancelářemi Švýcarska, Rakouska a Francie. Nakoupili spoustu map a plánovaná cesta nabrala konkrétní podobu, rozměr a směr. Z původních tří týdnů se nakonec rozšířila na sedm.

Způsob cestování byl jasný: horská kola. Pro nocování jsme zvolili dobrodružnou verzi: spacák/karimatka. Stan jsme nevezli. Nechali jsme vše na náhodě a na alpských senících. Stravování bylo pestré pomocí vařiče a supermarketů.

RAKOUSKEM DO LICHTENŠTEJNSKA
Z naší vesničky Nezdenice jsme vyrazili směrem na Brno. 120 kilometrů dlouhý úsek byl generální zkouškou vybavení a zátěže. Kola byla naložena skutečně na maximum (53 kg/35 kg), přesto v testu obstála a my jsme se mohli druhý den večer v klidu "nalodit" na autobusovou turistickou linku Brno - Landeck.
Po 10 hodinách únavné jízdy jsme plni očekávání spolu s podobně "postiženými" bajkery začali radostně opouštět autobus a urychleně dávali dohromady svá rozložená kola. Začínal totiž uvítací ceremoniál - "alpský májový deštík".
První den v cizí zemi byl vůbec nějak ubrečený. Chvíli jsme dokonce jeli v lijáku, a přitom svítilo ostré horské slunce - prostě kouzlo hor. Z Landecku vede relativně přímá cesta do Lichtenštejnského knížectví. Prohlédli jsme si čtyřtisícový Vaduz s jeho dominantou - hradem Gutenbergem. Jeho mohutné kamenné zdi a poloha na kopci na něj zdálky upozorňovaly.
Pohodlnou nábřežní cyklostezkou kolem vydatného šedobílého proudu Rýna a přes kuriózní dřevěný most jsme přejeli do Švýcarska.

ŠVÝCARSKO PŘES KOPCE K ŽENEVSKÉMU JEZERU
I když je Švýcarsko země hornatá, v údolích bylo v červenci dost horko. Osvěžení nám přinášelo nejen koupání v potocích a jezerech, ale taky návštěva vždy chladných kostelů.
Pohodlnou cyklostezku jsme opustili za jezerem Walensee a vydali se Alpskou panoramatickou k sedlu Klausenpass (1948 m). Šlapání do nekončících serpentin nám trochu vzalo "vítr z plachet". Horko, 30 kilometrů plného zápřahu, skoro celý den ve vlastní šťávě ... Avšak příroda okolních hor byla přenádherná. Večer jsme se ale po zkušenosti z Klausenpassu rozhodli naplánovaná horská sedla trochu přebrat.
Další den pokračujeme raději po jezerech. Ve městě Brunnen u jezera Urnersee jsme vyměnili kola za turistickou loď, abychom se přepravili do malého přístavu vesničky Treib. Tato taktika nám ušetřila přes 50 kilometrů cesty a přidala zajímavý zážitek - tříminutovou cestu lodí! Za pouhých 12 CHF!!!

Při hledání noclehu nás již za tmy osud zavál k malebné říčce u městečka Alpnach. Po příjemné noci pod širákem jsme se rozhodli u říčky odpočívat celý den a po týdnu načerpat nové síly. Zásoby potravin byly mizerné, a tak se muselo jet na nákup. Abychom našim kolům i sobě odlehčili, sundali jsme veškerou bagáž a ukryli ji v lese pod mladé smrčky a pro jistotu ještě zasypali listím. Poté jsme vyrazili do 5 km vzdáleného města Sarnen. Tam jsme nalezli oblíbený market Coop, bezvadné pekařství a po malé obhlídce města se vraceli k již známému lesíku a říčce.
Při návratu, ještě dřív než bylo vidět místo s batohy, na nás začali mávat nějací mladí manželé a něco rozrušeně volali. Poté, co přišli blíže a rozhovor se usměrnil na angličtinu, bylo vše jasné. Mladá rodinka, pobývající s dětmi u vody, nalezla zcela náhodně naše ukryté batohy a aktivně je odvezla do Sarnenu na policii.
Achich ouvej, ojojoj!!! Nedopatření omlouvali tím, že se prý někde poblíž kdysi stala ošklivá věc, při níž přišla o život mladá dívka, jejíž batohy byly nalezeny podobným způsobem. Situace se pro nás naštěstí vyřešila velmi příznivě. Ze zlodějů Andrey a Daniela se záhy stali přátelé, pro batohy na policii nás odvezli autem a ještě nás pohostili vydatnou večeří. Tímto můžeme dát za pravdu rčení, že vše zlé se jednou v dobré obrátí.
Další dva dny byly pro změnu deštivé. Starší cyklisté z Dánska nám radili, ať v tomto počasí využijeme vlak a přes následující sedlo se necháme převézt. Takové ponížení pro nás nebylo přijatelné. Sedlo Brünigpass (1007 m) jsme zdolali tak, jako sedla další, pouze vlastní silou. V Interlakenu nastala dešťová krize a my byli nuceni si poprvé vzít levný hotel. Po romantické noci se sprchou a peřinami vesele vyrážíme do slunného dne ve směru na Grindelwald. Oblast Jungfrau pod vrcholem mocného Eigeru (3970 m) je velmi atraktivní, a tak vychutnáváme všechnu tu krásu kolem, ač je ještě trochu zahalena v mracích.
Z Interlakenu pokračujeme kolem druhého jezera dál přes Spiez, Saanen a Château d'Oex neustále po jezerní cyklostezce označené č. 9. Celých 150 km bezvadně značené a upravené cyklostezky vedlo k jedinému, zato obrovskému cíli - Ženevskému jezeru (Lac Léman).
Dojezd k největšímu jezeru naší cesty byl kouzelný. Slunce deroucí se z ranního oparu nádherně ozářilo pobřežní krajinu, město Vevey dostalo pohádkový nádech, vinice na úbočích vytvořily kulisu a naše foťáky to pěkně vzrušilo. V městě Montreux, téměř s Vevey spojeném, jsme se zaposlouchali do jazzové muziky, neboť zde právě probíhal každoroční letní jazzový festival. Na programu byly právě brazilské rytmy, které zněly do daleka. Dokonce i na lodích uprostřed jezera bylo slyšet rytmus jazzu.
Za městem se nám do záběru postavil zajímavý objekt. Byl to hrad Chillon vybudavaný na skále přímo nad jezerem. Kdybychom tehdy věděli, jaký historický skvost to míjíme, určitě bychom oželeli nějaký ten frank a šli se podívat dovnitř. Chillonský hrad proslavil sám Rousseau ve svém románu Nová Heloisa. Inspirován tímto dílem se zde málem utopil básník Lord Byron. Dumas, Hugo, Anderson či Hemingway, ti mnozí zde hledali inspiraci pro svou tvorbu.

KOLEM MONT BLANCU NA COL DU GALIBIER A VERDONSKÝM KAŇONEM K AZUROVÉMU POBŘEŽÍ
Po 14 dnech cesty, s 835 km v nohách (z toho 550 km po Švýcarsku) opouštíme překrásnou zemi helvétského kříže a vjíždíme do Savojských Alp Francie. Francouzsko-švýcarskou hranici jsme překročili ve městě St. Ginolph, a nebýt mapy a cedule s omezením rychlosti, ani to nepoznáme.
Naše cesta vedla dál po pobřeží přes Evian do Thononu. Jet přes sedlo Grand St. Bernard (2469 m) se nám zdálo moc náročné a cesta z Martigny přes Col de la Forcia (1527 m) je hodně frekventovaná. Takhle se nám podařilo vydedukovat, že objet Léman a přijet do Chamonix ze severozápadu bude nejlepší.
Rozhodně jsme se nemýlili. Cesta z Thononu na Col des Gets (1160 m) byla velice příjemná. V řece Drance D.M. bylo tolik vodního živlu, že nám neustálou společnost dělali raftaři, kteří jezdili speciálními autobusy nahoru a divokou řekou se plavili zase dolů. Poslední noc před příjezdem pod nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (4807 m) jsme u Arzenálských vodopádů (vodopády s největším volným spádem v Evropě) slavili Lentilčiny narozky. Příjemnou atmosféru u táboráku s bezvadnou baštou a pravým francouzským vínem jsme zakončili nocí pod širákem. Všechno bylo v pohodě až do třetí hodiny ranní. Pak totiž přišla těžká bouřková mračna a brzy to začalo: hromy-blesky, poprchání-déšť, rychlé balení-úprk, hledání úkrytu v blízké vesnici a zbytek noci v čísi králíkárně. Na reakci paní majitelky, která ráno přišla krmit králíky, asi hned tak nezapomeneme a ona určitě taky ne!

V Chamonix, v jednom z našich cílů, nás nečekalo nic dobrého. Ráno před plánovaným pěším výstupem k ledovcům masivu Mt. Blanc přišla průtrž mračen. Lilo bez přestání 4 hodiny a po dešti bylo celé okolí totálně v mracích a mlze. Jediné, co jsme z velehor jasně rozpoznali, byly dva ledovce Glacier des Bossons a de Taconna. Jejich ledové jazyky tvoří známou kulisu Chamonix. Poblíž těchto ledovců je i ústí 12 km dlouhého tunelu skrz Mt. Blanc. Smutní a zklamaní opouštíme horské město v sedlech bicyklů. A to stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Po dlouhatánském sjezdu však odbočujeme na Albertville. Při přejezdu na sedlo za St. Gervais se nám najednou naskytla jedinečná možnost vyfotit vrchol Mt. Blancu v plné kráse. Jenomže jako na potvoru došly ve foťáku baterky, a než jsme nabili nové zdroje, byl záběr v mracích. Taková škoda!
Město Albertville bylo nejupravenějším městem celé naší cesty. Všude bylo čisto, cesty přehledně značené, uspořádání ulic pravidelné a cyklostezky bez chybičky. Spali jsme poblíž olympijského komplexu za velkým gymnáziem. Druhý den se nám podařilo tento olympijský stadion i tréninkový park navštívit.
Další postup nám ulehčila údolí řek Isere a Arc. Byla to taková pohodička před "bouří". Čekal nás totiž obávaný Galibier. Každý, s kým jsme se dali do řeči, nás od něj sice odrazoval, ale žádný kopec ještě nebyl nikdy tak prudký, jak nám o něm vyprávěli, tak proč ne?!
A už tu bylo to ráno a očekávaný zážitek stál před námi. Šlapátka zaskřípala a už se jelo. Nebe bez mraků, ranní chládeček, serpentina sem, serpentina tam, první cyklista zeshora, první zespodu, pak další serpentiny, další cyklisté a motorky a spousta šlapání. K tomu sem tam čokoláda, záhy sedlo Col du Telegraph (1570 m). Následuje ještě sjezd na nějakých 1200 m do městečka Valloir.
A pak už jen hore, hore, hore... Dohromady 34 km. Šlapali jsme to "celých" 8 hodin, profrčelo kolem nás 130 cyklistů a 90 motorek. Na vrcholu sedla v 2646 metrech nadmořské výšky se před námi otevřel nádherný pohled na severní stěny štítů La Meije (3983 m) a Barre des Ecrins (4102 m) s mohutnou ledovcovou podporou na úpatích.
Cesta na Col du Galibier je krásný celodenní zážitek, zvláště pak když se vydaří počasí. Pokud má člověk trochu fantazie, může cestou do sedla mít pocit, že se ocitne jakoby ve vysokém Himálaji.
Dojatí a unavení míříme po hodině opět do údolí, dřív, než přijde soumrak. Při sjezdu fotíme nádherná panoramata s večerním sluncem. Cesta vede stále dolů z kopce až do nejvýše položeného města v Evropě - Brianconu. Zde již plně pociťujeme změnu podnebí - je čím dál větší výheň. Jako odměnu za přejetí sedla si dáváme dobrůtku - pečené kuře.
Pokračujeme v cestě na jih kolem jezera Serre-Poncon (největší přehradní jezero v Evropě) a po řece Durance až do historického města Sisteronu. Zde hledáme opravnu kol, abychom za 30 F nechali vyměnit prasklé kuličky v přední nábě.
K Velkému Verdonskému kaňonu odbočujeme od řeky Durance. Táhne nás to tam jako magnet. Už samotné jezero Svatého kříže s deltou řeky z kaňonu je krásná podívaná, a těch lidí! Koupání též přišlo opět vhod a bylo velmi příjemné.

Pokračujeme dál přes rozsáhlou oblast horké Provence. Všude jsou typická levandulová políčka. Vůně je to omamná, ale krásná. Už není tak lehké najít pramen pitné vody, o to větší děláme zásoby. Cyklistu zde v tomhle ročním období vesměs nepotkáváme. Přes poledne se jízda stává méně příjemná až nepříjemná. Alespoň nemáme výčitky svědomí, že si protáhneme pauzu na oběd. Během dne jsme upustili od všech teplých jídel a vaříme až večer. Základem naší stravy se staly bagety. Třeba se sýrem, který je relativně levný, zvláště v síti supermarketů.
Venkov v Provence byl velice romantický. Vesničky měly tak trochu středověký nádech, chaloupky většinou nažloutlé s pořádnými okenicemi, kterými nepronikne horký žár slunce. Na náměstíčkách javory platany a pod nimi ve stínu lavičky.
Velmi příjemné pro cestu na kole se nám staly rozsáhlé borovicové háje. Byly sice vyprahlé, ale stromy dávaly dostatečný stín. V hájích byly vidět v pravidelných intervalech hasičské cisterny na vodu a též jsme občas potkali hasičskou hlídku.
Dvacátý pátý den naší cesty dojíždíme do přístavního města Marseille, což je druhé největší město Francie založené již v 7. století př. n. l. Zde je také nejzazší bod naší cesty a poprvé se dostáváme k pobřeží Středozemního moře. Po dlouhých týdnech strávených převážně v horách a na venkově dostáváme doslova šok. Ulice plné lidí, spousta aut, nepřehledné křižovatky a silný poryv větru od moře. To vše nás doslova vyhnalo z města, o kterém jsme ještě nedávno snili, abychom vzápětí pochopili, že tenhle šrumec nás, méně či více, bude doprovázet ještě skoro celý týden.
Do vln moře skáčeme až v městečku Cassis. Bylo to velice romantické pokoupáníčko při západu slunce. Pohoda však neměla dlouhého trvání, neboť vysoko na skalách nad hladinou moře vypukl požár křovin. Hasiči pak jezdili dlouho do noci a nám se v borovicovém hájku těžko usínalo.
Rána u moře byla nádherná. Provoz aut se nezdál tak silný, jako je u moře běžné. Od Cassis jsme se rozhodli pobřeží opustit a do St. Tropez přejet přes klidné pohoříčko Masivu des Maures. Bylo to velice příjemné rozhodnutí. Nejenže cesta nebyla frekventovaná, ale byla i zajímavější. Projížděli jsme lesy korkového dubu. U cesty bylo možno vidět i sběrače korkové kůry, kteří značně ušmudlaní tvrdě pracovali se sekyrami a pilami. Dozvěděli jsme se, že kůra korkového dubu se loupe jednou za pět let.

Netrvalo to ani moc dlouho a už před námi bylo to slavné městečko St. Tropez. Zde jsme si vychutnali to nejlepší koupání z celé cesty, a to hned několikrát. Klidná pláž, průzračná voda, spousta atraktivních lodí a dokonce i pár Čechů, to bylo radosti! Hned první ze dvou dnů pobytu nás uvítaly policejní sirény. Nejspíš měli poldové nějaký zásah, a tak byli opravdu všude. Dokonale nám to dokreslilo atmosféru Četníka ze St. Tropez.
Samozřejmě jsme se projeli příjemným městem a vyfotili se u policejní stanice, kterou zná každý Evropan.
Další naše trasa se již držela břehů moře, abychom neminuli žádné ze známých letovisek Azurového pobřeží. Provoz aut byl sice docela hustý, ale neustále jsme někam odbočovali, jezdili po nábřežích a chodnících, takže to byla docela legrace. V hustém provozu bez náklaďáků bylo celkem bezpečně, neboť naše kola byla nejrychlejší dopravní prostředek.
Města nám jaksi splynula dohromady. Bylo to jedno velké dlouhé rejdiště plné aut, turistů, nekonečných pláží, palem, hotelů, spousty slunce, krásné oblohy a moře. Kdykoliv se nám zachtělo a byla možnost dostat kola na pláž, skočili jsme do vln a vychutnávali si to slané potěšení. Každé město z naší Azurové trasy bylo pojem: St. Raphaël, Cannes, Antibes, Nice, Monako, Menton. Podařilo se nám shlédnout slavný palác filmových festivalů v Cannes, u něhož byl chodník s otisky rukou slavných hvězd.

Opravdu největší zážitek nám připravilo Monte Carlo. Bylo jako jedno superobří honosné sídliště, v kterém je blázinec a moc velký kopec. Drobný problém s našimi koly nastal nahoře před Oceánografickým muzeem. Pokladní nám nechtěli hlídat kola, prý že tam chodí mnoho Čechů, že by se nám za ně nemohli zaručit!!! Nakonec jsme kola nechali kousek od pokladen s přesvědčením, že za tak vysoké vstupné - 60 F/os. - se nám na ně snad občas mrknou.
Ještě projížďka kolem princova paláce, Napoleonova muzea a velké katedrály. No a pak už jen pryč od těch davů turistů, policistů, z toho vedra a chaosu. Ujíždíme svižně dál za ovanu mořského větru. V kapse nás studí poslední frank. Jsme šťastni a plni dojmů z Francie.
Kousek za posledním francouzským městem Mentonem vjíždíme do tunelového blázince již na italské půdě. Bez jakékoliv kontroly a s celkovými 1900 kilometry na našem kontě. To krásné francouzské dobrodružství bylo dlouhé 1070 km a stihli jsme ho za 16 dní.

ITÁLIE PÁDSKOU NÍŽINOU A KOLEM JEZERA LAGO DI COMO
Italské tunely už pro nás nebyly atrakcí, spíše jsme k nim měli značnou averzi. Není to totiž zrovna bezpečný způsob cestování. Jediné dobré, co tunely nabízejí, je chládek.
Ještě před první mořskou koupelí v nové zemi navštěvujeme kuriózní restauraci. Byla to tzv. "melounová restaurátión", neboť se tam prodávaly a podávaly jen melouny. Ach, jak ty byly krásné, vychlazené a sladké! Taková bašta! Opravdu zdařilá oslava Itálie.
Hned poté se na pobřeží u Ventimiglie oddáváme vlnám na oblázkové pláži. To jsme ještě netušili, že je to naše poslední mořská koupel. Následující večer byl dost dramatický. První šok nastal, když na pobřežní cestě neúměrně zhoustl provoz a z řidičů se stali piráti silnic. Brzy nato přišlo docela drsné dusno a obloha pozbyla sympatický azur. Další šoky: nebylo možné nikde najít vhodné nocležiště, nebylo ani kde "opřít kolo" (WC). Prostě krize.
Ráno bylo odhlasováno: končíme s pobřežím a hurá do hor!
A tak jedeme: nejdřív do San Rema nakoupit a pak vzhůru do Ligurských Alp. Náš směr byl od nynějška Alessándria.
V prvním údolí si všímáme, jak úrodný je to kraj. Ač vůkol samý kopec, v dolině rostou citrony, fíky, mandarinky, hrušky, jablka, jedlé kaštany, olivy, rajčata a další dobrůtky. Vesnice, které jsme míjeli, měly nádech středověku, ale zcela odlišný než v Provence. Tady byla stavení ponurá, bez výrazné barvy a obklopená hlubokými lesy. To nám doslova spravilo náladu. Náš životní prostor opět dostal řádné rozměry. Bylo to, jako když nás pustí z basy.
Značně zrelaxovaní po dni odpočinku se vrháme do nejšílenějšího úseku cesty. Ano, právě průjezd Pádskou nížinou nebyl nejlehčí. Přes den nás deprimovaly nekonečné roviny a vesnice, kde se snad zastavil čas. Byli jsme vcelku zajímavou atrakcí, protože cyklistika se tady touto formou prostě neprovozuje.
Cesta mezi Milánem a městem Como byla i na těch menších tazích dosti frekventovaná. S veselou jsme se pak pustili zase mezi kopce, kde nám skoro celý následující den dělalo společnost předlouhé jezero Lago di Como. Jak na potvoru však začalo pršet a z vytouženého koupání a lebedění byla jen mrzutost pod okapem nebo drsňácká cesta v dešti. To by jeden nevěřil, co taková ženská dneska vydrží.
Závěr Itálie už bylo jen hluboké údolí v obležení dvou až třítisícových vrcholů. Naštěstí se nám podařilo nalézt cestu, po níž auta skoro vůbec nejezdila. S obavami z nadcházejícího švýcarského sedla jsme za překrásného rána přijeli do městečka Chiavenna, abychom dali Itálii sbohem.

ŠVÝCARSKO NA MALOJA PASS A ÚDOLÍM ENGADINU
Znovu přijíždíme do Švýcarska. Okruh se začíná uzavírat. Tentokráte to bylo pořádně do kopce na sedlo Maloja pass 1815 m. Více než polovinu tohoto třicetikilometrového stoupání nám dělala zajímavou společnost německá cyklistka Ulrika. Pověděla nám smutný příběh, jak její přítel, s kterým na kole cestovala, havaroval před italským jezerem Lago di Como, jak jej zachraňovali doktoři vrtulníkem a jak jim velice pomohla jedna italská rodina. Nahoru do sedla se za námi z Itálie brzy přihnala mračna s větrem a my se rychle začali ubírat směr St. Moritz. Už na kraji města se Ulrika oddělila a změkčile šla nocovat do kempu. Zato my uháněli dál do města, abychom záhy prodělali studenou dešťovou smršť.
Na prozkoumávání dvojitého dějiště zimních olympijských her (1928 a 1948) jsme jaksi neměli v té zimě náladu. Teprve až se počasí umoudřilo a nastal čas večeře, bylo nám dopřáno odpočinout si. A to doslova. Totiž takové tábořiště, na jaké jsme narazili, se vidí opravdu jen málo: ohniště s rošty, spousta nasekaného dřeva, stylové posezení, idyla pod lesem u říčky, no radost pohledět a pojíst. Škoda jen toho seníku opodál, ten mohli nechat odemčený!
Další den v této jedinečné zemi se jelo báječně. Vlastně Maloja passem počínaje začala 500 km dlouhá cyklostezka Inntal, která zvláště v údolí Engadin byla velice pestrá a poměrně z kopce. Nádherná panoramata jsme již brali jaksi samozřejmě.

RAKOUSKO NÁVŠTĚVA JEZERNÍCH SLAVNOSTÍ A KONEČNĚ ŠUMAVA
Ani jsme se nenadáli a již po dvou půldnech ve Švýcarech přišla cedule s označením Österreich. Do toho opět trochu více deště, několik protilavinových galerií a stylový rakouský alpský venkov.
Dorážíme do Landecku, a tím uzavíráme po 38 dnech a 2350 km velký okruh.
Po italské absenci spojení s domovem nám úspěšné telefonáty našim blízkým udělaly velkou radost i nepříjemnost. V telefonní budce se nám podařilo totiž zapomenout jediný kompletní adresář, jehož ztrátu jsme pocítili hlavně ve Schliersee při hledání tety a strýce.
V Innsbrucku, městě, kde nám léčili na smrt nemocného prezidenta, jsem byl na kole již před rokem za studujícím bratrem Standou, proto se ze mě stal na chvíli tak trochu průvodce. Moje vzpomínky ožívaly ještě celou cestu až do městečka Jenbach, kde se mé loňské putování stočilo na cyklostezku Zillertal.
Po Inntalu se jelo velmi rychle. Ujet více jak 100 km denně bylo již běžné. Ani nám to nevadilo, neboť jet rychle bez zdržování byla strategie návratu. Odbočili jsme až u města Kufstein, abychom mohli přejet do Bavor a navštívit tetu a strýce.
Příbuzní v turisticky exponovaném městečku Schliersee z nás měli radost, ale hlavně starost. Ze všech dní roku jsme si vybrali zrovna den s velkým "D". Ve Schliersee jsou každoročně v půli srpna jezerní slavnosti s krojovaným průvodem. Vše se koná na počest krále Ludvíka II., který za své vlády v 19. století městečko navštívil. Samotná jezerní slavnost napodobuje královskou jízdu lodí po přilehlém stejnojmenném jezeře, při níž krále doprovázejí na loďkách vdavekchtivé dívčiny. Z dlouhého průvodu po ulicích se nám do paměti vryla především neopakovatelná hudba zcela odlišná od všech dechovek, co naše uši kdy slyšely.
I když podmínky pro spočinutí ušmudlaných vandrovníků nebyly ve Schliersee zrovna ideální, naši hostitelé pro nás udělali první poslední. Napakovaní jídlem, vymydlení a odpočinutí jsme vyrazili na poslední etapu alpské cesty. Trvalo to už jen čtyři dny, než nám zamračená paní z české celnice ve Stožci na Šumavě orazila pasy.

VLAKEM DOMŮ
Poslední ráno již bylo 47. v pořadí. To zdánlivě nudné ranní balení spacáků, karimatek, igelitu, balení báglů a ztuhlé nasedání na kola, to vše už byl zažitý rituál. Ten den bylo vše jakoby naposledy, jako by končilo něco, co už jaksi patřilo k nám.
Stačilo ujet jen pár kilometrů a vše bylo u konce. Ne, nic nás nepřejelo, ani jsme nehavarovali, pouze město České Budějovice se objevilo na obzoru. Značně zkultivovaní, předzásobení, šťastní a tak trochu smutní zároveň, jsme se oddali zdánlivému pohodlí železného oře a jeho vozů. Osmihodinová cesta nás však úplně odvařila, obrala o kola a zcela zdecimovala. Holt jsme tak dlouho hltali denní dávky svalové únavy, že se nám v tom vlaku udělalo úplné absťákové nevolno.
Doma z nás měli velkou radost a kola nám železnice dodala hned druhý den ráno.
Hurá!!!

MALÁ REKAPITULACE:

  • Projeli jsme pět cizích zemí (Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Německo) a dvě knížectví (Lichtenštejnsko a Monako).
  • Ujeli jsme 3200 km za 47 dní.
  • Nejvyšší místo cesty byl Col du Galibier - 2646 m n.m.
  • Nejdále od domova - Marseille asi 1100 km vzdušnou čarou.
  • Největší denní vzdálenost - 117 km.
  • Noclehy 3 x legálně a v posteli, 22 x pod širákem a ostatní různě.
  • Nafotili jsme 300 fotek + 300 diáků a sepsali deník o 124 stranách A4.

 

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.

ŠTĚRBA-KOLA.cz | GlobalDat a.s. eshop a webdesign, © 2003-2016 ŠTĚRBA KOLA