Články - Jízdní kola ŠTĚRBA-KOLA.cz

Vrátí se do parlamentu diskuse o povinném nošení přilby?

Statistika úrazů hlavy cyklistů v souvislosti s absencí ochranné přilby a úmrtí na silnicích je neúprosná. Za posledních pět let u nás bylo usmrceno 768 jezdců na kole, více než čtyři tisíce jich bylo zraněno těžce a bezmála 22 000 utrpělo lehčí zranění. Co je nejvíc alarmující, každoročně utrpí vážné poranění hlavy kolem dvou tisícovek dětských cyklistů.

Nové tretry firmy Cannondale jsou, jak je u značky tradicí, do detailu promyšlené, plně funkční a pěkné!
Jsou vyrobeny z prvotřídního, vodě a větru odolného dubu bez suků. Montáž kufrů se doporučuje samořeznými vruty a při jízdě šumavským hvozdem doporučujeme používat insekticidních přípravků proti dřevokaznému hmyzu.

V obecně hektickém tempu chrlení novinek působí nástin modelové řady 2005 americké značky Kona rozvážným dojmem. Na prkna konstruktérů přitom rozhodně nesedal prach, zapojeny byly také nejnovější technologie odpružení. Namísto šokování zbrusu novými koncepcemi ale Kona pokročila dál ve specializaci jednotlivých skupin nabídky.

Pro sjezd i freeride je připraven nový rám STAB. Dle referencí týmu pro Světový pohár ale bude downhillová verze vybavena 180mm vidlicí, zatímco freerideři si vyžádali 200 mm kroku vpředu. Zdvih rámu 200 mm řídí nový, delší tlumič Fox DHX 5.0. Protože u vyšších zdvihů je blokace pérování pod bržděním znatelnější, bylo u Stabu DH nasazeno plovoucí ukotvení třmene. Patky rámu již napříště neponesou seřizování délky rozvoru - detail prý nebyl příliš užíván.
Čistokrevně freeridová řada STINKY byla představena s grafikou užívanou na armádních vozech (snad je tu jistá souvislost s novou čepicí inspirovanou Fidelem Castrem). Kromě Stinky Supreme s výše avizovaným rámem s 200 mm zdvihu mají tyto modely 180 mm kroku, tlumiče Fox DHX a čistější vedení bovdenů vahadlem. Namísto zvyšování rámu jsou vyšší velikosti delší.
Biky COILER by měly vrátit freeridingu původní rozměr, který se s užitím vysokozdvihých mašin a lanovek vytrácí. Jsou určeny pro agresivní sjezdování, mají ale být schopny celodenního šlapání po kopcích. Všechny modely zvýšily zdvih na 150 mm vpředu i vzadu prostřednictvím nových jednokorunkových vidlic Marzocchi 66 a "chytrých" tlumičů Fox DHX.
Drsné XC reprezentuje již tradičně skupina DAWG, jejíž zdvih se ze 100 mm nad oběma koly symetricky zvýšil na 125 mm. Biky opisují geometrii coilerů, jde ale pochopitelně o méně robustní, snáze ovladatelná kola pro celodenní expedice v horách.
I pro švihové cross-country se již 100 mm zdvihu stalo normou. Série KIKAPU prošla podstatnými změnami nejen v oblasti odpružené kapacity, ale i její formě: vzduchový tlumič Fox je delší (snížený poměr zdvihu rámu/tlumiče), zatímco vahadlo bylo zkráceno. Pro zvýšení tuhosti celku přibylo v oblasti středu výrazné kování, trubky Clump Race Lite s hranatým profilem u hlavové trubky jsou inspirovány freeridovými rámy.
V ranku dirtových kol je novinkou čistokrevný signature model Cowan, ostatní skokanské rámy jsou se dvěma převodníky univerzálnější. Přínosná se při argumentaci defekty rámů zdá kategorie masivních konstrukcí CLYDESDALE s hranatými trubkami Clump určená těžším jezdcům stejně jako agresivním XC borcům. Narozdíl od dirtjumpových kol jde o hbité biky s XC či Back Country střihem kokpitu. Klasický hardtail měl v sestavě vždy své místo, pro 2005 zůstává prakticky beze změn, s abnormálně širokou škálou velikostí čítající šest stupňů.
Marzocchi, jejíž produkty najdete na mnoha modelech Kony, se sice akce jí zastřešované nezúčastnila, nová jednokorunková vidlice 66 s ladně frézovanými kolečky regulace, pevnou 20mm osou a masivními nohami na bicích Coiler ale budila pozornost. 150 mm zdvihu ocelových pružin jistě kočíruje systém inteligentního útlumu, na jaké bázi ale funguje, to si musíme počkat do představovačky ve Whistleru za měsíc.

Převzato z časopisu Velo
(tt)

"První level máme za sebou, nebylo to nic extra, uvidíme, co další," pronesl Tomáš slangem hráčů počítačových her na spodní zastávce lanovky v německém Bad Wildbadu, když čekáme na její příjezd. Do místního bikeparku nasměrovalo naše kroky především představení nové kolekce kol a doplňků Kona 2005. Vláček zrovna přijíždí, můžeme si při chvilce cestou nahoru trochu popovídat.

Místní bikepark byl zprovozněn v srpnu roku 2000 jako čtvrtý německý v pořadí. Nabízí celkem sedm tratí, od dual slalomu přes bikercross po freeride a sjezd, poslední dvě jmenované ve dvou verzích. Zatímco freeridová jednička je označována v průvodci jako jednoduchá a dvojka už jen jako lehká, u obou sjezdových variant najdete jednoznačné slůvko "těžké". Centrum bikeparku je situováno na kopci a i když na to vůbec nevypadá a nízká papundeklová budova připomíná spíše sprchy se záchodky známé z českých kempů, nabízí vše, co k podobné atrakci patří. Tedy půjčovnu kol (vybírat lze od hardtailů po sjezdové speciály), vybavení v podobě chráničů a helem i servis, pokud se vám podaří něco zničit. Pokud zničíte sami sebe, najdete vy, pokud jste při vědomí, nebo někdo z vašich souputníků po celé trati hustě rozeseté cedule s čísly záchranné služby.
Pro Konu není podobný způsob prezentace ničím novým, značka dýchá neuvěřitelnou pohodou, stejně jako její zástupci a lidé z firmy, podobně je patrný i její příklon k agresivnějšímu pojetí bikingu, ač předvedená kolekce je úplná a nabízí ve stejné kvalitě i pevná kola pro XC, silničky, fitness modely či dokonce cyklokrosový speciál a retro dres. Proto jsme již loni mohli nová kola zhlédnout také v bikeparku, v rakouském Leogangu. Spolu s Konou se novinkami pochlubili i její dvorní dodavatelé, tedy Hayes, Race Face a Fox.

Level two
Konečná zastávka "bergbahnu" se blíží a opět nás vyzývá, vraťme se tedy zpět do hry. První level startoval na parkovišti nedaleko konečné zastávky, těsně pod správní budovou, a byl opravdu lehký. Taková klasická lesní pěšina, občas nijak ostrá zatáčka, sem tam vystoupí z udusané hlíny kámen. Druhou pravdou je, že tu můžete letět třeba šedesátkou a pak už si na kamení musíte dávat pozor, stopa je úzká, jednomužná, chyba může znamenat trable. Pro příznivce skoků tu jiní příznivci skoků připravili třešničku - dřevěné lavice, nižší i vysoké přes půl metru, které umí hodit hodně daleko. My se raději při první jízdě drželi při zemi, při jen občasném užívání si podobné atrakce to chce se rozkoukat.
Ke vstupu do druhé úrovně je potřeba od konečné lanovky sjet asi kilometr po asfaltu. Anebo absolvovat stejnou vzdálenost po rovině po udusané pěšině v parku a nevynechat tak část tratě označené jako bikercross. Při vizuálním kontaktu nepatřila trať k našim favoritním, po prvním sjetí jsme věděli, že ji určitě ještě zkusíme. Široká dráha vás protáhne přes množství muld, kde to můžete pořádně odlepit od země, a klopenými zatáčkami, v nichž s každou další jízdou tisknete brzdovou páčku menší silou a necháváte kolo opřít se do klopení. Bikercross končí u klasického lyžařského vleku - kotvy. Tu stačí jednou stranou vrazit pod sedlovku a druhou stranu přidržovat (na dual slalom vyváží zájemce lyžařská "poma"). Současně ale stojíme na startu freeridové dvojky. Level two nás čeká!
Pěšiny jsou tu také úzké, jen hned od začátku příkřejší a hodně rozbité, povrch na mnoha místech pokrývají uvolněné kameny. Přejezd cesty a za ní hned znovu do terénu ve stejném stylu. Jedeme poprvé, takže si všechno spíš v klidu očicháváme. A je to dobře, kameny schované v trávě umí rozhodit. Další překřížení cesty a Tomáš smykem brzdí. Pod námi se otevřel asi 150m příkrý padák. Situace zhodnocena, otáčíme kola a najíždíme znovu, zadky pěkně nad zadní kolo. Při dalším kole na stejné trati už nás neznalost trati nestaví a pouštíme to dolů přímo. Dále už "dvojka" jede podobným stylem jako nad touhle stěnou a končí ve městě. Rychle na lanovku, nadešel čas postoupit do třetího kola a máme zase chvilku na povídání.

Na slovíčko
Zatímco v jiném blízkém bikeparku, v rakouském Leogangu, který jsme navštívili loni, vás s kolem na kopec vyveze kabinková lanovka, tady stejnou službu odvádí lanovka podobná té pražské na Petříně. Dva vláčky jsou vzájemně spojeny lanem, hmotnost jednoho pomáhá při cestě dolů motoru vytáhnout nahoru ten druhý. Lanovka přepraví denně průměrně 450 lidí, po trase dlouhé 756 metrů "uhání" rychlostí 2,4-4 m/s. O víkendech jezdí každou čtvrthodinu, ve všední dny každých 30 minut. Kabiny jsou až na dvě pro pěší turisty uzpůsobeny pro přepravu kol, jsou vybaveny háky pro jejich zavěšení a vyhrazeny přednostně cyklistům. Aby také ne - za dva dny, které jsme zde strávili, byli právě cyklisté hlavním osazenstvem, a tedy i zdrojem příjmů.
Na pohled se klasická lanovka může zdát rychlejší, ovšem i přesto, že jen akce Kona zde soustředila na 250 bikerů lačných sjezdování, pouze jedinkrát jsme se nevešli hned do prvního vláčku, který přijel. Ten pojme odhadem asi 20 cyklistů, zatímco běžná kabinka dva až tři. Uvnitř čekárny i vláčku hodnotíme situaci. Jezdci v plné zbroji sedlající sjezdové speciály vypadají "ostře", takže někdo jako my, kdo se do bikeparku podívá jednou za rok, může mít pocit, co tu vlastně dělá. Stojíme tu v nepatřičně přiléhavých dresech a XC volných kraťasech, na hlavách normální přilby, chrániče veškeré žádné, snad vyjma nacpaného batůžku na páteři. Ale je třeba nepodléhat pocitu. Velká část spolujezdců mizí znovu a znovu zápasit s lehkými tratěmi, další velká část zápasí s nástrahami terénu, zuby nehty. A jak můžeme vypadat my? Sedláme kola Kona Joyride, model designovaný pro půjčovnu v bikeparku v kanadském Whistleru. A Whistler, to už je nějaký pojem! Takže možná jsme za zelenáče, ale možná za divochy, co si přijeli nalehko odpočinout do lehčích terénů. Ale to asi ne. Pravda? Na kole možná něco umíme, ale vyšší zdvihy a půjčené kolo vyžadují návyk. Nedostanete je do ruky po jedné jízdě, ani po dvou, ani po půl dni. Proto je představa, že jednou za rok odložíte svůj pevný bike nebo sportovní XC full, půjčíte si minimálně freeridový speciál a jeden den si užijete brutální jízdu, hodně zavádějící. Brutálně můžete tak leda skončit. I když na běžném XC hodně umíte, tohle jsou přece jen dva různé světy.

Level three

Dveře vláčku se otevírají, sundáváme kola a pátráme po první ze sjezdových tratí. Směrová cedulka je skryta na stromě mezi slunečníky venkovní hospůdky. Vyhoupeme malý kopeček a mezi stromy v lese se nám otevře vstup do DH 1. V první zatáčce mezi půlmetrovými balvany zbaběle otáčím a jedu ještě jednou potrénovat na level two. Tom mi pak u lanovky popisuje trať a v druhém dějství už vyrážíme spolu. Proti freeridu je to obří rozdíl. Spousta velkých kamenů, kořeny, sem tam drop, ostré zatáčky, které jen občas lze zkrátit strmým terasem. Není to typická jezdivá sjezdová trať, stále se pohupujete mezi množstvím kamenů, otáčíte na pětníku, sjíždíte vysoké, ale krátké terénní schody. Je jen pár míst, kde Tomáš slézá, je jich více, kde podléhám já. Na vině je především malá rychlost, chtělo by to svižnější, ladnější průjezd, než se zastavovat o velké kameny. Ale je potřeba si vše napoprvé spíš prohlédnout, další kolo už bude lepší.

Ani na téhle trati stejně jako u dvou předchozích nechybí několik přejezdů cest a silniček. Vždycky jsou značeny, ale je třeba s nimi počítat a zpomalit. Na tratě mají sice chodci vstup zakázán, ale právě tady ke kontaktu může dojít.

Další cesta vzhůru K vláčku lanovky vedou poslední metry tratí městem, po hlavní kolonádě. Ta je hodně originální - z jedné strany ji lemují domy a hospůdky, z druhé říčka. Uprostřed vedou koleje vlaku, který tu v pravidelných intervalech projíždí a pulsuje jako dopravní tepna. Žádná tramvaj, normální vlak. Sedíte na zahrádce, popíjíte kávu a půl metru od vašeho stolku se prožene lokomotiva s několika vagóny.

Promenáda působí přítomností cyklistů i tak trochu paradoxně. Na jedné straně velká koncentrace vozíčkářů a promenující se skupinky lázeňských hostí, kteří si přijeli odpočinout či vyléčit zdravotní problémy, proti nim pak těžkooděnci, kteří si na těžkých tratích říkají o to, býti zítra lázeňskými hosty léčícími si zdravotní problémy.

Level four Nájezd do druhého sjezdu jsme napoprvé nenašli, další pokus už jsme nemohli podniknout, protože lanovka ukončila pro tento den svou práci. Rychle tedy do penzionu v pět kilometrů vzdáleném Calmbachu, vykoupat a v civilu vzhůru nahoru, kde na nás čeká večeře a další program. Jedním z jeho bodů bylo i promítání nového videa v produkci Kony. Můžete si stokrát říkat, že další video už vás nemůže ničím překvapit, a pak jen otevřete pusu úžasem. Pokud to neuděláte vědomě sami, triky, které v novém filmu předvádí hvězdy jako Watson, Cowan, Bender, Pritzl a spol., to učiní za vás. Druhý den jsme zhodnotili situaci, nechali kola v garáži a s foťáky v brašně vyrazili nejprve za prací. Druhou sjezdovou trať jsme tak absolvovali po svých. Byla zcela jiná než ta včerejší, rychlá, jezdivé úseky delší. Kameny byly větší, ale nebylo jich tolik. V pravidelných intervalech jsou na trati rozmístěny vysoké dropy, ať přírodní přes kameny, tak uměle zbudované. Borcům svištícím okolo nás jsme záviděli o to víc, čím nám bylo jasnější, že dnes už se na kolo nedostaneme. Mnozí s tratí bojovali pomalu, někteří rychleji. Jejich výkony jsme uznale hodnotili do chvíle, kdy jezdec v červeném dresu prosvištěl okolo nás několikrát rychleji než všichni ostatní, vypadalo to, jako by jel po hladké pěšině a ne mezi šutráky a přes hluboké skoky. Kousek pod námi zastavil a tlačil kolo zpět. Nebyl to nikdo jiný než Marcus Klausmann, německá hvězda světových sjezdových tratí. Pokud sami nezkusíte podobný sjezd, nikdy nedoceníte um těchhle lidí. Nebo dokud nestojíte přímo u trati a nemůžete porovnat ty propastné rozdíly.

Leogang vs. Bad Wildbad Z Prahy je to do Bad Wildbadu zhruba o 100 km dál než do rakouského Leogangu (reportáž Velo 7-8/03). Rakušané nabízejí za podpory Kony dokonalejší zázemí - obří půjčovna s koly a servisem je hned u lanovky, z její kabinky vysednete ihned na tratě, vše je přehledné. V Bad Wildbadu déle tápete, každá trať začíná jinde, značení cesty k ní je sporé. Navíc kilometr sice není mnoho, ale do mírného kopečku na sjezdovém speciálu si máknete. Bezpečnostní zajištění je v obou táborech srovnatelné a na velmi vysoké úrovni. Sjezdové tratě jsou náročnější v Bad Wildbadu, jen je zde obří skok mezi freeridem a DH, je to buď, anebo. Obě rakouské trasy vedou paralelně, občas se potkávají, takže můžete kombinovat jejich úseky. Freeride v Bad Wildbachu je relativně lehký, pokud trochu umíte na kole, sjezd těžký. V Leogangu freeridová trať ne zcela dostává svému jménu - je to udusaný uměle vytvořený chodníček se spoustou skoků, připomíná místa na německé trati Biker X. Cenově je výhodnější Wildbad (denní permanentka cca o 150 Kč levnější), ale je zde zhruba o stejnou částku dražší půjčovné kol a vybavení.

Bikepark Bad Wildbad
Jako čtvrtý v pořadí v Německu funguje od srpna roku 2000. Nabízí sedm tratí - "parkur" (250 m), biker X (700 m), dual slalom (300 m), dvě sjezdové tratě - DH 1 (1,5 km) a DH 2 (1,7 km) a dvě freeridové - FR 1 (1,4 km) a FR 2 (1,7 km). U DH a FR tratí se převýšení pohybuje v rozmezí 200-220 m. Otevřeno: celé léto denně od 10:00 do 18:00 hod, k dispozici je lanovka (jezdí denně) a dva lyžařské vleky (zavřené v pondělí a v úterý)
Ceny: lanovka plus vleky - 22/15 eur (jeden den/půl dne), 40 eur (2 dny), pouze lanovka - 17/10 eur (jeden den/půl dne), pouze vleky (dual, biker X) - 10 eur/jeden den, půjčení kola 15/40/50 eur (XC, FR, DH) na jeden den, kompletní chrániče včetně helmy - 21 euro/den
Praktická rada: až k bikeparku lze dojet autem (parkovné 3 eura), ale lepší je parkovat ve městě (zdarma) a vyjet přímo lanovkou. Cesta: Rozvadov, Norimberk, Heilbron, Pforzheim, vzdálenost zhruba 650 km z Prahy
Informace: www.bikepark-bad-wildbad.de
Ubytování: velmi mnoho možností, ceny za penziony i obyčejnější hotely se pohybují v rozmezí 17-40 eur, ubytování v nedalekém kempu Enzklösterle přijde na 4,50 eura na dospělou osobu a noc, malý stan s autem na 5 eur. Informace: Verkehrsbüro Bad Wildbad, König-Karl-Stra e 7, tel. 07081/10280, reise-verkehrsbuero@bad.wildbad.de
Cyklistická akademie
Každý měsíc probíhají nejen v rámci bikeparku semináře o technice jízdy vedené profesionály pro minimálně 5 lidí. Například silniční třídenní soustředění s Mikem Klugem a Steffenem Wesemannem přijde na 265 eur, zahrnuje ubytování, stravu, vyjížďky a diskuse s hvězdami, nastavení optimálního posedu, výběr materiálu, stavbu tréninku, techniku jízdy či vyšetření lékařem (www.radsportakademie.de).

Převzato z časopisu Velo
Rudolf Hronza
Foto: Tomáš Taich, autor

ARICA, 6. 11. 2001, 13:00, 0 m n. m., START

"Ne, přece nebudu tlačit plně naložené kolo přes 200 metrů písečné pláže. Kolu písek nedělá dobře, a vůbec - tlačit kolo v písku...," říkám si. Kolikrát mi to za pár dní bude znít v uších? A tak si jen symbolicky smočím nohu a dokumentární startovní fotečka má Pacifik jen z povzdálí. A pak se rozeběhnou první metry, čerstvý západní vítr v zádech smaže stoupání a my večer můžeme spočinout ve výšce 900 metrů nad mořem. Dopravní značka s náklaďákem poněkud postaveným na zadeček v úhlu 45o nás upozorňuje, že dnes to začne "doopravdy", dnešní cíl je ve výši 3200 m. Nohy se však rychle dostanou do pravidelného rytmu a permanentní 4% stoupání, které nás čeká po celý den, nějak přestáváme vnímat.

Stoupáme nad údolí-oázu Lluta v poušti Atacama a snažíme se uniknout polednímu žáru do větších výšek. Vnímám okolní rezavočervenou poušť, a protože mysl v té dřině nějak nemá co na práci, baví se po svém.

Cestu do NP Lauca v nadmořské výšce 4650 m dobře znám z předcházejících akcí. Autem je to pěkný, celkem třistakilometrový výlet z Ariky a zpět, aklimatizace není nutná. Jenže na kole je to trošku jinak. Pokud se chcete s jistotou pohybovat v nadmořských výškách od 3000 metrů, musíte být aklimatizováni. Při špatné aklimatizaci hrozí zdravotní potíže, které mohou nejen ohrozit uskutečnění akce, ale v závažných případech i život. My jsme naši aklimatizaci začali paradoxně v cíli trasy, San Pedru de Atacama. Kromě toho, že jsme si v nadmořské výšce 2400 metrů moc pěkně zařádili v pouštních pistách a kaňonech, tak jsme se také na jednom z autovýletů dotkli čáry 4200 metrů.

Trvalým stoupáním se probíjíme pouštními údolími, až se nám nakonec odhalí výhled na další tentokrát už pětitisícové předhůří And. V cíli u restaurace - "posady vagón" - jsou už skoro všichni a vydatně odpočívají. Na rozdíl od ostatních, kteří makali bez větších přestávek, nemáme potřebu zalehnout do spacáku, ale místo toho se věnujeme popíjení maté de koka a konverzaci s pánem domu. Vezeme mu také dárek - videokazetu s filmem ČT2, který zde o něm natočil Jan Burian před dvěma roky. S povděkem přijímá, bohužel si ji však nemůže pustit, neboť ve skromně zařízeném bývalém železničním vagonu (ovšem se solární energií - zde se žije přísně ekologicky) nemá video. Nicméně při naší večeři zní na počest českých cyklistů Honzova muzika z audiokazety.

"Naše" asfaltka z Ariky sleduje bývalou inckou stezku, která vedla od jezera Titicaca k Pacifiku. Pro její ochranu i odpočinek karavan stavěli Inkové vojensko-obchodní stanice zvané pukará. Jednu z nich, Pukará de Copaquilla, právě míjíme i nyní na trase. Kdysi jistě monumentální stavba ční na sklaním ostrohu a kontroluje úrodné, dnes jako v inckých dobách uměle zavlažované údolí s terasami. Dnes zde (jako i na celém chilském altiplanu) žijí indiáni kmene Aymará. A pak stále výš a výš a na konec z výšky 3900 m přehlížíme městečko Putre ležící v údolí téměř 300 metrů pod námi. V dnešní etapě překračujeme aklimatizační limit 500 m/den, v pěkném indiánském městečku proto zařazujeme první odpočinkový den, abychom zahnali i drobné příznaky aklimatizačních problémů. Po dvou noclezích pod střechou v útulném hostalu a s vědomím, že brzy už téměř nebude kam, stoupáme dál. Kolem 3900 metrů se objevují první lamy. Většinou zde žijí polodivoce - jejich majitelé z okolních vísek si je pouze jednou za čas přijíždějí "sklidit" - podojit, ostříhat, vybrat kusy na maso. Lamy jsou totiž nenáročná zvířata, kterým stačí dostatek potravy a voda. Pokud jim toto zajistíte, nemají žádnou potřebu se pohybovat dále a trvale zůstávají v blízkém okolí. Společně s kondory budou našimi hlavními společníky na altiplanu, kterého v této výšce dosahujeme.

ALTIPLANO
Altiplano je název pro obrovskou andskou náhorní plošinu, částečně bezodtokou pánev. Rozkládá se v nadmořských výškách kolem 4 km a je pokryto z větší části pampou - plochým územím se sprašovými nánosy, na kterých se uživí trsy rezaté trávy pro lamy a místy i sporé keříky. Ale hlavní vlastností altiplana je, že z něj nádherně vyrůstají Andy. Kopce v této části dosahují výšek přes 6000 metrů a jako u naprosté většiny andských vrcholů jde o bývalé či činné sopky. Jejich podobu jako by vystřihli podle vzorového obrázku sopky: kuželovitý stratovulkán, ozdobený nahoře čepičkou. Ty marnivější kopce si k tomu pořídí jezero na úpatí a do něj si nasázejí plameňáky a lamy - to abyste je viděli i v zrcadle a vyplýtvali tak spoustu fotomateriálu na různé pokusy... A ty nejnáročnější kopce si k tomu decentně pokuřují.

Aymarská víska Parinacota leží na úpatí stejnojmenné sopky (6330 m). Stává se naším posledním odpočinkovým bodem předtím, než se odpoutáme od asfaltu, a tudíž i civilizace. Jeden den věnujeme výletu nalehko a zvykání na výšku 4400 m. Ještě bychom mohli vcelku rychle a beztrestně uniknout při aklimatizačních potížích dolů, do hustého vzduchu, kde se člověk z ničeho nic nezadýchává a kde nemusí trpět čaj uvařený z téměř vlažné vody. Ale kromě Zdeňka, kterému lékař František pomáhá kortikoidy, nikdo necítí žádné významnější potíže. Ale je pravda, že některé jedince přece jen deptá pohled na lahůdkovou večerní cigaretku, kterou si s Jardou dopřáváme k večernímu maté de koka.

V Parinacotě bydlíme ve zdejším multifunkční domečku. Utábořili jsme se v prostorách lokálu hospůdky, která podle všeho funguje i jako místní kino a obecní úřad. Paní domácí si kromě toho přivydělává pečením chleba ve velmi jednoduché pícce a soubor jejích živností doplňuje provoz veřejného WC pro občasné návštěvy turistů. Každopádně je babča velmi milá a očividně z nás má radost nejen jako ze zákazníků ale i jako z lidí.

Po včerejším výletu nalehko si nás dnes již v plné zbroji naposled vychutnává vulkán Parinacota. Přestože jsem tu již počtvrté, i tentokrát mi způsobí deficit v zásobách diáků.

Po 30 kilometrech opouštíme asfalt. Očekávaná roleta se však po pár kilometrech zahušťuje hlubokými písečnými vanami, do kterých radostně zapadáme. Co že jsem si to říkal na začátku u moře? Písek však po pár kilometrech mizí a my v 4670 metrech dosahujeme dalšího výškového rekordu. Setkání s lamami už přestáváme evidovat, příjemným objevem jsou přírodní termály, které uleví našim roletami těžce zkoušeným řiťkám.

Zvykáme si na rozlehlost prostoru altiplana. Obrovské pláně vyšperkované bílými jakoby sněhovými plochami salarů (solných jezer) a lemované vulkanickými černočervenými pohořími. Pocit sepětí s všehomírem je velmi intenzivní. Obtížně se to fotí, ještě obtížněji se to popisuje, ale velmi silně se to vnímá.

Daleko jednodušeji se popisuje každodenní režim diktovaný klimatem. Nalézáme se v prostoru mezi obratníkem Kozoroha a rovníkem v období astronomického léta, a tak sluníčko je opravdu velmi silné. Velká nadmořská výška teplotu silně snižuje. Každé ráno se probouzíme kolem půl sedmé do jasného počasí. Vstáváme, rozbíjíme led v PET láhvi, venku je kolem -5 oC (noční extrém pod -12 oC). Vaříme, balíme a kolem deváté při odjezdu už je nad 10 oC. Po poledni se dosavadní bezvětří mění na protivný západní, stále sílící vítr. Dojíždíme kolem šesté večer a v již ledovém větru máme nejvýš hodinku na uvaření, zatáboření a zalezení do spacáku. Pak už je venku pod nulou a vítr utichne tak někdy kolem půlnoci.

Klima trošku zaskočilo Jardu a oba jeho spolunocležníky Martiny. Při redukci výbavy před akcí "sáhli" hoši i na tloušťku spacáku a doufali, že si ve třech ve stanu zadýchají. Jejich cvakání zubů a rozcvičky nás nyní budou budit každé ráno. Hlavní nepříjemností tohoto počasí je, že výrazně omezuje večerní společenský život, protože po osmé večer se už u ohně zkrátka sedět nedá. Ale hvězdy, hvězdy jsou tu tak blízko, že se na ně dá sáhnout...

EL CONDOR PASA
Paso znamená ve španělštině průchod = průsmyk, sedlo. My když jsme během výpravy řekli paso bez určení jména, měli jsme s obavami na mysli průsmyk ve velmi sporném místě trasy v nadmořské výšce kolem 5000 m. Mapy se zde totiž dosti podstatně lišily v zobrazování terénu. Nakonec jsme dali důvěru chilské vojenské speciálce, která cestu přes průsmyk značila jako úzkou horskou cestu, v souladu s tím, co jsme podle ní už absolvovali. Byla to chyba. Dnes mohu zodpovědně říci, že mapové podklady zřejmě pocházejí z doby chilsko-bolivijských válek z konce 19. století a byla vydána především za účelem zmatení nepřítele.

První zastávkou v civilizaci je po čtyřech dnech ospalé hraniční hnízdo Colchane, ležící na asfaltce spojující Chile a Bolívii. Vybavenost nás vcelku uspokojila - obchod s pivem a chlebem, špagetami a vínem, hospůdka, kde nám upravili poněkud pohublá kuřata, a v celku přijatelný hostal. Jenom tu nemají harinu tostadu - praženou mouku a kalorickou bombu - standardní součást Láďova a mého jídelníčku. Na této cestě jsme se bez ní museli obejít.

Ještě pár kilometrů před městem jsme se po vcelku drsném sjezdu zastavili ve vesnici Isluga s jedním z nejslavnějších chilských kostelíků. Mše se zde koná právě jednou ročně a je s ní spojeno i obrovské procesí. Ale k tomu dojde až na Tři krále, to se nás netýká. Odpočatí a zcivilizovaní radostně vyrážíme s úlevou z Colchane. Čeština má pro zhodnocení významu takovéhoto místa vcelku výstižné dvojsloví, pro tyto stránky se však nehodící. Nedaleká vesnička Cariquima nás překvapuje daleko větší úpravností, ale jen do té doby, než nám místní vysvětlí, že sem plynou státní peníze pro uchování kultury Aymarů. Další vesnička na naší silnici - Ancuaque - už takové štěstí nemá, hliněné domky se rozpadají a vesnička očividně živoří jako těch pár ostatních, co jsem potkali. Jenže silnice, po které opět stoupáme (Colchane má 3500 m), vypadá nově - široká velmi poctivě založená se zpevněným makadamovým povrchem. Je tak nová, že na ní ani ještě není roleta. Že by měla pravdu obyčejná turistická mapa 1:2 000 000, která tu měla zakreslenou silnici?

"To skončí buldozerem uprostřed cesty a dál nic," míní kdosi optimisticky. Stoupáme dál po kvalitní cestě, objíždíme mohutný vulkán Cariquima (5390), vypadá to, že i dnešní příděl 60 kilometrů bez problémů strávíme. Na 4150 m stojí vpravo montované domečky se zelenými auty poblíž. No jistě - INGENIEROS - znamenité chilské ženijní vojsko, které budovalo i Carreteru Austral. Vojáčci o nás mají zjevně starost. Končím v buňce u důstojníka, který mi vysvětluje, že přes průsmyk silnice nevede. Říkám, že vím, že je tam stezka, kudy naše kola projedou (přestože naše vojenská mapa je legálně zakoupená, neodvažuji se ji vytáhnout). Moje tvrzení jej rozruší natolik, že začne mluvit anglicky (tedy tím, na co si vzpomene ze střední školy - Chilané zastávají vcelku oprávněný názor, že španělština je také světový jazyk a zvládnutí jednoho světového jazyka považují za dostačující), domnívá se, že jsem mu nerozuměl. Jenže mně je to jasné a po krátké poradě se spoluexpedičníky se rozhodujeme pokračovat dál - nová silnice zkrátka někde skončí a místo ní bude pokračovat původní stezka. S tímto klidným vědomím táboříme. Ráno moudřejší večera. Po 4 kilometrech nacházíme buldozer. Parkuje v nadmořské výšce 4680 m a za ním už táhne kamsi vzhůru pouze řada červených kolíků. Stezka žádná! "Vracet se nebudem!" - to už padlo včera. Tak tedy vzhůru! Svahem sestávajícím z hrubého sopečného popela se rveme vzhůru. Je to dost pracné. Z našich strojů-miláčků se tak stává nepříjemná přítěž, a to zatím neuvažujeme, co to s nimi provede. Po svahu stoupá řada mravenečků, každý sám se svým nákladem. Nad námi krouží kondoři - místní zdravotní policie. Tak špatně na tom snad ještě nejsme! Téměř každý z nás si s každým krokem zlepšuje svůj výškový rekord. Čekám na Janu, která zaostala vzadu, v téhle situaci není dobré, aby lidi zůstávali sami. Výška začíná být už dost cítit, i mně už chybějí síly. Ti, kteří dorazili dříve, se nyní vracejí pomoci opozdilcům. Nakonec se scházíme všichni v Paso, spojeným úsilím všech přítomných výškoměrů a GPS stanovujeme jeho výšku na 5115 m.

Jsme na vrcholu naší expedice, 10 z 12 přítomných si právě nastavilo svůj výškový cyklorekord na tuto hodnotu. "Z kopce to půjde snadno," míní kolektiv. Po prvním sjezdu pěkného suťáčku je ale zase všechno jinak. Traverzujeme sutí, společným úsilím rozebíráme kola a brašny, abychom je mohli přenést po kusech přes skalní ostrohy a kozí stezky. Kola tlačíme z kopce v písku proti silnému větru a za tmy konečně táboříme u zázrakem nalezeného pramene. Za celý den jsme urazili celých 28 km (také rekord) a ztratili půl dne z rezervy vytvořené v předcházejících dnech.

Noc byla nečekaně teplá, ráno máme ušetřenou práci s rozbíjením ledu. Po krátkém průzkumu se pouštíme podél koryta vyschlé říčky. Pesimisté v čele s Jardou si odmontovávají pedály, aby si při tlačení neotloukali kotníky. Mají recht - cesta korytem je ještě 8 km dlouhá. Místo očekávaných dalších termálů jsou zde jen sutiny domečků, avšak... začíná zde sjízdná cesta. V blízké neskutečně chudé vesnici (z nejasných důvodů jsou ale velmi nuzně odění obyvatelé vybaveni vcelku slušnými triedry) není jako v těch předcházejících žádný obchod. Volíme pokračování dál, abychom dosáhli civilizace s našimi tenčícími se zásobami co nejdříve. A jako symbolické transkontinentální spojení peče ten večer Jarda v jihoamerické polopoušti berberský chleba v popelu.

SALARY A LIDÉ
Velké širé altiplano se rozvíjí kolem nás. Roleta pomalu či rychle ubíhá, stejně jako štíhlá sopka po levé straně střídá tlustou a tu zas tupý kopec se zničeným vrcholem. Přibývají kilometry a také i pády, zejména v četných písečných polích - to když se je snažíme "prostřelit" a nedokážeme udržet směr - trochu to připomíná jízdu na vodních lyžích. Salary přibývají jeden za druhým. Paqusa, Surire (tam byly pěkné termály), Huasco (tam byla pitná voda v geologické základně). Mapa tvrdí, že k salaru Coposa nás dovede asfaltka (co to je?). Hm ano, to je takové hladké černé a vůbec na tom není písek ani roleta. A jezdí po tom takové divné smrduté obrovské domy na čtyřech či šesti kolech. Ale kopce to má taky.

Táboříme kousek před vyhlídkou na salar. Hned další (opět) nádherné ráno se nám panoráma salaru otevře v celé kráse. Fotím skládané panorama a nemůžu se vynadívat. Až doma vyvolám diáky, nepochopím, co jsem vlastně chtěl fotit. Stavíme ještě u laguny s plameňáky (pokolikáté už?). Asfalt končí u domečku s ohromnou anténou. Přichází místní policista - carabiniero:
"Su pasaportes, por favor," a ukáže do domečku. Následuji ho a vidím, že to tu bude zajímavé... Ponechávám mu pas a jdu ven upozornit ostatní. "Zastav, támhle si dej kolo, připrav si pas, jsme zatčeni v pohraničním pásmu!"

Ve velké vrátnici si nás seržant přísně měří temným pohledem podpořeným mohutným knírem. Zatímco zapisuje naše nacionále, posílám kolegy do vedlejší místnosti. Pohodlná křesílka, kouřící termosky s horkou vodou, krabičky s čajem, kávou a cukrem, mísa kulatých chilských chlebíků, piksla másla a kousky sýra. Lehká chilská snídaně. Vtípek je mi samozřejmě okamžitě odpuštěn. Přichází seržant, který splnil svou evidenční povinnost a živě se zajímá o naši cestu. Cyklisty prý tu ještě nikdy neviděl a Čechy už vůbec ne. A jedním dechem dodá, že je mu líto, že nás Belgičané vyřadili z MS ve fotbale. (Fotbal je tu jako v celé Latinské Americe velmi populární - běžný Chilan zná z Čechů kromě Václava Havla ještě Haška a Poborského, ti zkušenější ještě přidají Skuhravého a Nedvěda). Ještě nám v televizi ukážou, že v Kábulu "už je vymalováno". Neplánovaný oběd byl příjemný, ale musíme dál. Carabinieros se omlouvají, že lepší pohoštění nemají (sic!), kdybychom chtěli, že můžeme i přespat. My však musíme dál. Carabineiros de Chile - siempre tu amigo (Chilští karabiniéři jsou vždy tvým přítelem!) stojí u všech chilských silnic. Když mi před 5 roky zhodnotili naměřených 154 km/h na Panamerické dálnici (limit byl 90), byl jsem trochu jiného názoru.

Střih zpět z asfaltu do písku je poněkud nepříjemný. Projíždíme kolem nádherného solitéru tyčícího se z altiplana - osamělý pravidelný kužel hory Pabellon del Inca (5112). Nahoře se nachází prastará svatyně Inků a k ní vede očividně udržovaná cestička tvořící pravidelnou šroubovici. "Střihneme si to?" hecuje někdo vedle mne. Někdy místnímu názvosloví dochází invence. Další pohraniční město Ollagüé leží u Salaru de Ollagüé pod Volcánem Ollagüé (5863). Hraniční přechod je i železniční, prochází zde téměř opuštěná unikátní úzkokolejka, která spojuje pobřeží Pacifiku se sítí Bolívie a Peru - jedna z velkých železnic světa. Městečko tvoří vlastně dvě polozpustlé ulice, které obklopují obrovské prázdné nádraží.

Nejúpravnějším stavením je restaurant a hostal - náš dnešní azyl, a i to je skromné. Ale co - mají tu chleba, sýr a špagety a piva je taky dost, ve studené sprše spláchneme prach a šrámy z dnešní i předcházejících etap. Ta dnešní byla poměrně krvavá - rozbité cesty v drsných sjezdech nám dávaly zabrat.

CESTA VULKÁNŮ A SLZ
Půletapa příštího dne jako by vypadla z pouťových přesýpacích obrázků. Pískoprachové přesypy tvoří úžasné tvary černobíle kolorované. Po obou stranách cesty defilují vulkány - je to nezvyk, zatím jsme je měli pořád jen po levé straně. Stoupáme do malého sedélka a pod námi se rozvíjí Salar de San Martín, přestřižený vejpůl tělesem železnice. Po ní supí nákladní vláček, kterému jsme před chvílí hravě ujeli. Tato "cesta vulkánů" mne velmi zaujala už na mapě, realita je daleko před představou, a tak si ji teď fotograficky i očima patřičně vychutnáváme.

Po noclehu v zapomenuté hornické osadě na téměř smetišti a zastavení v sedle u dalších policistů je dnešní etapa vlastně táhlý sjezd až na 2900 m. Očekávaná vesnice v cíli je sice překvapivě uzavřenou vojenskou osadou, ale místní carabinieros si vědí rady a nechávají nás přespat v dřevěném domku bývalého důstojnického klubu a společnost nám dělají tři vojáčci v teplácích. Třicetikilometrový sjezd po asfaltu do půvabného městečka Chiu Chiu (2550 m) je příjemnou ranní rozcvičkou. Po nákupech a občerstvení - Chiu Chiu je víkendovou osadou bohatých horníků z nedalekého největšího měďného dolu na světě - a tudíž je příslušně vybaveno, míříme ale zpět do pouště a k altiplanu. Přestože je nám potřeba nastoupat na 3500 metrů, celkově najíždíme opět přes 80 km. Ráno (už pokolikáté?) je opět moudřejší večera. Po 3 kilometrech zdobí cestu nápis CAMINO CORTADO (cesta uzavřena) a je pravda, že camino opravdu nepůsobí udržovaně.

"Kde neprojede džíp, projede horské kolo!". A když neprojede, protlačí se nebo přenese, zjišťujeme během následujících hodin. Písečné vany, zborcené mosty, vymletá koryta - jet se to prostě nedá. Překonáváme etapový rekord a zvládáme za den celých 21 km!!! Rázem jsme o půl dne zpět za itinerářem. Následující den očistec pokračuje. Kompletně písečná cesta stoupá až do výšky 4660 m. Co že jsem si to říkal na začátku u moře? Krize, která se i o mne pokoušela včera, konečně přichází. Moje záda se začínají těžce vzpouzet proti tlačení kola. Kondoři se opět slétají. V horských sedlech na mne postupně čekají Láďa s Janou a společně stoupáme dál. A jako mávnutím proutku: za nejvyšším sedlem po 10 km končí písek a začíná krásně jetelná cesta. Slavné gejzíry Tatio jsou tu raz dva. V termálních bazéncích se vyvaluje zbytek skupiny, prý na nás čekají už 2 hodiny. Už včera jsme se smířili s tím, že dnes večer v San Pedru nebudeme, přestože vzdálenost je sice jen dvouciferná a máme k dobru přes 2000 m. Příští den altiplano zkouší moji trpělivost i paměť. Tuhle trasu už znám z předcházejících akcí, kdy jsme sem jezdili na oblíbený autovýlet ze San Pedra. Stoupáme na Paso las Vizachas (4650 m) a ohlašuji poslední průsmyk. Táhlý sjezd - a - stoupání a další průsmyk (4580 m). Táhlý sjezd - a - stoupání do dalšího průsmyku (4730 m). Jsme 40 km před San Pedrem a stále přes 2 kilometry nad ním! Očekávaný střih je velmi náhlý a samozřejmě příjemný. Za hodinu a půl už přistáváme na hlavním náměstí městečka a začíná nám docházet, co se nám podařilo.

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.
text a foto: Miloš Podpěra

Jen týden po premiérovém 4-men downhillu Top to Bottom Eliminator v rakouském Leogangu se v sousedním údolí konala další neméně zajímavá akce. Při příležitosti otevření nového bikeparku v Saalbachu se tu odehrál první velký evropský freeridový závod - Adidas Slopestyle. Osobní pozvání, startovní listina plná nejzvučnějších jmen světa freeridingu, desítky akreditovaných novinářů i vypsané prize money potvrzovaly slova pořadatele - Michal Maroši tam musí být! Sice to znamenalo obětovat trénink před prvním závodem Českého poháru ve sjezdu, ale po celonočním přesunu zvládl Michal absolvovat obě akce.

Ač se slopestyle řadí mezi freeridové disciplíny, má mnohem blíže k Red Bull Ride než k o něco populárnějšímu Rampage. Překážky jsou vytvořeny převážně uměle a s trochou fantazie by bylo možné trať přirovnat ke skateparku vystavěnému na sjezdovce. Podobně jako v případě fourcrossu i zde lze nalézt jednoznačnou inspiraci snowboardingem. Bikový slopestyle vstřebal různorodé prvky volného ježdění, od kanadských lávek přes impozantní dropy a wallridy, parkové záležitosti jako grindboxy, ke streetovým prvkům, až po sérii trailsů v cíli. Tomu odpovídala i skladba různě zaměřených jezdců. Od pravověrných freeriderů, sjezdařů-obojživelníků reprezentovaných Graciou či Marošim, k back-flip specialistovi Timo Pritzelovi. Slopestyle důkladně prověří, jak kompletní je umění borců, jejichž kousky známe z videí a sjezdových tratí. Dlužno podotknout, že o výsledcích rozhodují stále "jen" lidé a záleží na porotě, na která hodnotící kritéria klade větší důraz. Dejme ale již slovo jednomu ze dvou českých zástupců na Adidas Slopestyle, Michalu Marošimu...

"Výsledek na Red Bull Rampage zapůsobil na pořadatele, a tak jsem díky jejich pozvánce měl možnost, stejně jako dalších 35 borců z celého světa, zkusit si první evropský závod tohoto nového odvětví mountainbikingu. O co tu vlastně jde? Freestyle na sjezdových a freerideových kolech a to na všemožných macatých překážkách. Mr. Gareth Dyer vystavěl na sjezdovce nad Saalbachem lávky rovné i všelijak zatočené, dropy, wallridy, přeskakovaná auta, přívěs i kabinu lanovky a závěrem ještě mnoho různých jumpů. To vše bez časového limitu za dohledu rozhodčích, a to ne ledajakých. Na rozhodcovské lavici se potili big freeride stars Super T, Dangerous Dan a další tři vostřáci, žádní panáci, co nikdy neseděli na kole. Ti měli za úkol sledovat progres, styl, obtížnost a čistotu triků. Kvalifikace se jela na dvě kola a široký výběr prvků na trati dával jezdcům i divákům možnost dostat se do pravého bikového rauše.
První kontest se ovšem odehrál již předešlou noc v klubu U kozla, kde probíhala mnohými poctivě pojatá party a kde nejvíce bodů nasbíralo duo Mr. Gaspi & Gracia...
To ranní trénink začínal v poněkud vlažnějším tempu, ale i tak diváci mohli vidět nehorázné kousky, často ještě vláčných skokanů. Přítomnost početné bandy fotografů a kameramanů a samozřejmě i prize money 10 000 Euro ale znamenaly dostatečnou výzvu i pro ty nejzmoženější borce, a tak nikdo nenechal nic náhodě a k vidění byly back flipy, no handy na dropech, nose manuálky na bednách a další pekelné kousky. Gaspi vyslal no hand pod největším dropem.
Do finále se dostalo top 20 a tam už se jelo na jedinou jízdu. Rideři do toho šli na krev. Za podpory speakera jako vystřiženého z Ein Kessel Buntes začalo přihlížejícím vysychat v hrdlech. Startovalo se v opačném pořadí výsledků kvalifikace a já začal frézovat dráhu na svém Specialized Demo Nine jako osmý od konce. Moje finálovka se skládala z drop to table na největším osmimetrovém macíkovi, transferu, wallridu, projel jsem se po kabince a nakonec polítal nad trojicí dirt jumps. Moderátor řval něco jako - motocross style and tricks, huge jumps and clean run - a byl z toho třetí flek. Druhé místo si svými backflipy vytočil Timo Pritzel a za mega diktát si trofej zasloužil Cedric Gracia.
Když ty dva dny shrnu, musím říct, že to byla povedená akce, rozhodně zajímavá nejen pro diváky, kteří mají možnost vidět z jednoho místa mega airy po celé trati. Užili jsme si to i my jezdci, bylo na čase, abychom se sešli dříve než na dalším Rampage. Teď už i ti kluci američtí vědí, že nejen v tom jejich pralese nebo v Utahu si mohou užít spoustu zábavy, ukázat se před mnoha diváky, foťáky a kamerami, přiučit se od jiných hardcore-riderů a vyrobit pár modřin... Koneckonců, stejnou trať si můžete vyzkoušet i vy, až budete mít cestu kolem. Teď už jen postavit něco takového na té naší rodné hroudě!"

Převzato z časopisu Velo
Michal Maroši & Zdeněk Pól
Foto: Jakub Vlček (Freeride.cz)

Každý teenager dnes vlastní horské kolo, dokáže toho závodní cyklistika využít?

Je to nekonečný řetěz telefonátů. Mám syna/dceru, miluje horská kola a chtěl by jezdit někde v oddíle, kam se mám obrátit? Nebo se ozve přímo sám zájemce o nastartování sportovní kariéry. Cyklo začátky v některém z klubů je prostě půda neprobádaná, o níž je jen málo informací.

S nástupem horského kola jakoby nastala doba pohodlí - cyklisté sice v drtivé většině vyhledávali MTB především jako nový zdroj zážitků a únik z cest plných aut, ale od mnohých bylo také možno slyšet ódy na komfort jízdy. Odpružené vidlice, silné pláště, tvarování sedel, to vše jejich nadšení jen podporovalo. Silničnímu kolu přívlastek vytřásadla zůstal, i proto možná znatelný nástup krosových kol. Není divu, vždyť už jen úzké pláště a pevné vidlice mají minimum možností poprat se s vibracemi. To ale neznamená, že musíte hodit flintu do žita. Vyznavači svižné silniční jízdy mohou její komfort posunout výrazně výše, a to už jen drobnými změnami.

Učarovala mi severská příroda a na kole v podstatě nikam jinam než k polárnímu kruhu nejezdím. Mnozí mi nechtějí věřit, že samotářství provozované tam daleko na severu je vskutku to nejbezpečnější. Není tu jedovatá havěť, nekrade se tu, nepřepadá, lidé vycepovaní přírodou si pomáhají. A šelmy včetně medvědů nejsou zas tak krvelačné, jak se všeobecně míní. Neznám ten svět příliš, ale zdá se mi, že není přívětivějších lidí a krajů, než severských. A potom, můj den, můj polární den s půlnočním sluncem, tam trvá po celou dobu cesty. A to je také nádherné.

PO SEVERU EVROPSKÉM, SEVER AMERICKÝ
Do sedla "dálkařského" kola jsem zasedl pozdě, hluboko po čtyřicítce. V roce 1996 jsem uskutečnil svoji první větší cestu, to bylo do Norska. Žádný Nordkapp, nýbrž pouze 12 dnů a 1280 km z Oslo přes fjordy západního pobřeží a zpět vnitrozemím do Oslo. Už tehdy jsem si ale přidal výstup na zaledněný nejvyšší vrchol celé Skandinávie - Galdhopiggen.

O rok později jsem si dopřál 1600 km dlouhý okruh Islandem. Po dvoudenním čekání na počasí se mi i tady podařilo zdolat nejvyšší vrchol ostrova, jež má téměř nevyslovitelný název - Hvannadalhnúkur.

O posledních prázdninách se splnil můj další velký sen. Se vším potřebným k životu jsem projel Aljaškou. Za 22 dnů jsem na kole ujel 1983 km. K tomu 1200 km terénním autem, když mě na obrátce u polárního kruhu přemluvil německý mladík, abych mu dělal společníka na jeho cestě až k Severnímu ledovému oceánu.

Aljaška na mě udělala velký dojem. Pro cykloturistiku se mi zdá být ideální. Počasí je tu (na rozdíl od Islandu) stabilní, vytrvalejší déšť mě prakticky nezastihl. S výjimkou nejsevernější tundry a horských oblastí je tu poměrně teplo s teplotami až ke 20 oC. Připravíme-li se dobře na nezávislý pobyt v divočině (většinou se nám nepodaří dorazit k lidem), potom by nás nemělo nic zaskočit.

PĚT KILOGRAMŮ DOBRŮTEK MÍSTO CLA
Proletět deset časových pásem, to už je zážitek. Let z Prahy přes Amsterdam a Detroit do aljašského Anchorage trval celkem 19 hodin, z toho 16 hodin ve vzduchu. Časový posun způsobí, že devatenáct hodin cestou tam zvládneme za odpoledne, ale stejných devatenáct hodin cestou zpět se protáhne na bezmála dva dny.

Bezprostředně po příletu na americký kontinent jsem učinil první dvě, a také poslední, nepříjemné zkušenosti. Jednak v Detroitu jsem musel vyplnit další anglicky psané dotazníky (po těch, které jsou nezbytné pro získání víza) a jednak si mě celní úředník řádně proklepal. Těch 40 kg pečlivě sbaleného nákladu jsem musel do poslední nitě rozbalit. U potravin vše co mělo něco společného s masem, třeba jen malůvka vepřové hlavy na instantní polévce, šlo stranou, aby posléze propadlo Spojeným státům americkým. Takový je předpis. Paradoxně prošla domácí slivovice a domácky vyškvařené sádlo se škvarkami, o kterém jsem tvrdil, že je to zvláštní český sýr. A tak nevím, kdo koho na té celnici tenkrát vlastně napálil. Faktem ale je, že jsem to byl já, kdo přišel téměř o pět kilogramů dobrůtek.

Detroit, jak se ukázalo později, se zřejmě rozhodl prověřit mou toleranci k malérům. Na Aljašku totiž za mnou neposlali polovinu zavazadel, a ta dva dny cestovala někde po východním pobřeží USA. Už už jsem ztrácel naději. Díval jsem se po levných trekových botách a batohu, že se pustím po Aljašce pěšky, když tu zbytek kola s ostatními věcmi dorazil. A to byl konec nepříjemností a odtud už bylo vše jen nádherné.

KDO CHCE BÝT SÁM, JEDE NA ALJAŠKU
Jet na kole tři dny lesem a nemít při tom žádný výhled do kraje tu není problém. Jet zeleným oceánem rovinaté tundry, kde kam jen dohlédneš, je jediným otiskem člověka pouze stužka prašné cesty, to je též Aljaška. Projet horami bez turistů, opřít kolo o ledovec, spát ve společnosti bobrů - i to je Aljaška. Rybami hemžící se řeky a jezera bez rybářů, rozsáhlé nepropustné močály, ale i mocně páchnoucí mršina losa, kterou nemá kdo uklidit, tak to je pravá aljašská divočina.

Bylo pro mne překvapením, že domácí označují divočinu jako buš. Projel jsem tedy aljašskou buší, kde na rozloze zhruba dvacet krát větší než-li naše republika žije jen asi 650 tisíc obyvatel. Polovina z nich ve dvou největších aljašských městech. Ve dvěstěšedesátitisícovém Anchorage a šedesátitisícovém Feirbanksu. Není proto divu, že od lidí k lidem je to tu dál, nežli jsme v Evropě zvyklí. Stakilometrové úseky bez lidských sídel nejsou výjimkou. V krajině za polárním kruhem už potom ani příliš nepřekvapí u cesty zaprášený nápis "NEXT SERVICE 270 MILE", což volně přeloženo znamená, že nejbližší místo, kde si můžete něco koupit nebo zařídit, je vzdáleno asi 430 km.

AMERIKA JAKO ŘEMEN
Avšak není to jen nedotčená liduprázdná příroda. Městům a městečkům se nevyhneme a v nich potom pulzuje čilý život. A samozřejmě, že po americku, vždyť jsme přeci v jednom ze států USA.

Na příjezdech do největších měst narazíme na dálniční přivaděče s hustým provozem v mnoha jízdních pruzích. Stejně jako "dole" (tak se tu totiž říká vlastním Spojeným státům), i tady na Aljašce je auto symbolem amerického životního stylu. Aljašský Američan do něj nasedne po sejití tří schůdků z obýváku a vysedne z něj pokud možno co nejblíže dveří kanceláře, či supermarketu. Pěšky se tu nechodí, na kole se tu jezdí výjimečně. Ulice jsou v důsledku toho bez lidí. A to až tak, že se skoro nemáte koho zeptat na cestu. Všichni jsou buď v autě, nebo uvnitř. Zřejmě proto také chodníky pro pěší ve městech mnohdy ani nejsou a jsou-li, potom na rozdíl od vozovek, ve špatném stavu. To cyklistovi neunikne.

Nakupuje se tu rovněž po americku. Chcete gallon mléka, dostanete slevu. Koupíte rodinné balení se čtyřiceti naprosto stejnými kuřecími stehýnky, dostanete rovněž slevu. Chcete čerstvou broskev letecky dopravenou z Kalifornie, vyberete si některou z deseti druhů. Hypermarkety lákají a vskutku v nich lze zabloudit. Dostanete tu vše a nutno dodat, že na rozdíl od jiných severských zemí (Island, Norsko) za slušné ceny. Na Aljašce lze tedy přežít i s českou peněženkou.

SEVERSKÁ EXOTIKA
Pojďme však již na cesty.

Volba trasy je poměrně jednoduchá. Je dána velmi řídkou silniční sítí, ale vzhledem k velké rozlehlosti se tu dá ujet i několik tisíc kilometrů. Nabízejí se tři základní pojetí: okruh k jihu vnitrozemím tj. Anchorage, Tok, Fairbanks, Anchorage, nebo cesta na sever k polárnímu kruhu a za něj, či konečně kratší trasa na jih do Seward a Homer. Absolvovat vše vyjmenované by podle mého odhadu mohlo trvat asi dva měsíce, trasa okruhem k polárnímu kruhu asi necelý měsíc. Z hlavních tahů tvořených kvalitními asfaltovými silnicemi se navíc nabízejí i stakilometrové, převážně šotolinové odbočky.

K cestě za polární kruh nutno ale dodat, že ač je velmi lákavá, je též mimořádně náročná. Především tím, že na nějakých čtrnáct dnů zůstanete odkázáni sami na sebe a na to, co uvezete na kole. Přitom za pohořím Brooks Range čekají už jen rozsáhlé roviny tundry bezmála bez jakékoliv krajinné zajímavosti, pokud se to krajinou dá nazvat. Prašná cesta tu byla zbudována jen kvůli naftařskému komplexu Prudhoe Bay, jež leží na samém břehu Severního ledového oceánu. Tady lze také dokoupit zásoby a poslat pohlednici z nejsevernější pošty amerického kontinentu. Tisícová migrující stáda sobů, jež jsem tu spatřil, působí monumentálně.

Při volbě trasy nemusíte váhat. Volba kterékoliv je volbou dobrou. Všude je totiž mnoho k vidění, všude čeká severská exotika a podbízí se dodat, že panenská.

HUNTING AND FISHING
Frekvence používání těchto dvou slov je na Aljašce zřejmě vyšší než jinde na světě. Znamenají lov a rybaření. Ne, že by se to rybáři a lovci po Aljašce jen hemžilo, Aljaščanů je prostě málo, ale narazíme-li už na ně, potom rozhodně mají doma pušku a pruty. A není divu.

Přelom července a srpna je obdobím tahu lososů. Začnou-li se řeky zahušťovat hejny těchto velmi chutných ryb, přestává se pracovat a Aljaška jde k vodě. Chytá se ve velkém. Údajně se může chytit i deset ryb denně a údajně na to musí být povolení. Ale není, kdo by ho kontroloval. Viděl jsem plná auta lososů, a také jsem si zachytal. Ač nejsem rybář, uposlechl jsem kamarády a těch 30 dkg vážící prut jsem ke kolu přibalil. Stálo to za to a nejen pro zpestření jídelníčku.

Značení kolem cest mi trochu nahánělo strach. Ne tím, jak značky a ukazatele vypadaly, ale tím, jak byly rozstřílené. Nějakou zbraň tady má asi každý a viděl jsem lovit i ze silnice. Ocitl jsem se ve třech domácnostech, ve všech byly na zdi kožešiny vlastnoručně uloveného grizzlyho. O losím a sobím paroží ani nemluvím, je všude a mohlo by být klidně symbolem Aljašky.

S MEDVĚDY MUSÍME VYJÍT, JSOU TU DOMA
Pár věcí je pro cestu na Aljašku dobré vědět, na pár věcí je dobré se připravit.

Nehlučnost kola nám umožní vskutku velmi těsný kontakt s aljašskou přírodou. Často narazíme na různá zvířata a často až v komických situacích lze těžce rozhodnout, která ze zúčastněných stran se lekla více. Pokud to je zemní veverka, obrovitý los nebo bobr u vody, nic se neděje. Jinak je však tomu, jedná-li se o medvěda.

Americký grizzly (v překladu to znamená ošklivý, příšerný, strašný) je opředen mnoha bájemi, pověstmi a předsudky. Jeho nebezpečnost je zveličována. Na druhé straně ovšem reálným nebezpečím je a k nehodám s medvědem tu a tam dochází. Základním pravidlem pro chování ve vztahu k medvědům je - nepřekvapit. Všude je proto k dostání malá rolnička nebo zvoneček, která nemá medvěda zaplašit, ale upozornit jej na nás. Kromě jiných způsobů jak vyjít s medvědy (rozhodně se s nimi před cestou seznamme) budeme tedy celou cestu cinkat. Moje dvě setkání s medvědy černými skončila bez problémů, i když jsem si je prožil s velkou emoční odezvou, především se strachem. Přes všechna opatření, jež jsem důsledně v divočině dodržoval, jsem se po celou dobu klidně nevyspal. Moje fantazijní medvědí představy mi to nedovolily.

Nikoliv nebezpečnými, ale nepříjemnými jsou komáři. Místy je jich až běda a bez dobrého (místního) repelentu, případně bez moskytiéry to nejde. Četné bažiny, které věčně zmrzlou půdu Aljašky doprovázejí, jsou komářím rájem.

Problémy by mohly být s vodou. Je jí tu sice všude dost, ale nedoporučuje se pít ji nepřevařenou, a někdy dokonce se nedoporučují neověřené zdroje vůbec. Zpravidla se mi dařilo doplnit vodu u lidí, ale hlídal jsem si, aby zásoba neklesla pod dva litry. Zvláště za polárním kruhem a pohořím Brooks Range by se problém vody mohl stát tíživým.

Vaření na benzínu je asi podmínkou. Neměli bychom se nikdy ocitnout od benzínové pumpy dále nežli nějakých 200 km, takže dvě půllitrové nádobky vystačí. Ovšem opět s výjimkou zapolárních krajin, kde 430 km není vůbec nic.

Nenechme se zaskočit větrem. Mně foukalo (pokud foukalo) vždy směrem do vnitrozemí. To znamená do poloviny cesty od jihu, posléze od severu. A překvapila mě bouřka, tu jsem na Aljašce nečekal. Není se kam schovat a musí se prostě přečkat někde na otevřeném prostranství.

VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ
Záměrně se nepouštím do průvodcovského popisu Aljašky. Nemohu však opomenout setkání s lidmi.

Aljaška je mnohonárodnostním babylonem, ale mně se zdálo, že se všichni domluví. Eskymáci s indiány, indiáni s bílým mužem i černochem a všichni dohromady. Neměl jsem příležitost vidět ty domorodce, kteří žijí původním životem přírodních národů. Setkání s těmi "civilizovanými" však byla vždy příjemná. Moje naložené kolo budilo velkou pozornost. Lidé mě zastavovali velmi často a dávali se se mnou do řeči. Mysleli si, že jsem zezdola, tedy ze Spojených států, mátla je však naše vlaječka. O naší republice mnoho neví, a když, tak je to Hašek, Havel, Navrátilová.

Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem měl celkem sedmkrát příležitost mluvit česky. Česká vlajka je zřejmě pro Čechoameričany nepřehlédnutelná. Strávil jsem tak nezapomenutelnou bílou noc u ohně na Yukonu s emigranty od České Třebové. Nezapomenu také na stařečka, který mě oslovil a češtinou sotva srozumitelnou mi vysvětloval, že maminka ještě česky uměla, a jak že je teď tam u NÁS (i když u nás, tedy v Česku, nikdy nebyl). A setkal jsem se i s dalšími. Všude žijí lidé a zdá se, že všude žijí i Češi.

SVĚT JE MALÝ
Jedno z nejneuvěřitelnějších setkání, které nelze vymyslet, ani naplánovat, se mi přihodilo při odjezdu z Yukonu k polárnímu kruhu. V místech, kde sotva potkáte člověka, kde vzdálenosti mezi jednotlivými obydlími se nepočítají na desítky, nýbrž na stovky kilometrů, tak v těchto místech u mě zastavila blátem obalená dodávka. To by nebylo až tak divné, místní to dělají. Zeptají se, jestli je vše O.K., a zase pokračují dál. Ale ozvalo se: "Ahoj Bohouši." Překvapila mě už samotná čeština, tady v pustině, na druhém konci světa, ale odkud mohou znát mé jméno? Vše se po chvilce vysvětlilo. Ti dva manželé z ublácené dodávky byli Čechoaustralané, kteří po svém příjezdu na Aljašku navštívili stejného bývalého čs. letce jako já. Tak se dozvěděli o mně. Aby byl propletenec ještě kurióznější, nechávají tito manželé Čechovi (tak se jmenují) pozdravovat Víťu Dostála, který se u nich při průjezdu Austrálií zastavil. A kruh se uzavírá:

"Víťo, zdraví Tě Čechovi z Austrálie přes aljašskou připolární pustinu, přes Plzeň a časopis Cykloturistika."

Svět je opravdu malý, stačí být jen trochu bláznem.

POZVÁNÍ
Nejsem na Aljašce doma. Přijměte ale mé pozvání. Pozvání do země nedotčené, původní a nádherné. Do země, kde se květy dotýkají ledovců, kde jsou ještě velryby (a já je viděl), kde bobři stavějí své přehrady, kde houby rostou u silnice. Do země, kde lidé jsou usměvaví a věru, kde žijí i usměvaví Češi.

Děkujeme autorům a časopisu Cykloturistika pro který byla reportáž sepsána.
text a foto: Bohuslav Burkiewicz

V naší malebné zemičce, plné zlatých rukou šikovných lidí, žije svůj každodenní život také jeden statkář. Není to však obyčejný hospodář, které známe z filmů typu slunce seno, co mají všude nepořádek, ve chlívech bučící dobytek a na dvoře není kvůli slepičincům kam šlápnout. Ačkoliv jeho současné obydlí původně podobně vypadalo, statkář Petr Kraus jej přebudoval k nepoznání. Na dvoře se už neprohání drůbež, ale bikeři a ve stodole místo zemědělských strojů stojí freestylové překážky. Krausik je původem trialista, jenž třikrát ve své kariéře na mistrovstvích světa porazil všechny své soupeře a dobil nejvyšší stupeň. Díky tomu mu stálou podporu poskytuje Red Bull, s nímž procestoval s exhibicemi skoro celý svět a tak všude proslavil i naši zemi. V současnosti jezdí na kole GT, na jehož vývoji s ním spolupracuje i Hans Rey, ale to vám už poví sám.

Petře, pověz nám na začátek, co teď zrovna děláš, na čem jezdíš a tak.
No, ve filmu svýho života hraju asi roli bajkera se super životní cestou za něčím... Začnu asi kolem, takže v současný době jezdím rám GT vlastní geometrie, s osazením Roox a Magura. Tenhle rám je prototyp a doposud jsem ho testoval převážně v BMX parkách a na streetu. Předcházel mu vývoj rámu Heavy Tools, později Hi-Tec a následně rámu Orange. Ta moje osvědčená geometrie se vyznačuje hlavně hodně krátkou zadní stavbou, výše položeným středem, ale zároveň dostatkem prostoru mezi středem a řidítkama, což povoluje kratší představec a tim celkovej postoj jezdce spíš na zadním kole. Příjemnej pocit těžiště za osou předního kola je znát ve sjezdech nebo dopadech zpátky do radiusu. Teď jezdím pevnou vidlici, pouze zadní brzdu, přehazku nahradila Roox kladka, freestylový sedlo Primo a upravený pedál na grindovani. Tomuhle kolu říkam parkovka a kromě streetu, rádiusu a pár vyjížděk nic jinýho neokusilo. Chystám se postavit streetovou verzi s přední brzdou a odpruženou vidlí, protože sníh už zmizel, ulice začínaj vysychat a teploty jsou pořád příjemnější. Ve streetu je vidlice skoro nutnost. Tlumí dopady a tím umožňuje i nabádá k hrubějším trikům celkově. Každej to ocení převdevším v zápěstích a loktech. Vidlice by měla chodit míň, tak kolem 4 cm, aby nepolykala "olíčka", neboli odrazy při bunny hopu. Samozřejmě kabeláž u obou modelů musí umožňovat barspin (protočení řidítek). Tenhle rám má jednu velkou výhodu a to je možnost osazení 26 a 24palcovými koly, aniž by ovlivnily funkčnost, nebo kolo ztratilo na kráse. Každej streetař si může vyzkoušet pro freestyle MTB zatim ještě nadčasovej pocit ze čtyřiadvacítek. Ale věřte mi, že kdo je tam jednou osadí, už je nesundá. Pro doplnění, rám je z materiálu Al 6061-T6 a jeho konečná verze, na kterou právě čekám, bude mít trubky typu GT Ruckus. O sériové výrobě se jedná, ale začínám nabývat pocitu, že spolupráce přes Hanse Reye je zbytečně dlouhá. Není jednoduchý fungovat s takhle velkou a tak vzdálenou firmou přes člověka, kterej má spoustu vlastních aktivit. Takže letos se rozhodnu, zdali to má celý smysl. Pokud se to nezmění, udělám možná nečekanej krok, o kterým bych se zatim nezmiňoval. Je dobrý, že nejsem závislej na týhle spolupráci. Dělám to spíš proto, že jezdit vlastní rám je pozitivní věc a vývoj kol mě vždycky bavil. Mám radost, když se na něm sveze rider jako Michal Prokop a je příjemně překvapen jak je hravý. O to víc mě mrzí, že ti mladí kluci si ho nemaj možnost koupit. Drtivý většině padne okamžitě do ruky a vím, že by jim pomohlo ve vlastním rozvoji, a rozvoji freestyle MTB celkově. To je horší pocit, než nemít vůbec žádný kolo a hledat jinýho výrobce z gruntu odznova. Uvidíme, jak to všechno dopadne.(pozn.: Petr v současné době přesedlal na nový model Author A-Gang 24.00 o kterém jsme informovali.)

A co tvůj mateřský Red Bull, pro nějž již několik let jezdíš exhibice - jak se vyvíjí spolupráce s nimi?
Spolupráce s Red Bullem je vynikajici. To mě žene dopředu a baví. Teď připravujeme luxusní překážkovej set na ukázky, od kterýho si slibuju zábavnější a dynamičtější exhibice a zároveň prezentování novýho stylu freestyle MTB, kterej se rozjíždí na plný obrátky a těší se oblibě především u mladých jezdců. Nabalujou se jména z MTB scény, freestylu či dirtu, zrovna tak jako přicházejí úplný laici, který jen baví jezdit na kole, ale dosud viděli jen pár nepřesvědčivejch závodů klasickýho trialu či jinejch disciplín. Ve freestyle MTB je oslovuje především široká škála triků, možnost učit se ty, co jim nejvíc vyhovujou, pak dynamika, rozdíl ve stylu každýho jezdce a svoboda projevit se. Již třetím rokem se pořádaji akce pro tuto sortu lidí s názvem Red Bull Bike Battle. Začalo to všechno tak trochu na zkoušku v americkým Bostonu, kde byly zpočátku trialovější překážky a vychytával se systém jízd a hodnoceni. Z toho poučenej Red Bull UK vloni uspořádal druhej Bike Battle v Nottinghamu a následnej druhej ročník v Bostonu už představoval profi contest a další posun kupředu. Letos se Red Bull Bike Battle přesouvá z Bostonu do Philadelphie a šušká se o Praze. Lépe řečeno víc než šušká, ale nepředbíhejme událostem.

Co všechno tě letos čeká? Exhibice, závody, ...
Sezónu odstartuju na Bike Show v Birminghamu, kam jedu tuším po šestý a je to jedna z vůbec nejlepších výstavních akcí. Říkám výstavních, protože původně to byla výstava, která se přeměnila na několik akcí v jedné, s možností vidět nejlepší hvězdy z téměř všech disciplín. Každoročně se tam jede otevřenej anglickej šampionát ve 4crossu a BMX. Dále exhibiční závod freestyle trialu a asi největší úlet je mezinárodní kontest ve freestyle BMX a ve vertikální rampě. Jedou tam lidi typu Dave Mirra, Ryan Nyquist, Chad Kagy, Eduardo Terreros a spousta dalších. Prostě absolutní špička, velký prize money a neuvěřitelná show spojená více než s vystavováním značek spíš s prodejem bike produktů od A do Z s až skoro záhadnýma slevama. Takže takovej mladej anglickej buřt má možnost nakoupit a poskládat celý kolo ze samejch libůstek, který u nás těžko seženeme a odejít s podpisama svých idolů, vyfocenej třeba se Stevem Peatem. Takhle vypadá budoucnost výstav ať se na to dívám jakkoliv. To by si rychle měl uvědomit právě třeba Sport Prague a udělat maximum pro rozvoj doprovodnýho programu, protože ten se v budoucnu chtě nechtě stane hlavním tahounem pro veřejnost a možná hlavním důvodem, proč tuto výstavu vůbec dělat. V roce 98 tam bylo taky spousta značek kol a výstavní nálada. Teď už je to minulost a je potřeba to vidět nejlíp na vlastní oči. Pak mě čeká dotočení videa The Real Night in Prague se Spejsem, focení, cestování po exhibicích na různých akcích po Evropě většinou vázanejch k firmě Red Bull. Pak chci natočit kratší vlastní videjko a uvidíme, co se ještě přibalí. Pak mě taky čeká spousta práce na statku a to jak s bydlením, tak s ježděním. Stodola začíná mít vlastní tvář a když vše půjde tak, jak má a bude dostatek peněz, vrhnu se na stavbu minirampy. Zbytek času trávím ve zkušebně s kapelou Cobatara alias Silent Turtles Teenage Mutant Heroes of New Front From Bačinka Feat Heappy Xichters. Teď jsme nedávno hráli na večírku uspořádaným pár lidma z Red Bull v Rakouskym Fuschlu. Příjemně jsme je prekvapili a nás zase překvapila jejich reakce a zájem, s jakým poslouchali. Pamatovali si různý části věcí a z našeho kytaristy Michaličky byli naprosto hotoví. Myslim, že jako národ jsme opravdu hodně muzikální, aniž si to uvědomujem.

Petře, třikrát v životě ses stal Mistrem světa. Třikrát jsi porazil všechny své soupeře. Jak to ovlivnilo tvůj pohled na svět jako takový? Nemáš už s věkem na kole větší respekt z pádů a úrazů?
Po včerejší autonehodě, která mě potkala na cestě domů ze statku, si trochu líp uvědomuju, jak neuvěřitelně rychle člověk může vystoupit z filmu zvanýho život. To si prostě jen tak povídáš s kámošema v autě, máš pocit z příjemný pracovní soboty, kterou jsme navíc zakončili zaježděním ve stodole a najednou zaslechneš nějakej neidentifikovanej hluk a prásk! Stodváca "bez řidiče" přilítne do obce něco přes kilo a v tom vidí stojící auto. Jeho řidič čeká, až v protisměru projede pět aut, aby mohlo odbočit. Jedno z nich jsme my. Ženská ve škodárně skáče na brzdu, stodváca začíná svou dancing show, klasicky strženej volant ji vysílá do protisměru v místě, kde projíždíme my, ničím nerušeni, tak kolem osmi pětek na budíku. Dohromady se naštěstí nic nestalo, až na nějakou tu stotisícovou škodu. Ale náš pochod myšlenek přešel od nadávek a pocitu smůly do představ dalších scénářů a postupně jsme si uvědomovali to zatracený štěstí. Možná nám ho přinesla ta koruna datovaná rokem 1963, kterou jsem ten den vykopal na statku. Stačilo bejt o mikrovteřinu vzadějc a byla to čelovka zralá do Novy. Myslel jsem si, že za těch každoročních víc než padesát tisíc kiláků už snad trochu dokážu předvídat situace. Ale tenhle pocit je definitivně pryč. Jedno je zatraceně jistý - zubatá leští kosu nad každým z nás. Když jsem na kole, za všechno si zodpovídám sám. Buď to zkazím a zrakvím se, nebo to dám. Ale na silnici to do tebe někdo nasype ani nevíš jak. A to mě znepokojuje daleko víc, než to, jestli při barspinu stihnu dotočit zpátky přední kolo. Tam to prostě mám ve svých rukách sám a nemůžu dávat vinu nikomu jinýmu.